Článek
Strach není strategie
Finský prezident Alexander Stubb mluví o Rusku způsobem, který v Evropě pořád chybí. Bez hysterie. Bez iluzí. A bez toho pohodlného třesu v kolenou, který Moskva ráda vyvolává.
Během návštěvy Prahy zdůraznil, že Evropa musí nést větší díl odpovědnosti za vlastní obranu. Podle kanceláře finského prezidenta mluvil na Pražském hradě o bezpečnosti, válce na Ukrajině i nutnosti posílit evropský obranný průmysl. Nešlo o prázdnou konferenční frázi. U Finska zní tahle věta jinak než u států, které ruskou hranici znají jen z mapy.
Stubb zároveň odmítá představu, že Rusko je připravené každou chvíli otestovat NATO. V rozhovoru pro ČT24 připomněl, že bezpečnost není doplněk k blahobytu, ale jeho podmínka. To je věta, kterou by si měla opsat polovina evropských vlád.
Pointa není v tom, že se Ruska nemáme bát. Pointa je v tom, že strach nesmí řídit politiku.
Ukrajina odhalila limity ruské mašiny
Ruská armáda na Ukrajině nezmizela. Nezkolabovala. Pořád zabíjí, ničí města a dokáže posílat na frontu obrovské množství lidí i techniky. Jenže zároveň se rozpadl mýtus o bleskové síle, která dokáže během dnů přepsat mapu Evropy.
Moskva chtěla Ukrajinu zlomit rychle. Místo toho dostala dlouhou válku, vyčerpanou armádu, posílené NATO a hranici s Aliancí delší o Finsko a Švédsko. To není strategický triumf. To je účet za imperiální zaslepenost.
Analytici z Institute for the Study of War v posledních hodnoceních upozorňují na pokračující ukrajinské údery dlouhého dosahu proti ruskému území. Rusko stále útočí, ale už dávno nebojuje z pozice nedotknutelné velmoci. Musí bránit vlastní infrastrukturu, řešit drony nad strategickými cíli a vysvětlovat veřejnosti, proč válka nepřinesla slíbené vítězství.
Tady leží jádro Stubbova vzkazu. Rusko je nebezpečné. Ale není všemocné.
A to je pro Evropu důležité slyšet. Protože mezi naivitou a panikou existuje třetí cesta: tvrdá obrana, chladná hlava a žádné uctívání ruské síly.
Drží se Moskva zpátky? Spíš platí cenu
Otázka, zda Rusko vyčerpalo své možnosti, nebo se jen drží zpátky, svádí k jednoduchým odpovědím. Jenže válka jednoduchá není.
Rusko má pořád obrovské zásoby lidí, represivní stát schopný tlačit společnost do oběti a průmysl přeorientovaný na válku. Podle The Guardian Moskva dál podniká masivní raketové a dronové útoky proti Ukrajině. To není obraz armády bez schopností.
Současně ale platí druhá část pravdy. Kdyby Rusko mělo sílu zničit Ukrajinu podle původního plánu, už by to udělalo. Kdyby mohlo bez vážných nákladů zastrašit celé východní křídlo NATO, nepotřebovalo by tolik jaderného divadla, výhrůžek a propagandy.
Moskva se nedrží zpátky z noblesy. Drží se tam, kam ji pustí vlastní kapacity, ukrajinský odpor a západní pomoc.
To je nepohodlné zjištění pro obě strany evropské debaty. Pro ty, kteří Rusko podceňují, i pro ty, kteří ho líčí jako téměř nadpřirozenou sílu.
Evropa se nesmí uklidnit až příliš
Stubbův klid proto není pozvánka k pohodlí. Je to přesný opak. Říká Evropanům: nepanikařte, ale konečně dělejte svou práci.
Finsko ví, že s Ruskem se nežije podle nálady. Žije se s armádou, zásobami, odolností společnosti a jasným vědomím, že sousední režim se může změnit jen pomalu, nebo vůbec. Proto Stubb mluví o větší evropské odpovědnosti za obranu, nikoli o návratu k předválečnému snění.
Evropa má problém, když se Ruska bojí tak moc, že se paralyzuje. A má stejný problém, když se uklidní natolik, že znovu začne šetřit na bezpečnosti.
Finský prezident nabízí střízlivější pohled. Rusko není neporazitelné. Ukrajina to dokazuje každý den. Jenže slabší, než se tváří, neznamená neškodné.
To je možná nejdůležitější vzkaz celé debaty. Strach z Ruska nesmí být evropskou politikou. Ale zapomnění na Rusko by bylo ještě hloupější.
