Článek
Solidarita se říká snáz než počítá
Mark Rutte narazil na hranici, kterou v NATO všichni znají, ale málokdo ji rád pojmenovává. Podpora Ukrajiny zní dobře na summitech, ve vlajkových prohlášeních i na tiskových konferencích. Horší je chvíle, kdy někdo vytáhne kalkulačku a zeptá se: kolik přesně dáváte?
Generální tajemník aliance chtěl, aby spojenci každý rok posílali na vojenskou pomoc Ukrajině 0,25 procenta svého HDP. Podle Seznam Zpráv měl návrh zmírnit napětí uvnitř aliance, protože břemeno podpory Kyjeva nenesou všechny státy stejně. Proti byla podle zdrojů ČTK i Česká republika.
Na papíře šlo o jednoduchý princip. Ne každý stát může dát stejně v absolutních číslech, ale každý může nést podobný díl podle síly vlastní ekonomiky. Zní to férově. Jenže právě férovost v obranné politice často bolí víc než slavnostní slova o jednotě.
Británie, Francie, Španělsko, Itálie a Kanada podle Ukrajinské pravdy plán zablokovaly a Rutte měl připustit, že bez jednomyslné podpory návrh neprojde. To je pro Kyjev špatná zpráva. Ne proto, že by pomoc Západu končila. Ale proto, že se znovu ukazuje starý problém: jedni platí politickou cenu a posílají materiál, druzí raději mluví o trpělivosti, strategii a realistických možnostech.
Velké státy umějí velké výmluvy
U malých států se často čeká, že budou ukazovat loajalitu hlasitěji, protože nemají váhu tankových divizí ani jaderných arzenálů. Jenže právě menší země na severu a východě Evropy patří mezi ty, které berou ruskou hrozbu méně akademicky. Neřeší ji jako téma do panelu. Řeší ji jako sousedství.
Data Kielského institutu dlouhodobě ukazují výrazné rozdíly v pomoci Ukrajině, a to nejen v absolutních částkách, ale i v poměru k velikosti ekonomik. Tracker sleduje vojenskou, finanční i humanitární podporu vlád od začátku ruské invaze a je tvrdou připomínkou, že solidarita není jen počet vlajek na profilech ministrů.
Velké státy mají pro opatrnost vždy dost argumentů. Rozpočty jsou napjaté. Veřejnost je unavená. Vlastní armády potřebují doplnit sklady. Domácí politika se dívá na účty. To všechno je pravda. Jenže Ukrajina také nevede válku v účetní tabulce. Každý výpadek v dodávkách munice, protivzdušné obrany nebo techniky se na frontě nemění v debatu, ale ve ztráty.
Rutteho návrh měl jednu výhodu: z rozmazané dobrovolnosti by udělal pravidlo. A pravidla jsou v alianci důležitá právě proto, že brání silnějším státům tvářit se, že jejich výjimky jsou státnická odpovědnost, zatímco výjimky menších jsou slabost.
Ukrajina potřebuje jistotu, ne náladu spojenců
NATO na svém webu připomíná, že spojenci Ukrajinu podporují politicky i prakticky, zároveň zdůrazňuje, že aliance není stranou války. Přehled podpory NATO Ukrajině popisuje výcvik, koordinaci pomoci, dodávky vybavení i dlouhodobé závazky. To je důležité. Jenže z pohledu Ukrajiny není klíčová jen ochota. Klíčová je předvídatelnost.
Kyjev nemůže plánovat obranu podle toho, zda se v Paříži, Londýně nebo Římě zrovna hodí tvrdší postoj k Moskvě. Nemůže čekat, až se spojenci shodnou, že by bylo pěkné dodat víc. Potřebuje vědět, co přijde, kdy to přijde a v jakém množství. Válka se nevede na dobrý dojem.
Rutteho neúspěch proto vypovídá o alianci víc, než by se některým politikům líbilo. NATO je vojensky silné, ale politicky stále zápasí s tím, že hrozbu z Moskvy necítí všechny metropole stejně. Pro Varšavu, Tallinn nebo Vilnius je ruský tlak každodenní bezpečnostní realita. Pro některé západoevropské vlády je to spíš drahý problém, který se nesmí nechat přerůst přes hlavu, ale také nesmí moc bolet doma.
Česká pozice v tom není pohodlná. Pokud Praha odmítá pevné procento, měla by jasně říct, jak chce pomáhat jinak a v jakém objemu. Nestačí opakovat, že Ukrajinu podporujeme. V době, kdy se v alianci řeší férové rozložení zátěže, se každá neurčitost rychle mění v podezření, že stát chce být u společného stolu, ale účet raději nechá kolovat.
Rutte chtěl z podpory Ukrajiny udělat pravidlo. Narazil. A právě v tom je varování. Západ se pořád umí shodnout, že Rusko nesmí vyhrát. Mnohem hůř se shoduje na tom, kdo za tuto větu zaplatí.
