Článek
Ano, nebo ne. Právě to bolí
Marian Jurečka položil Aleně Schillerové otázku, která byla nepříjemná svou jednoduchostí. Bude schodek státního rozpočtu na příští rok vyšší, nebo nižší než letošních 310 miliard korun? „Stačí ANO, nebo NE,“ napsal na síti X a připomněl, že na konci května by už ministryně financí měla mít alespoň základní směr.
Ja vás nemistruji, jen se opakovaně ptám a stále bez odpovědi, budete navrhovat rozpočet na příští rok s deficitem vyšším nebo nižším než je ten letošní -310 mld. Kč?
— Marian Jurečka (@MJureka) May 24, 2026
Stačí ANO, nebo NE.
To to ani na konci května nevíte??
Schillerová ale nezvolila odpověď. Zvolila úhyb. Místo jasného stanoviska přišel útok na předchozí vládu Petra Fialy a klasická obranná sestava hnutí ANO: my jsme jen převzali rozbitý stav, my ho zreálňujeme, oni za to můžou.
Tohle možná funguje v kampani. U státního rozpočtu je to slabé.
Ministerstvo financí samo v lednu oznámilo, že výsledný deficit rozpočtu na rok 2026 bude 310 miliard korun. Resort zároveň tvrdil, že jde o důsledek chyb a nekrytých výdajů po předchozí vládě. Jenže od ledna uběhly měsíce. Schillerová už dávno není opoziční komentátorka s mikrofonem v ruce. Je ministryně financí.
A ministryně financí má odpovídat na čísla čísly. Ne vytahovat politické fotografie minulých viníků pokaždé, když se někdo zeptá, kam míří další schodek.
Rozpočet není tisková kulisa
Letošních 310 miliard není drobnost, kterou lze pohodlně schovat za slovník o „zreálnění“. Sněmovna základní parametry rozpočtu schválila hlasy vládní koalice, přestože opozice i Národní rozpočtová rada upozorňovaly na spor se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Podle iROZHLASu rada uváděla, že maximální schodek odpovídající zákonu mohl dosáhnout 247 miliard korun.
To je rozdíl, který už nejde odbýt slovem účetnictví. Mezi 247 a 310 miliardami neleží jen technická interpretace. Leží tam politická ochota posunout hranici, kterou si stát nastavil, aby se veřejné finance úplně neutrhaly ze řetězu.
Schillerová označovala rozpočet za úplný, reálný a pravdivý. Hezká trojice slov. Jenže pravdivost rozpočtu se nepozná podle toho, jak jistě ji ministryně vysloví ve Sněmovně. Pozná se podle toho, zda výdaje sedí, příjmy nejsou nafouknuté a vláda dokáže říct, co zaplatí letos a co přesune do budoucna.
Právě proto je Jurečkova otázka politicky účinná. Nenutí Schillerovou k dlouhé ekonomické přednášce. Nenutí ji kreslit strukturální saldo na tabuli. Chce jen směr. Vyšší, nebo nižší? Pokud vláda ví, co dělá, odpověď má existovat. Pokud neexistuje, pak je to samo o sobě zpráva.
Tři procenta jako nová hranice trapnosti
Další problém se rýsuje u příštího roku. Schillerová už odmítla odhad České národní banky, že schodek veřejných financí by mohl v roce 2027 překročit tři procenta HDP. Podle ČT24 ministryně ujišťuje, že vláda prolomení této hranice nedopustí. Národní rozpočtová rada pro televizi spočítala, že tři procenta by znamenala deficit zhruba 356 miliard korun.
To už je částka, při níž přestává být vtipné, kdo koho v debatě nachytal. Jestli vláda míří k deficitu pod touto hranicí, má říct jak. Jestli chce současně plnit sliby, navyšovat některé výdaje, zvládat obranu, sociální systém a investice, musí ukázat, kde vezme peníze. Ne politickou mlhu.
Schillerová má samozřejmě právo připomínat chyby Fialovy vlády. Rozpočet po předchůdcích nebyl bez problémů a opozice by se neměla tvářit, že za sebou nechala dokonale uklizený stůl. Jenže každá vláda dostává dědictví. Rozdíl mezi odpovědností a výmluvou se pozná ve chvíli, kdy se začne mluvit o dalším roce.
A tam zatím slyšíme hlavně starý refrén.
Otázka za 310 miliard nebyla zákeřná. Byla základní. Pokud má vláda plán, Schillerová mohla odpovědět jasně. Pokud plán teprve vzniká, mohla to říct také. Místo toho přišel útok na minulost. Jenže státní dluh se neptá, kdo začal. Roste podle toho, kdo dnes rozhoduje.
