Článek
Když ostré slovo jen protrhne mlhu
Politika občas potřebuje méně uhlazených vět a víc přesných obrazů. Ne proto, aby se z veřejné debaty stala hospodská přestřelka, ale aby se pod nánosem právnických formulací neztratilo, o co se hraje. Michaela Šebelová jen nahlas řekla to, co se vládní koalice snaží zabalit do šanonu se štítkem „vyjasnění pravidel“.
Spor o Babišův střet zájmů už dávno není akademická debata o tom, jestli je svěřenský fond dost svěřenský a jestli má podpis na dotaci dostatečný odstup od premiérské pracovny. Jde o jednodušší věc. Člověk, který řídí vládu, je politicky spojený s obřím holdingem, jenž závisí na veřejných penězích. A stát teď řeší, zda pravidla ochrání veřejný zájem, nebo se přizpůsobí jednomu muži.
iROZHLAS popsal, že Evropská komise po českých úřadech chtěla ujištění, že od Babišova jmenování premiérem nešly dotace firmám spojeným s Agrofertem, SynBiolem či Hartenbergem. Zároveň připomněl, že Babiš vložil akcie Agrofertu do RSVP Trustu až 20. února. To je jádro problému. Ne jedna televizní věta. Ale časová osa, peníze a moc.
Zákon jako krejčovská dílna
Koaliční poslanci přišli s novelou zákona o střetu zájmů ve chvíli, kdy je politicky nejcitlivější otázkou právě Babišův přístup k dotacím. Podle ČT24 opozice návrh označuje za účelovou službu premiérovi a upozorňuje, že úprava má rozvolnit pravidla pro čerpání veřejných peněz firmami napojenými na členy vlády.
Vládní tábor mluví o stabilizaci právního prostředí. To zní hezky. Jenže stabilizace se pozná tak, že platí dopředu a pro všechny. Ne tak, že se zákon začne přešívat ve chvíli, kdy jednomu konkrétnímu premiérovi překáží v cestě k miliardám. Právní stát není kabát, který si mocný člověk nechá zúžit v pase, aby mu lépe seděl.
Seznam Zprávy upozornily, že návrh by mohl vyjmout nárokové zemědělské dotace a zároveň zkrátit lhůtu pro vymáhání neoprávněně vyplacených podpor. To už není jen spor o budoucí platby. To je i spor o minulost. O to, jestli stát bude mít sílu chtít zpět peníze, které podle dřívějších sporů neměly odejít.
Mlčení premiéra není strategie, ale signál
Mimořádná schůze Sněmovny k Babišovu střetu zájmů skončila bez výsledku. České noviny uvedly, že program schůze neprošel díky koaliční většině a Babiš se jednání nezúčastnil. Premiér tak nemusel čelit běžné parlamentní debatě o otázce, která se týká jeho vlastního politického i majetkového stínu.
To je možná nejvýmluvnější část celé kauzy. Babiš umí mluvit hodiny, když útočí. Umí zaplavit prostor emocemi, čísly, osobními výpady i příběhy o tom, kdo mu ubližuje. Když ale přijde na suchou otázku, zda český daňový poplatník nemůže skončit jako nedobrovolný ručitel za Agrofert, mizí za omluvenkami a za loajalitou své většiny.
Tady se láme důvěra. Ne proto, že opozice používá ostrá slova. Ale proto, že moc odmítá nést základní břemeno vysvětlení. A když se k tomu přidá snaha změnit pravidla za jízdy, vzniká obraz státu, který neumí říct premiérovi ne.
Nejde o Agrofert. Jde o měřítko
Babišův případ je nebezpečný tím, že z mimořádnosti dělá normu. Dnes se zákon ladí kvůli jednomu holdingu. Zítra se stejná logika může hodit komukoli dalšímu, kdo bude mít dost hlasů, dost peněz a dost odvahy tvářit se, že soukromý zájem je jen technická komplikace.
Šebelová možná použila ostřejší slovník, než bývá ve studiu zvykem. Jenže uměřenost nemá být alibi pro zbabělost. Když se pravidla ohýbají tak, aby vyhovovala premiérovu byznysovému okolí, slušná slova sama o sobě nestačí. Slušnost bez odvahy je jen dekorace.
Podstata je prostá. Veřejné peníze nemají být kořistí těch, kteří zároveň píší pravidla hry. A stát, který neumí oddělit premiérský úřad od zájmů holdingu, se nemůže divit, že lidé začnou používat tvrdší výrazy. Někdy totiž vulgarita neleží ve slovech. Leží v tom, co se za uhlazenými větami právě děje.
