Šlachta Macinkovi nevěří ani slovo: Jednou rebel, podruhé kajícník před Babišem

Petr Macinka napsal, že se České republice omlouvá za to, že je Róbert Šlachta díky němu senátorem. Šlachta mu odpověděl, že největší politická chyba jeho života byla, když Macinkovi přes Přísahu pomohl vybudovat stranu. Celou slovní válku, včetně Macinkovy omluvy za Šlachtovo senátorství, zachytila CNN Prima NEWS.

Tohle není spor dvou lidí, kteří se náhodou potkali u špatně natočené kamery. V roce 2024 spolu slavili úspěch ve společné evropské koalici. Pak se Motoristé rozhodli, že Přísahu už nepotřebují. A Šlachta se dozvěděl, že politika je někdy jako svatba, na níž vám partner oznámí rozchod až z ranních zpráv.

Šlachta rozhodně není poslední rytíř politické čistoty. Je to tvrdý hráč, který umí mluvit o zradě s takovou chutí, že by člověk čekal, že ji nosí v kapse místo kapesníku. Jenže právě proto jeho útok na Macinku nepůsobí jako běžné opoziční divadlo. Je to výpověď člověka, který s ním seděl u jednoho stolu a dnes tvrdí, že už ví, co je Macinka zač.

Macinka se v posledních dnech stylizoval do role muže, který se nebojí vůbec ničeho. Ústavní soud? Pokus o puč. Prezident? Politický nájezdník. Pískající publikum ve Strážnici? Lidé s kyselými dušemi, jimž se Motoristé nepodvolí.

Pak ale přišla realita v podobě Andreje Babiše. Premiér prohlásil, že s vystupováním Macinky a Oty Klempíře není spokojený a že nebylo „úplně šťastné“. Následně se Macinka za strážnické turbulence omluvil. Jak uvedly České noviny, litoval hlavně nechtěné reklamy, kterou tím folklornímu festivalu udělal.

Takto vlastně vypadá neohrožený rebel, že? Je snadné stát na pódiu, vyzvat dav k bučení a potom si pískot nalepit na hruď jako medaili za statečnost. Mnohem těžší je vysvětlit premiérovi, proč se ministr zahraničí dobrovolně proměnil v rozhněvaného návštěvníka festivalu a proč se z jeho výletu stal další problém pro vládu.

Macinka zjevně umí být odvážný ve směru ven. K prezidentovi, k soudu, k médiím, k lidem pod pódiem. Jakmile ale Babiš naznačí, že už toho bylo dost, nastupuje jiná disciplína: rychlá omluva, pokornější tón a snaha vrátit se do vládní formace bez dalších škrábanců.

To není zbabělost. To je politika. Jenže člověk, který chce ostatní učit odvaze, by neměl měnit hlasitost podle toho, kdo zrovna stojí za dveřmi.

Šlachtova pointa není, že Macinka nemá být ostrý. V politice se ostré hrany užijí. Jeho pointa zní jinak: Macinka prý neumí snést nesouhlas, protože si konečně užívá moc, kterou dřív neměl. To je tvrdá osobní diagnóza, ne prokázaný fakt. Přesto se trefuje do problému, který Macinka sám neustále krmí.

Ministr zahraničí má umět mluvit tak, aby za ním nezůstávala spálená místnost. Nemusí být měkký. Nemusí se prezidentovi klanět ani se omlouvat každému, kdo na něj pískne. Ale mezi pevností a potřebou mít poslední slovo existuje rozdíl.

Šlachta už dříve označil Macinkova slova o ústavním puči za výrok „egem zaslepeného zoufalce“. Jak připomněla ČT24, sám spor kolem summitu NATO označil za prohru všech stran.

A možná právě proto Macinkovi nevěří ani slovo. Nevidí v něm rebela, který jde proti proudu. Vidí politika, který se vzpírá každému, kdo nemá dost síly ho zastavit, a jakmile se ozve Babiš, promění se v kajícníka s připravenou omluvou.

Takový ministr není pro premiéra partner. Je to hlasitá trumpeta, která zahraje přesně tak dlouho, dokud jí někdo z horního patra nepřikáže ztišit tón.