Článek
„V Evropě vypadáme jako šašci“
„Mně už fakt nebaví ty dohady,“ řekl Robert Šlachta v červnových Událostech, komentářích. Nemluvil přitom jen o tom, zda Česko dalo na obranu 1,85 nebo 1,79 procenta HDP. Přidal i druhou položku české politické trapnosti: kdo pojede na summit NATO a kdo ne.
Pak použil slovo, které se diplomatům nebude líbit, ale běžnému člověku zní až příliš přesně. „V Evropě vypadáme jako šašci.“ A omluvil se za něj. Nemusel.
Je totiž těžké hledat důstojnější název pro situaci, kdy se země několik týdnů nedokáže domluvit, zda na vrcholné jednání Aliance vyšle premiéra, prezidenta, oba, nebo jen další dávku uražených vzkazů přes média. Andrej Babiš hájí právo vlády určovat českou pozici. Petr Pavel hájí svou roli hlavy státu a zkušenost člověka, který NATO nepoznal z brožury. Petr Macinka vysvětluje, že neformální část summitu není neformální natolik, aby tam mohl sedět někdo, kdo podle něj „skutečně nerozhoduje“.
Všichni mohou mít kus formální pravdy. Dohromady ale skládají obraz země, která se před spojenci nejdřív pohádá, kdo smí mluvit, a teprve pak možná zjistí, co chce říct.
Ankara není kulisa pro domácí válku
Summit v Ankaře se uskuteční 7. a 8. července. NATO jej popisuje jako setkání hlav států a vlád, které má dávat strategický směr celé Alianci. V překladu do češtiny: nebude se tam řešit, kdo si doma lépe napsal status nebo kdo dokázal druhému zvednout tlak.
Bude se mluvit o obranyschopnosti, penězích, bezpečnostní situaci v Evropě a důvěryhodnosti spojenců. A právě tady působí české handrkování tak nepatřičně. Jako když se hasiči před příjezdem k požáru začnou hádat, kdo bude držet hadici a kdo má hezčí helmu.
Vláda rozhodnutí o delegaci odložila na 22. června. ČT24 připomněla, že Pavel nabízel kompromis: účast na neformální části summitu, zatímco premiér a ministři by hájili oficiální českou pozici v otázce výdajů na obranu. To není geniální plán století, ale je to plán, který by dospělá politika mohla bez velkých dramat probrat u jednoho stolu.
Místo toho se česká diplomacie proměnila v seriál, kde každá postava potřebuje před vlastním publikem dokázat, že neustoupila ani o milimetr. Jenže zahraniční politika není soutěž v tvrdohlavosti. A summit NATO není odměna pro toho, kdo vydrží déle mlčet.
Šlachta pojmenoval únavu z politiky
Na Šlachtově větě je nejzajímavější, že nezní jako promyšlený útok na jednu stranu. Zní jako unavené konstatování člověka, který se dívá na politickou scénu a nechápe, proč se z bezpečnosti země stala pomsta, soutěž ega a účetní přetahovaná.
Babiš se nemůže tvářit, že prezident je jen nadbytečný spolucestující. Pavel se nemůže tvářit, že spor nemá politický rozměr. Macinka se nemůže tvářit, že ostré věty o Hradu nejsou součástí problému. Každý z nich do téhle grotesky přinesl vlastní rekvizitu. Jeden kalkulačku, druhý Ústavu, třetí uraženost.
A pak přijde Šlachta, který není hlavním aktérem sporu, a řekne nahlas to, co vidí každý mimo jejich bublinu: že Česko nemá v Ankaře vypadat jako země se dvěma zahraničními politikami, třemi ambicemi a nulovou schopností domluvit se.
Jednota není slabost
Nikdo nemusí předstírat, že prezident a vláda jsou přátelé. To by bylo stejně nevěrohodné jako představa, že se české politické ego vejde do příručního zavazadla. Jenže státní zájem občas vyžaduje, aby se lidé, kteří se nemají rádi, dokázali chovat jako dospělí.
Šlachta trefil českou diplomacii právě proto, že nepopsal právní detail, ale výsledek. Zvenčí nebude příliš podstatné, kdo doma citoval přesnější odstavec Ústavy. Podstatné bude, zda Česko přijede jako sebevědomý spojenec, nebo jako země, která se ještě na letišti hádá, komu patří mikrofon.
Na summit se nemá vézt ješitnost. Jenže zatím má rezervované sedadlo v první řadě.
