Spor kolem Macinky přerůstá v kritiku celé vlády. Podle odpůrců kabinet ztrácí cit pro realitu

Petr Macinka není řadový poslanec, kterému občas ujede věta na sociální síti. Podle vládního webu je místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. To je funkce, ve které se slova nevypouštějí do prostoru jen tak. Nesou váhu státu.

Právě proto jeho opakované konflikty přerůstají rámec osobního stylu. Nejde už jen o otázku, jestli je Macinka ostrý, drzý nebo neumí brzdit. Jde o to, proč mu to vláda toleruje a co tím říká o sobě.

Když ministr zahraničí veřejně útočí na prezidenta, zpochybňuje jeho roli a z politických střetů dělá osobní podívanou, není to jen Macinkův problém. Je to problém kabinetu, který ho drží ve funkci a tváří se, že se nic vážného neděje.

A právě to odpůrci vlády označují za ztrátu citu pro realitu. Ne proto, že by každý ostrý výrok znamenal státní krizi. Ale proto, že se z hrubnutí politického provozu stává norma.

Nejviditelněji se to ukázalo ve sporu o summit NATO. Macinka podle Novinek tvrdil, že na summitu je „jen jedna židle“ a že šéfem delegace má být premiér. To je legitimní ústavní debata. Jenže ministr ji nevede jazykem státníka, ale jazykem člověka, který si potřebuje vyřídit účty s Hradem.

Podle Seznam Zpráv Macinka zároveň tvrdil, že prezident Petr Pavel nemá v zemi reálný politický vliv a dlouhodobě ho označuje za součást opozice. Taková slova možná potěší nejtvrdší část vládního publika. Navenek ale působí jako důkaz, že česká zahraniční politika se mění v domácí přetlačovanou.

Ministr zahraničí má spory krotit. Ne je přiživovat.

Česko přitom řeší válku na Ukrajině, závazky v NATO, vztahy s Německem i tlak na evropskou obranu. V takové chvíli si vláda nemůže dovolit, aby její šéf diplomacie vypadal jako muž, který si plete Černínský palác s komentářovou sekcí.

Nejzajímavější na celé věci je klid, s jakým vládní tábor Macinkovy výpady absorbuje. Když se objeví kritika, přijde vysvětlení, že opozice přehání, média hledají senzaci a prezident prý jen nechce přijmout novou politickou realitu.

Jenže realita není jen to, co se hodí vládě do tiskové zprávy.

Když místopředseda vlády označí své kritiky za „méněcenné“ a další členové kabinetu se od toho nedokážou jasně odstřihnout, není to drobné stylistické zaváhání. Deník N popsal, že Karel Havlíček odmítl na Macinkovy výroky veřejně reagovat s tím, že podobné věci řeší interně. To je pohodlné. A zároveň nebezpečné.

Interně se řeší provozní spory. Veřejně se řeší hranice politické kultury.

Ticho kolem Macinky proto začíná vypadat jako politická dohoda: on dodává konflikt, vláda mu poskytuje ochranu a všichni doufají, že voliči ocení tvrdost víc než odpovědnost. Jenže stát se nedá dlouhodobě řídit jako permanentní kampaň.

Andrej Babiš může tvrdit, že drží vládu pohromadě. To je jistě pravda. Jenže otázka zní, za jakou cenu. Pokud stabilita znamená nechat Macinku určovat tón zahraniční politiky, pak nejde o pevné vedení, ale o ústupky koaličnímu hluku.

Vláda tím vysílá signál, že problém není nevhodné chování vlastního ministra, ale ti, kdo na něj upozorňují. Kritici jsou přecitlivělí, média zaujatá, Hrad politický soupeř. Tak se dá odrážet nepříjemná debata. Nedá se tak ale obnovovat důvěra ve stát.

Macinka je dnes víc než jeden kontroverzní ministr. Je testem, zda Babišův kabinet rozlišuje mezi loajalitou a slepotou. Zatím to vypadá, že raději drží řady, než aby si přiznal, že šéf diplomacie poškozuje víc, než pomáhá.

A právě tam se rodí nejtvrdší kritika celé vlády. Ne v tom, že má konfliktního ministra. To se v politice stává. Ale v tom, že se tváří, jako by konflikt byl důkazem síly.

Není. Někdy je to jen známka, že moc přestala slyšet sama sebe.