Článek
Starý reflex se znovu probudil
Sudetoněmecký sjezd v Brně měl být citlivou, ale zvládnutelnou zkouškou české politické dospělosti. Místo toho se stal další scénou, na které část politiků vytáhla starý repertoár: strach, kolektivní vinu a podezření, že za každým gestem smíření čeká skrytý útok na české zájmy.
Miloš Zeman v téhle debatě nezůstal stranou. Už dříve podepsal otevřený dopis, který sudetské Němce vyzýval, aby sjezd v Brně nepořádali. Podle Novinek se pod výzvou objevili i další odpůrci akce, kteří mluvili o ohrožení českých národních zájmů.
Pak přišla ještě tvrdší slova. Zeman podle veřejně dostupných záznamů mluvil o „sudetské tyranii“ a celý sjezd líčil jako politickou provokaci. Tím se vrátil ke stylu, který mu v minulosti fungoval: vzít bolestivé dějiny, zjednodušit je na ostrou nálepku a postavit se do role ochránce národa.
Jenže v roce 2026 už taková hra působí čím dál unaveněji.
Lobkowicz udeřil na slabé místo
Jiří Lobkowicz reagoval bez rukavic. Na síti X označil podobné výroky za dehumanizaci sudetských Němců a ostře se vymezil proti tomu, aby se s celou skupinou lidí zacházelo jako s dědičným viníkem.
A právě tím trefil jádro problému.
Nikdo soudný nemusí relativizovat nacismus, Mnichov ani zločiny části sudetských Němců, kteří se přidali k Hitlerově rozbití Československa. Česká historická zkušenost není výmysl a není fér ji shazovat jako přecitlivělost. Jenže mezi pojmenováním viny a kolektivním odsudkem všech potomků je propast.
Zeman ji svým slovníkem znovu přeskakuje.
Politicky je to pohodlné. Sudetské téma stále dokáže v části společnosti spustit emoce, které nepotřebují mnoho faktů. Stačí pár slov o dekretech, majetku, zradě a národním ohrožení. Jenže právě to je nebezpečné. Když se historie používá jako klacek, přestává být pamětí. Stává se nástrojem současné nenávisti.
Sjezd není návrat majetkových nároků
Debata by měla stát na faktech. ČT24 připomněla, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se v průběhu let proměnilo, usiluje o smíření a majetkové nároky už nejsou jeho hlavním tématem. To samozřejmě neznamená, že každý Čech musí sjezd vítat. Znamená to ale, že strašení návratem starých nároků často neodpovídá dnešní realitě.
Brno je navíc symbolické místo. Město spojené s bolestnou poválečnou historií i s dlouhodobou snahou mluvit o ní méně pohodlně než dřív. Právě proto je sjezd v Česku citlivý. Ale citlivost není důvod k zákazu ani k hysterií živenému odporu.
Pokud má česká společnost opravdu sebevědomou historickou paměť, měla by zvládnout dvě věci najednou: trvat na pravdě o nacismu a zároveň odmítnout, že se vina dědí podle původu.
To není slabost. To je dospělost.
Zemanův styl zůstává, doba se změnila
Miloš Zeman umí vycítit emoci, která stále doutná pod povrchem. Uměl to jako premiér, uměl to jako prezident a umí to i dnes. Jenže jeho metoda má vysokou cenu. Rozděluje lidi na vlastence a podezřelé, na obránce dějin a údajné zrádce, kteří prý nechápou národní zájem.
Jenže národní zájem není věčné udržování starých ran otevřených proto, aby se na nich daly sbírat politické body.
Lobkowiczova reakce proto není jen osobní útok na Zemana. Je to připomínka, že s minulostí se dá zacházet slušněji. Bez omlouvání zločinů, ale také bez kolektivní nenávisti. Bez přepisování dějin, ale i bez jejich zneužívání.
Sudetoněmecké téma nikdy nebude v Česku úplně lehké. Nemá být. Jenže právě proto by s ním politici měli zacházet opatrněji než s běžnou municí do kulturní války.
Zeman si znovu vybral ostrou zkratku. Lobkowicz mu připomněl, že zkratky kolem viny, původu a národa vedou na velmi špatná místa. A že vlastenectví nezačíná tam, kde se z celých skupin lidí dělá nepřítel.
