Článek
Když nechodíte, těžko přesvědčíte, že makáte
Filip Turek postavil velkou část své politické značky na obrazu člověka, který se nebojí říkat věci naplno. Má být protiváhou „staré politiky“, hlasem proti bruselskému aparátu a symbolem tvrdého přístupu k práci i odpovědnosti.
Jenže politika není jen póza do kamery. Je to také docházka, hlasování, výbory, nudné materiály, dlouhé schůze a schopnost sedět u stolu i tehdy, když z toho není virální klip.
A právě tady má Turek problém.
Podle Novinek patřil po několika měsících fungování nové Sněmovny mezi poslance s nejnižší účastí na hlasování. Uvedený přehled mu přisoudil účast u 53,8 procenta hlasování. Zároveň připomněl, že na plénu do té doby ani jednou nevystoupil.
To je pro politika, který chce působit jako silný hráč, dost nepříjemná vizitka. Nejde o školní třídnici. Poslanec nemá píchat kartu u vrátnice. Jenže pokud bere mandát, plat a veřejnou odpovědnost, veřejnost má právo ptát se, kde je a co přesně dělá.
Funkce ano, čas ne
Ještě horší obraz vzniká u výborů. iROZHLAS upozornil, že Turek je místopředsedou zahraničního výboru i výboru pro evropské záležitosti. Sám přitom už dříve řekl, že z evropského výboru odejde, protože ho nestíhá. Jenže podle zjištění iROZHLASu na začátku května žádný formální krok neudělal.
To je přesně ten typ politického provozu, který lidi vytáčí. Funkce zůstává, titul zůstává, veřejné peníze tečou, ale čas prý není.
Podle stejného zdroje dorazil Turek z osmi jednání evropského výboru jen na tři, pětkrát se omluvil. V zahraničním výboru měl bilanci lepší, ze sedmi jednání přišel čtyřikrát. Oficiální web Poslanecké sněmovny ho přitom stále uvádí mezi místopředsedy výboru pro evropské záležitosti.
Turek může namítat, že pracuje jinde. Že jedná, řeší Green Deal, klimatickou politiku, zákulisí, resortní věci. Jenže právě to je slabé místo jeho obhajoby. Pokud poslanec nestíhá výbor, kde má funkci, má ji pustit. Bez divadla. Bez vysvětlování. Bez čekání, až mu to někdo začne počítat.
Kompetence není jen hlasitost
Turkův problém není v tom, že by jednou chyběl. Poslanci bývají nemocní, mají pracovní cesty, jednání mimo plénum. To se stává. Problém je v celkovém dojmu: hodně funkcí, hodně slov, ale méně viditelné parlamentní práce, než by odpovídalo sebevědomí, s nímž se prezentuje.
A to už je otázka kompetentnosti.
Kompetentní politik nemusí být všude. Musí ale vědět, kde má být, co zvládne a čeho se má vzdát. Když někdo přijme roli místopředsedy výboru, ale pak se ukáže, že na ni nemá čas, není to drobný detail. Je to signál, že si neumí srovnat priority.
U běžných lidí by podobná logika neprošla. Když zaměstnanec opakovaně nechodí do práce a vysvětluje, že má jinde důležitější věci, šéf mu dřív nebo později položí jednoduchou otázku: proč tedy tu práci držíte?
Politikům se tahle otázka pokládá hůř. Kryjí se mandátem, omluvenkami, jednacím řádem a tím, že jejich práce není jen sezení v lavici. To všechno je pravda. Ale není to bianko šek na absenci.
Turek si zadělává na vlastní karikaturu
Filip Turek se může dál tvářit jako muž činu. Jenže čím déle se bude hromadit debata o jeho docházce, tím víc se z něj stává karikatura vlastního politického stylu. Člověk, který kritizuje aparát, ale zároveň se v něm rychle naučil držet funkce, i když na ně údajně nemá čas.
To je pro jeho značku nebezpečné.
Voliči mu možná odpustí ostrá slova, kontroverze i přepálené výroky. Hůř se ale odpouští dojem, že někdo káže odpovědnost a sám nedodává základní výkon. Zvlášť když jde o politika, který se rád vymezuje proti pohodlné třídě profesionálních funkcionářů.
Turek dnes nepotřebuje další silné prohlášení. Potřebuje ukázat obyčejnou pracovní disciplínu. Chodit tam, kde má být. Nebo se vzdát funkcí, které nestíhá.
Protože kompetence se nepozná podle toho, kdo nejhlasitěji mluví o práci. Pozná se podle toho, kdo ji opravdu odvádí.
