Článek
Cedník není nehoda, ale způsob vládnutí
Andrej Babiš má rád obraz manažera, který přijde, bouchne do stolu a zjedná pořádek. Jenže stát není holdingová porada a vláda není oddělení, kde se pošle jeden pokyn a všichni se srovnají do tabulky. Jakmile se z kabinetu valí nehotové nápady, protichůdné verze a dodatečná vysvětlení, problém není jen v tom, kdo komu co vynesl do médií. Problém je v tom, že uvnitř systému někdo neumí držet linku.
Papír přitom vypadá krásně. Jednací řád vlády říká, že kabinet rozhoduje o zásadních otázkách státu na základě materiálů, připomínek a usnesení. Tedy žádné dojmologie, žádné ranní improvizace, žádné „ještě si to vysvětlíme“. Jenže politická realita posledních týdnů připomíná spíš kuchyň, kde se začne vařit dřív, než někdo přečetl recept.
A pak se Babiš diví, že lidé nechápou, co vláda vlastně dělá. Není divu. Když se kabinet jednou tváří jako rozhodný reformátor, podruhé jako moderátor vlastních nedorozumění a potřetí jako oběť mediální interpretace, nevzniká autorita. Vzniká šum. A šum je ve vládnutí drahá věc.
Veřejnoprávní média jako ukázka zmateného řízení
Nejčistší ukázkou je tažení kolem veřejnoprávních médií. Nejprve velká změna, rušení poplatků, převod financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet, silná slova o tom, že nejde o útok na demokracii. iROZHLAS popsal, že návrh měl zmenšit rozpočet televize o miliardu a rozhlasu o 400 milionů korun. To není kosmetika. To je zásah do krve.
Pak přišel obrat. Babiš podle ČT24 oznámil, že vláda se už nebude zabývat mediálním zákonem ministra kultury Oty Klempíře kvůli stovkám připomínek a místo toho chce změnit financování přes současnou legislativu. Jinými slovy: velký zákon byl najednou příliš velký, takže se vezme jiná cesta.
Tohle není jen technická změna legislativního nosiče. Je to ukázka politického stylu, v němž se nejprve vystřelí téma do prostoru a teprve potom se zjišťuje, kolik odporu vyvolalo a kudy ho obejít. V normální vládě se podobné věci testují předem. V Babišově vládě to občas vypadá, že se veřejnost používá jako připomínkové řízení naživo.
Přesun agend ukázal stejný vzorec
Podobně působí přesun agendy lidských práv a závislostí z Úřadu vlády na ministerstva. Podle Českých novin Babiš oznámil, že rozhodnutí je definitivní, ačkoli experti žádali přehodnocení a navrhovali jiné řešení včetně sekce lidských práv přímo na Úřadu vlády nebo samostatné agentury pro závislosti. Premiér předtím slíbil návrhy posoudit. Pak přišla tečka.
Tady nejde o to, zda každá rada musí sedět ve Strakově akademii a zda každý úředník má nárok na původní kancelář. Jde o to, že vláda sahá na citlivé agendy, které přirozeně přesahují jeden resort. Lidská práva nejsou složka ve skříni. Závislosti nejsou jen zdravotnictví, jen školství, jen policie. Právě proto potřebují koordinaci, ne jen přesun z jednoho patra do druhého.
Na oficiální úrovni kabinet samozřejmě funguje. Vláda po posledním jednání oznámila mýtný systém, novelu DPH i závěry Nejvyššího kontrolního úřadu. Jenže úřední řád tiskových zpráv nezakryje politický nepořádek v hlavních sporech. Babiš může hledat, odkud informace tečou. Měl by se spíš ptát, proč jeho kabinet tolik připomíná cedník, který se tváří jako trezor.
Protože když vláda neumí jasně vysvětlit vlastní kroky, není to práce zlých našeptávačů. Je to selhání řízení. A to je u politika, který si na řízení postavil celou značku, nepříjemně osobní diagnóza.
