Článek
Pouštní challenge
„Marathon des Sables“, také známý jako „Marathon of the Sands“, je každoroční událost odehrávající se v marocké části Sahary, největší poušti na světě. Tento závod je šestkrát delší než běžný maraton a oficiální webová stránka závodu ho popisuje jako „jedinečné dobrodružství pro soběstačné běžce“. Po celý týden v poušti si soutěžící musí nést veškeré své vlastní vybavení a jídlo a jsou penalizováni za překročení stanoveného přídělu. Musí si také udržet minimální tempo 3 kilometry za hodinu.
To sice nezní jako příliš velká rychlost, jakmile si ale uvědomíte, že terén Sahary se skládá z nerovného písku, solných a štěrkových plání, všimnete si, že cesta je hodně obtížná – nehledě na průměrnou teplotu zhruba 30 °C a nebezpečný nedostatek srážek. Schovat se do stínu pod strom je taktéž nemožné, rostlinný život je tak vzácný, že se účastníci maratonu s flórou nejčastěji ani nesetkají. Proto je Sahara perfektním místem pro odvážné jedince, aby si otestovali svou odolnost a schopnosti přežití, což je přesně to, co chtěl Mauro Prosperi udělat.
Mauro se dobře připravoval
Bývalý olympijský pětibojař Mauro vždy hledal nové způsoby, jak dosáhnout svých fyzických limitů. V roce 1994 mu bylo 39 let, byl ženatý a žil pohodový rodinný život se svými třemi dětmi. Současně se věnoval své vášni pro fyzické výzvy. Jakmile se dozvěděl o pouštním maratonu, okamžitě začal s přísným tréninkovým režimem. Běhal 40 kilometrů denně a začal snižovat příjem vody, aby si zvykl na nedostatek tekutin.
Náročná rutina mu zabrala velkou část života, jeho žena Cinzia svého manžela vídala jen zřídka, když trénoval na nadcházející výzvu. Myšlenka na ultra-maraton Cinzii znepokojila. Jejím nervům nepomohlo ani to, že Mauro musel jako každý účastník podepsat formulář, ve kterém bylo upřesněno, kam má být jeho tělo posláno, pokud by zemřel. Mauro svou manželku ale ujišťoval, že nejhorší věc, co se mu stane, bude spálení se od slunce. Tehdy ještě netušil, jak hodně se mýlil.
10. dubna 1994 začal pouštní závod. Když Mauro poprvé zahlédl obrovskou Saharskou přírodu, byl podle vlastních slov „ohromen“. Závod byl populární a každý rok přilákal v průměru 1300 účastníků. Jenže do tohoto ročníku se údajně přihlásilo méně než 100 jednotlivců, což znamená, že většina lidí, včetně Maura, se ocitla na svém dobrodružství úplně sama.
První tři dny šlo vše hladce, až čtvrtý den se výrazně zvýšila intenzita cesty. V tento den museli účastníci ujít z jednoho kempu do druhého 90 kilometrů. Teploty na víc vzrostly na 46 °C. Extrémní vítr způsobil písečnou bouři, která byla natolik těžká, že pořadatelé maratonu na ten den závod zastavili. Mauro, v tu dobu uprostřed písečné bouři, zastavení závodu nezaznamenal a běžel dál, jakmile se prach trochu usadil. Zatímco si myslel, že je na správné cestě, ztratil správnou trasu a ocitl se zcela mimo závodní trať.
V tu chvíli už byla skoro tma a Mauro si uvědomil svou chybu – netušil, kudy se vydat. Uprostřed saharských dun ztratil orientaci. Písečná bouře mu ke všemu foukla do nosu malá, ale drsná zrnka písku, která se dostala do hrdla, což vedlo k řezným ranám a krvácení. I v obličeji měl mnoho drobných, bolavých řezů.
Jak přežít v poušti?
Zatímco spalující žár ustoupil, nezbylo mu téměř žádné jídlo ani pití. Místo toho, aby se bezcílně procházel pouštní tmou, rozhodl se postavit na noc tábor a následující ráno se znovu zorientovat. Jakmile se na obloze objevilo první světlo, Mauro se znovu vydal na cestu. Věci však vypadaly ponuře; stále neměl tušení, kde je. Všechny duny vypadaly stejně a zároveň neznámě. V tomto okamžiku se Mauro rozhodl zůstat tam, kde byl – řídil se radou, kterou získal od pořadatelů maratonu, kdyby se účastník ztratil. Mauro tedy seděl na vrcholu duny a doufal v záchranu.
V to odpoledne letěl přímo nad Maurem záchranářský vrtulník. Jenže vrtulník se nevrátil. Zoufalý Mauro měl mapu a kompas, ale oboje se ukázalo jako neúčinné – neměl žádné záchytné body. Slunce zapadlo a znovu nastala tma. Mauro se rozhodl, že nemá jinou možnost než se následující den znovu vydat pěšky dál. Po několika hodinách jako zázrakem zahlédl v dálce svatyni, místo posledního odpočinku islámských svatých mužů. Mauro vstoupil do hrobky a našel zde muslimského muže ve své rakvi. Svatyně nabízela Maurovi úkryt, který zoufale potřeboval. Stále však potřeboval jídlo a vodu. Obecným pravidlem je, že člověk vydrží bez vody pouze tři dny.
Díky tomu, že Mauro před závodem trénoval na nedostatek hydratace, dokázal tento bod obejít, i když jeho zdraví se rapidně zhoršilo. Ve snaze přežít, Mauro použil malé zdroje vody kolem sebe, aby zůstal naživu. Sál vlhkost z vlhčených ubrousků, které měl v tašce a hledal ranní rosu na kamenech. Později Mauro ale neměl jinou možnost než pít svou vlastní moč. Pití vlastní moči může vést k selhání orgánů, ale Maurovi to nabídlo letmou úlevu od těžké dehydratace.
Mauro zvládl občas ulovit netopýry a ještěrky, kteří také hledali úkryt ve svatyni. Jedl je syrové a doufal, že mu zvířecí krev nabídne potřebné tekutiny. Podařilo se mu také najít ptačí vejce a hmyz ke konzumaci. To ve spojení s léky proti nevolnosti, které měl v batohu, sloužilo k tomu, aby Mauro nepodlehl dehydrataci a hladovění.
Poté, co mu nad hlavou proletělo letadlo, aniž by si ho všimlo, uvažoval o sebevraždě. Mauro ale zvážil dopad své smrti na jeho manželku. Pokud by zahynul v poušti, bylo by velmi pravděpodobné, že ho nikdo nenajde. Pokud by tomu tak bylo, Cinzia by nemohla získat policejní důchod, protože by neexistoval způsob, jak prohlásit Maura za mrtvého. Zůstal tedy ve svatyni a ve snaze zabránit pomalé a mučivé smrti vytáhl z batohu kapesní nůž a pořezal si zápěstí.
Když se druhý den ráno probudil, Mauro zjistil, že se mu srazila dehydratovaná krev, což mu zabránilo vykrvácet. Překvapení při probuzení dodalo Maurovi obnovený pocit boje a bral to jako znamení, že jeho čas ještě nevypršel. Rozhodl se, že musí opustit svatyni, aby našel bezpečí. Pouhé čekání na záchranu už pro něj nepřicházelo v úvahu.
Mauro vyšel ze svatyně a v dálce si všiml hor. Rozhodl se zamířit k nim, přitom netušil, že šel dál do pusté země. Nyní byl v poušti osmý den a Maurova energie byla značně vyčerpaná. Narazil na rostliny, které sbíral ze země a vmáčkl si kořeny do úst v naději, že z nich dostane aspoň trochu tekutiny. Pak jako zázrakem našel oázu. Poprvé po dlouhé době se mohl správně napít. Tam i narazil na známku života: kozí trus.
Díky trusu se dostal na trasu s lidskými stopy, které následoval. Vyšplhal na kopec a zastavil se na něm, přičemž v dálce spatřil mladou dívku starající se o zvířata. Konečně už nebyl sám. Dostal kozí mléko a ženy v táboru mu nabídly jídlo. Vzhledem k tomu, že Mauro byl muž, ženy ho nepouštěly do stanů, ale dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby mu venku mohly pomoci. O nálezu byla informována místní vojenská policie. Mauro nevědomky zamířil neuvěřitelných 290 kilometrů od maratonu a namísto v Maroku skončil v Alžírsku. Mauro byl ošetřen právě včas. O pár hodin později mu selhala játra, na víc vážil už jen 44 kilo.
Nejdříve ho v nemocnici nakrmili, jenže nebyl schopen v sobě udržet pevné látky, tak dostal 16 litrů nitrožilních tekutin, než byl poslán zpět domů do Itálie, kde se shledal se svou rodinou. S běháním ale nepřestal. I v dnešní době, když mu je téměř 70 let, se pravidelně zúčastňuje různých maratonů po celém světě, ačkoliv do pouště po tomto zážitku po druhé nezavítal.
Zdroje:
