Článek
Řešme nejdříve postavy
Jak tento film adekvátně popsat? Každý, kdo ho viděl, mi dá za pravdu – není lehké najít ta správná slova, abychom mohli do detailu determinovat, o co tam vlastně jde, nebo spíše o co tam nejde. Podívejme se nejdříve na to, co tento film podle režiséra a autora scénáře Miloslava Halíka má představovat. Podle něj se jedná o „příběh tří generací, které prožívají své touhy, sny, naděje i zklamání, a přitom nepřestávají věřit na lásku, přátelství a lidské souznění. Okolnosti se mění, ale věčná touha milovat a být milován zůstává“. Celkem pochopitelný koncept. Nyní k pravdě. To, co tady uvidíme, je příběh celkem dvanácti hlavních postav, jejichž dějové větve jsou do sebe tak komplikovaně a zcela bez vinoucí se červené niti zamotané, že se po pár minutách ve všem automaticky sebezáchovně ztratíme, abychom nemuseli zaměstnat mozek pochopením toho, co se zrovna děje a proč. Ale pojďme na to od začátku.
Nejstarší generace se skládá z Ládi (Rudolf Hrušinský ml.) a tetičky Magdy (Iva Janžurová). Tihle dva podle ČSFD „dokazují celému světu, že věk je jenom číslo“. To dělají tím, že vždycky, když je vidíme, spolu strašně dlouho tlachají, tak, jak to starší lidi dělají, chodí o berlích, jedou na kole či sedí před kostelem, kde nesmírně dlouho řeší, jakými ingrediencemi byl okořeněný servírovaný čaj, ačkoliv by se mohli prostě zeptat místního faráře (Václav Kopta). Co přesně tím celému světu dokazují, mi není úplně jasné.
Střední generace se skládá hned ze čtyř lidí, milostného trojúhelníku a rozpadlé rodiny. Klíčovým bodem je Kristián (Rudolf Hrušinský nejml.), nekonečně nešťastný ale přesto po celou dobu lehce usměvavý milovník šátků a jeho kámoš Ota (z nějakého důvodu fotbalista Pavel Horváth). Oba pracují pro Plzeň jako popeláři. Kristián má se svou exmanželkou Lenkou (Lucie Vondráčková) společnou dceru Jitku (Marika Šoposká) a během filmu se zamiluje do Danky (Petra Svoboda), kterou obtěžuje její tanečně „talentovaný“ šéf Tomáš Koukal (Roman Vojtek). Už jste zmatení? Tak to počkat, máme ještě nejmladší generaci!
Ta se skládá z Danky bratra Dana (Filip Cíl), jenž se zamiluje do Betky (Alžběta Bartošová), jenže přítel její kamarádky Anety (Aneta Vrzalová) Robert (Jakub Grafnetr) by ji taky rád obskočil, což vede k jistým komplikacím v mezilidských vztazích. A když už mluvíme o mezilidských vztazích: Kristián je syn Ládi, Láďa je tedy děda Jitky a tchánem Lenky, Betka je neteř Magdy, Dan je nevlastní brácha Danky, Robert je syn Tomáše a Aneta se chová jako kráva. A na konci se objeví Karel Gott, aby zazpíval „To stárnutí zrádné“.
O co jde a proč o nic?
Tenhle snímek trvá celkem 91 minut, a posledních 89 minut se budete ptát, o co tady vlastně jako přesně jde? První dvě minuty vaše myšlenky krouží kolem otázky, jestli je první písnička večera „Všichni čuměj, čuměj, nekoukaj“ lehce zrychlená verze písně „Love is all around“. Rád bych se zde pustil do hlubšího rozboru děje, ale je strašně těžké se do něčeho ponořit, když to tam vůbec není. Dá se nejspíše odvodit, že jednotlivé postavy primárně řeší lásku. To, že někdo dostane přes hubu (Kristián je strčen do záchodové budky a tam zůstane ležet vedle toalety jako zmateně veselý brouk pytlík), někdo se zkouší neúspěšně celkem pětkrát za film naučit 40vteřinovou choreografii a že Aneta je náladovější než hladový nosorožec, nechme radši stranou.
Ale dostane se tato láska až k nám divákům? Ucítíme, že se ty postavy mají moc a moc rády? Ani ne. Spíše ucítíme nevolnost, zmatenost, nudu a především zklamání. „Jenže co hudba,“ slyším nyní několik z vás křičet. Hudba je samozřejmě chytlavá, fanoušci balad si přijdou na své, Michal David připravil pro film pěkný, ačkoliv k scénám někdy nesedící mix… Mimo jedné malinkaté drobnosti. Klasika „Decibely lásky“ se ve filmu „Decibely lásky“ objeví na pouhých osm vteřin. Zazpíváte si jen: „Ó ó ó, decibely lásky, ó ó ó, zbytečně se neříká.“ A tím to vadne.
Proč tedy tento film tak strašlivě ztroskotal a zasloužil si pouhých 14 % na ČSFD? Nejspíše… ne… určitě kvůli zmatenosti a hereckým výkonům. Přestože se v tomto filmu objevují herečtí giganti, i nejlepší herec nezachrání zcela marný scénář. Například Láďa a Magda pořád jenom žvatlají o bezvýznamnostech (během bolestivě dlouhé a pocitově nekončící scéně Hrušinský ml. a Janžurová stojí na zahradě a mluví o tom, jak Magda spadla ze schodů, přitom byl kameraman tak šikovný, že před obličejem Ládi visí list a není mu vidět do očí). Kristián je chodící hromádka neštěstí, která si vždy na něco stěžuje, chce druhou šanci (aniž bychom věděli, co se stalo během té první šance), Koukal mu zničil život (i o tom se nic nedozvíme), a herecký talent Hrušinského nejml. je bohužel strašně průměrný.
Dalším mohutným problémem byly dějové větve. Když napíšete film, který má 12 hlavních postav, jejichž životy a osudy jsou se sebou intenzivně spletené, je strašně nevýhodné neumět je pochopitelně propojit. Nejen, že jednotlivé dějové větve do sebe nezapadají tak hladce, jak měly, taktéž se po půlce filmu většinou jakákoliv jejich ve scénáři nejasně znázorněná cesta vydá do černé díry irelevance. Dokonce samostatné dějové větve náhle skončí a nikam nevedou. Na začátku je Kristián diskžokej, pak už nikdy není diskžokejem. Dan na začátku filmu rád maluje anděly, pak se už nikdy o nich nezmíní. Popelář Ota ke konci taky zmizí. Ve stručnosti se každý nějak do někoho zamiluje, pak se na chvilku z nějakého důvodu rozhádají, protože někdo jiný něco nějak udělal, a potom se zase nějakým způsobem k sobě vrátí. Tu a tam si zazpívají a zatančí.
Vtipné detaily
Když budete hledat kvalitní muzikál, vůbec tenhle snímek neřešte. Pokud ale jste stejně jako já fajnšmekr na filmové katastrofy, musíte se na něj kouknout. Vynecháme-li totiž kompletní technické selhání, zmatený scénář a mimořádně minimalistické herectví, všimnete si několika maličkostí, jež vás zajisté pobaví.
Třeba když během jediného většího flash mobu na ulici prochází právě touto ulicí dvojice, která očividně nepatří ke štábu vesele poskakujících tanečníků, vůbec neví, co se zrovna kolem nich děje a jejichž jediné přání je dostat se co nejrychleji pryč od toho hudebního halusu.
Nebo když Rudolf Hrušinský nejmladší zpívá hlasem Michala Davida, protože on sám zpívat nechtěl. Nebo když se v pozadí málem stane autonehoda s přejetým mužem. Nebo když posloucháme texty stylu „Pojď se s náma vychcat“. Nebo když se dozvíme, že Plzeň se nachází na severu Čech, hned vedle Jablonce, a že v ní stojí pražské hlavní nádraží a Riegerovy sady. Nebo že nejgalantnější způsob, jak doprovodit slečnu po rande domů, je strčit ji do taxíka a tupě zamávat. Nebo… ach, podívejte se na to sami. Decibely lásky, to musíte vidět, abyste to (ne)pochopili.
Zdroje:
https://www.fdb.cz/film/decibely-lasky/obsazeni/138459
