Článek
Označit člověka jako „bohatého“ ve smyslu vlastnictví či držení majetku, ať už v jakékoliv formě, má svá pravidla.
O téměř polovině českého národa lze s klidem říci, že jsou milionáři. Vlastníte garsonku, chatu nebo Škodu Superb? Jste milionáři. Rodinný domek, vilku nebo pár hektarů pole? Jste multimilionáři. Vilku, chalupu, off road a elektrokolo? Jste dolaroví milionáři. Zaručeně.
Jenže takhle se to totiž nepočítá. Osobní užitné vlastnictví se za výši jmění neoznačuje.
V reakcích na tenhle článek jsem zaznamenal ohlasy na knihu „Bohatý táta, chudý táta“. Je komické, že její autor dluží obrovské sumy v 8místných částkách a za svůj život krom prodeje peněženky na suchý zip marihuanou ovíněným surferům vlastně nic moc jiného nevykonal. Své příjmy realizuje především z mítinků a sezení, za které bere obrovské sumy od účastníků. O čem jim tam ale vykládá, když nasekal takové dluhy, je trochu oxymóron.
Obecně se má za to, že člověk, který vydělává více než 200.000 dolarů (cca 4.5 milionu korun) ročně a disponuje likvidním jměním více než 3,8 milionu USD (cca 90 milionů korun), je bohatý.
Člověk, jehož roční příjem činí ročně méně než 35.000 USD (cca 800.000 Kč) s likvidním jměním menším než 5.000 USD (cca 115.000 Kč), je chudý.
Vše mezi tím je považováno za takzvanou střední třídu, přičemž shora uvedené podmínky musí osoba splňovat obě společně. Okamžitě likvidní jmění znamená, že jej můžete v případě potřeby ihned zpeněžit a využít (zajímavé nemovitosti jako činžovní dům v centru velkého města, zlato, platina, hotovost aj.). Za pomalu likvidní aktiva jsou považovány nemovitosti, třeba ruina stodoly v pohraničí s pomalou prodejností, nevhodně zainvestované akcie, komodity nebo celé podniky aj.). Nelikvidní aktiva pak musejí mít hodnotu pro označení „bohatý“ ještě o 50 % vyšší.
Tato čísla platí de facto v celém civilizovaném rozvinutém světě. Dnešní ceny jsou globalizované, rohlík nebo cihla stojí přibližně stejně v Praze jako v Mnichově nebo v Miami. Pochopitelně, v USA například platíme školné na vysokých školách, lékařskou péči, u nás zase dáme více za benzín. Průměrně se podle studií ceny rozvinutých kapitalistických státech vyrovnávají. Těžko můžeme soutěžit s Kambodžou nebo Indonésií. Ale i zde se ceny postupně dostávají na globální úroveň.
Podle shora vypočtené definice se snadno zařadíte tak, jak by vás zaškatulkovali ekonomové či ekonomické časopisy. Třeba magazín Forbes. Jsme tedy většinou chudí? Jsme. Bohužel. Procento bohatých v každé zemi světa je velmi nízké.
Vlastnictví bohatství ale neznamená nutně prozřetelnost, uvědomění, ekonomickou zdatnost a podnikavého ducha. Mnozí své bohatství nabyli ne právě legální cestou, třeba loupeží, vydíráním, krádeží, zpronevěrou, případně je zdědili, vyhráli jackpot nebo obdrželi darem. A také mnozí z nich o své bohatství zpravidla brzy zase přijdou nebo jej neumí dále rozvíjet a účelně obhospodařovat. Pokud je tak velké, že si s ním do konce života vystačí, nebo prostě vyrostli „se zlatou lžičkou v puse“, pak mají štěstí.
Pak tu je skupina bohatých, kteří vyrostli, obrazně řečeno, v paneláku na konci vesnice a vypracovali se vlastní pílí, inteligencí a ekonomickou prozíravostí, či měli prostě jen skvělý nápad.
Nutno ještě vyjmout boháče, kteří ke svému jmění přišli během své pracovní doby, tedy vysoce postavené manažery podniků, politiky (většina z nich pobírá od svých zaměstnavatelů platy zcela neadekvátní odvedené práci) nebo „odškodněné“, tedy osoby, které dostávají vysokou měsíční rentu třeba od pojišťovny za nebývalý úraz a tak podobně. Proč bere ředitel státního podniku, který skončí ve ztrátě 2 miliardy ročně, odměny ve výši několika milionů, je mi záhadou.
Studoval jsem v rámci své medicínské práce příčiny úspěchu mnoha bohatých i velmi bohatých lidí. A všichni mají několik věcí společných, které těm chudým chybí. A věřte, že obyčejné štěstí to, krom dědictví nebo výhry ve sportce, opravdu není.
Každý z nás se může stát tak zvaným „self-made“ milionářem. Tedy osobou, která své jmění nabyla vlastní pílí či nápadem a dokáže s takovou „osobní komoditou“ nakládat.
Tajemství je v trvalé ochotě přijímání informací, rozdělení času a využití práce druhých
Pokud odečtete spánek, pracovní dobu (obojí po 8 hodinách), přidáte pár hodin na sociální a vitální potřeby (hygiena, strava, doprava, neplacená práce - učení s dětmi, opravy na vlastním domě, žehlení, praní, nákupy aj.), zbude vám přibližně 5 hodin, což je takzvané Franklinovo pětihodinové pravidlo, kdy z těchto pěti hodin byste měli asi hodinu věnovat sebevzdělávání.
Ani tohle pravidlo dneska už příliš neplatí. Prostě proto, že to nestačí. Těch pět hodin „volného času“, které máte nad rámec nutné činnosti k dispozici, je nutné využít zcela.
Skupina „chudých“ jej zpravidla využije příjemně. Zajde si za kamarády do restaurace na „výzkum veřejného mínění u 5 pivek“, jde si zahrát tenis nebo trápí tělo v posilovně, případně sedí na rybách či s motýlkem u krku sleduje operní představení.
Na to ti bohatí nemají zpravidla čas.
V rámci studie jsem se pozastavil nad tím, proč bohatí lidé hrají golf. Zkusili jste, celí zadýchaní, během nohejbalu, tenisu nebo uvězněni na běhacím pásu, konzultovat s kolegou výši akcií pomerančového koncentrátu? Na golfu je na to času dost. Je to 18 jamek pomalého courání se, protkaných komunikací se stejně obchodně naladěnými přáteli.
Denně by měl každý člověk věnovat nejméně jednu hodinu vzdělávání se. Nejen kvůli příjmu informací, ale především kvůli aktivaci mozku. I mozek potřebuje, stejně jako svaly, trénink. Luštění křížovek není tou nejlepší cestou. Možná k upevnění paměti, protože hesla se stále opakují, „ostrý přízvuk = akut“ bude v každé druhé křížovce.
Docela zajímavou alternativou učení se novým věcem je, ačkoliv to mnozí psychologové zatím neberou v úvahu, sledování televizních soutěží. Tam jsou informace podávány v relativně rychlém sledu a neustále nové. Mozek musí pracovat, pokud chce reagovat. A když získané informace předáte třeba vnukům nebo kolegům, vytvoří se v mozku nová prionová spojení a informace zůstanou uloženy. Vnuk určitě neví, že Arktida a Antarktida je rozlišení podle výskytu medvěda. Arctos - medvěd, An - ne. Arktida tedy s medvědy, severní pól. Anarctos - bez medvědů. Antarktida. Každý den hodina nalévárny do hlavy. Čtením, sledováním naučných pořadů, komunikací, internetem. Zbytek času je třeba věnovat obchodní strategii. Tyhle věci lze spojit, třeba komunikaci obchodní strategie s kolegou na základě získaných informací.
A pak je nutné to všechno dohromady oživit, uvést do praxe.
Nezbytnou součástí je pak „využití práce druhých“. Možná to zní sobecky či vypočítavě, ale ve skutečnosti jde o zaměstnání jiných lidí, kterým za to zaplatíte. Nemusíte být nutně skvělý kuchař, přesto můžete provozovat skvělou restauraci. Nemusíte být nutně geniální truhlář, přesto můžete provozovat továrnu s vyhlášeným nábytkem. A nemusíte být precizní chirurg, abyste mohli provozovat kliniku.
Podnikáním ve smyslu - jsem dobrý instalatér, tedy rozjedu vlastní živnost, určitě neskočíte do skupiny „bohatých“. Nepochybně se vám, podle rčení „řemeslo má zlaté dno“, povede velmi dobře. Ale nezbohatnete. Objemy příjmů z takové činnosti postačí skvěle na dobré auto, dobré bydlení, několik pěkných dovolených ročně a ta piva s kamarády. Nic víc, nic míň.
Postavit kliniku, byť v pronajatém prostoru, nebo výrobní podnik, není zas až tak složité. Je nutné nastudovat zákonitosti provozu, zjistit zájem o služby či zboží, které chci nabídnout, a zaměstnat lékaře nebo řemeslníky, odborné ekonomy, prodavače…
Mám dobrého přítele. Vyučený automechanik. Pár let se plácal v dílně. Dnes má jeden z největších autosalonů, ne-li vůbec největší v západních Čechách. Pracují pro něho automechanici, inženýři, právníci. Denně věnuje nejméně hodinu času sebevzdělávání. A nehraje golf.
Ale ještě jedno důležité pravidlo platí pro všechny bez rozdílu. A o tom Benjamin Franklin nejspíš tak nějak nevěděl nebo na něj prostě ve své filozofické snaze peče. Pivko s kamarády, čutání s přáteli, tenis s přítelkyní, sumec 185 cm na konci udice nebo třeba dvě hodiny na posedu s puškou a dalekohledem mohou pro naše duševní zdraví, spokojenost a pohodu udělat víc než další nula, která přibyla na kontě.
Mamon a dřina nemusí být pro každého. Někdo to chápe jako koníčka. Proč sedmdesátiletý multimiliardář touží po tom, aby byl vysokým politikem, trávil většinu svého času ve sněmovně či ve svých podnicích, když …kolik mu zbývá, aby si dokázal zaletět do Karibiku bez plínek? Musí to být koníček nebo posedlost. Takoví lidé ale vlastně nikdy bohatí nejsou. Žijí ve stresu, často onemocní a bohatství tak pracně nabyté jejich děti rozhází a prohýří, protože viděli, kolik času a trápení jeho získání otce stálo. Oni tak žít nechtějí. Chtějí si ho užít.
Bohatství má, krom toho „Forbesového hodnocení“ ještě jeden, totiž osobní rozměr. Ten říká, že bohatí jste tehdy, když víte, že máte dost, a umíte si své bohatství užít.
Potom můžete být i s měsíčním platem 15.000 korun v pronajaté garsonce na malé vesnici a třeba s bambusovým prutem bohatí u svých 5 hodin při chytání candátů. Štěstí a zdraví se totiž za žádné peníze na světě koupit nedá.
Vybrat si „druh“ bohatství, to je na každém z nás. Stačí se jen oprostit od závisti a docenit to, co máte a co vám to, co máte, dává a naopak, co by vám to, co nemáte, mohlo vzít.
A nezapomeňte, že rubáš nemá kapsy. Je totiž zbytečné brát s sebou cokoliv do hrobu. Během těch 5 hodin zbylého času věnujte vždy alespoň deset minut tomu, abyste si stačili rozmyslet, jak své nabyté bohatství užít. Jinak totiž nemá žádný smysl.
Zdroj: Jak zbohatnout, aneb co chudí nevědí (Vladimír Procházka)
69 hoven českých, aneb lépe jet peklem, nežli jít k čertu (Vladimír Procházka)
Rich Habits (Thomas Corley)
