Článek
Neodbytný otrava, neodolatelný dobrodruh, cynický sportovec, akrobat, který se ani v těch nejriskantnějších scénách nenechá zastupovat, pilot, parašutista, bouřlivák s nespoutaným vtipným úsměvem, milovník žen, který si nebere servítky, kaskadér, který nemá žádný strach z jakékoliv výšky. Takový byl Belmondo.
9.dubna.1933 v Neuilly-Sur-Seine, na předměstí Paříže, se zamilovaným rodičům do harmonického vztahu narodí druhorozený synek Jean Paul. Italské příjmení Belmondo (Krásný svět) si otec přinesl z rodné Sicílie. Paul Belmondo je sochař, matka Madeleine Reinaud Richard, se živí jako malířka. Dohromady poklidná a šťastná rodina, žijící v pohodlném bytě na okraji Paříže. Otec odešel z Itálie do Alžíru v době, kdy mafie začala na Sicílii úřadovat ve velkém. Byl z velmi chudé rodiny, která nemohla dát to, co bylo žádáno a tak jako chudý přistěhovalec z Itálie utekl. V Alžíru patřil k lidem, kterým se říkalo „pieds-noirs, tedy něco jako „bosý černý“ (ve smyslu chudý přivandrovalec).
Jean Paul od mala velmi dobře vychází se svým starším bratrem Alainen. Otec, laskavý, veselý, vtipný muž se smyslem pro humor, vychovával Jean-Paula k lehkosti bytí, ke snadnému překonávání překážek a ke smyslu pro humor. Pro Bebela byl vždy oporou a vzorem. Maminka je doslova podle příruček „správná matka“. Rozverné, idylické a poklidné dětství ale doslova rozmetá 2. světová válka.
Otec Paul Belmondo na nic nečeká a rychle ukryje rodinu na lesní samotu nedaleko Paříže, aby ji před válkou s Německem ochránil. Přesto dostane povolávací rozkaz a matka Madeleine zůstane s bratry doma sama. Stará se o děti jak nejlépe dovede. Jeanu Paulovi je 10 let a válka ho děsí. Přesto, v duchu francouzských tradic, chce být nějak užitečným. S místním farářem jednoho dne v noci uteče matce a za plné tmy, bez lucerny, jdou se služebníkem páně pátrat po sestřelených pilotech, což se jim nakonec i povede a piloty ukryjí.
Po válce se všichni navrátí do Paříže, otec válku přežije a vrací se k sochaření. Bebel rád chodí do ateliéru k otci. Je mu už 12 a rád se dívá na nahotu, jejíž ženské křivky otec přetváří do hlíny.
Pro nekázeň je často vylučován ze školy. Dává totiž, namísto mravům, přednost různým sportům, nejvíce ho baví box, a páchání všelijakých ztřeštěností. Naposledy ho „vylili“ z Pascalova gymnasia, kde se neustále pere a rošťačí. Tam mu také kdosi při rvačce zlomí nos, který jeho osobnost a přidrzlý obličej provází po celou kariéru a bez kterého by nejspíš ani tak slavným hercem nikdy nebyl. „Bez svého boxerského nosu bych bezpochyby zůstal pouhým komparsistou. Bez něj by má pověst nebyla tak barvitá a moje zdvořilé způsoby mladého muže z dobré rodiny by nevyvažovaly vzhled s nádechem pasáka, který jsem získal právě díky deformaci svého nosního výstupku.“
Každou neděli chodí Bébel s rodiči do Louvre. V muzeu na přání otce obdivuje celá rodina umění Francie. Matka volí jinou cestu a vodí Jeana do divadel. Ta ho zajímají daleko víc a rychle propadne kouzlu herců a prknům, která pro něho budou brzy znamenat celý svět. Díky matce měl možnost seznámit se s hereckými legendami té doby a to ho přivedlo k umění a herectví. Napodoboval genialitu Michela Simona, který mu byl vekou inspirací.
V 15 letech sdělí laskavému otci a obětavé matce, že chce být hercem. Prý se jako herec narodil, a tím také chce být. Otec řekl: Nauč se básničku a uvidíme. Jednu znal a tak ji zarecitoval otcovu příteli herci. Ten mu poradil, ať se vrátí do školy, protože žádný talent nemá. To mu šlo na 16.rok a vážně onemocněl tuberkulózou. To jednou provždy ukončilo jeho sportovní kariéru. Věnoval se totiž boxu, ze sedmi západů jich 5 vyhrál. To nebyla příliš příznivá bilance, přesto ukončení boxerské kariéry litoval.
Přítelem jeho otce byl Bourvil, v té době nejuznávanější herec Francie. Poradil mu, aby začal herectví studovat. Belmondo nastoupil na hereckou školu Raymonda Girarda, úspěšně ji v roce 1950 dokončil a dostal roli ve hře Šípková Růženka.
Bebel v 19 letech potřetí zkouší štěstí u přijímacích zkoušek na konzervatoř. Konečně. V září 1952 nastupuje na Conservatoire National Superieur d´Art Dramatique mezi 19 dalšími studenty. Kvůli svému obličeji ale dostává jen role sluhů a poskoků. Ale umí rozesmát a tak se snadno skamarádí se všemi. Jean Rochefort, Jean Pirerre Marielle, Bruno Cremer, PIerre Vernier, Michel Beaun a Bébel zůstávají kolegy a přáteli na celý život. Všichni se navzájem popichují, dělají si kanadské žertíky, což se jim v budoucnu mnohokrát hodí. Bebel vyniká v tělocviku, v neposlušnosti a chuti se předvádět. Alotria jsou u něho na denním pořádku. Přezdívku Bébel mu uštědřil jeho přítel Henri Deschamps podle postavy z filmu Na dně jménem Pepel, kterou hrál Jean Gabin ve stejně plandavé košili, jakou nosil i Jean Paul. Od té doby toužil Bébel s Gabinem hrát.
Při závěrečných zkouškách ale porota Belmonda sepsuje. Jeho výkon prohlásí za ležérní, nezajímavý a povrchní. Je jisté, že šlo o buřičský čin, který od něho mohl každý čekat, ale poroty se to dotkne a zkoušku mu neuzná. Spolužáci ho přesto vynášejí na ramenou jako vítěze. Přístup poroty chápe Belmondo jako nespravedlnost a ukáže k ní vztyčený prostředníček. To mu uzavře cestu k přijetí do mnoha divadel celé Paříže a především do Comédie Francaise.
Tou dobou už 3 roky chodí s dívkou René, kterou překřtí na Elodie. Elodie Constantin už má 4 letou dceru Patricii, kterou Belmondo vychovává jako vlastní. I když všichni bydlí u rodičů, domácnost nedokážou uživit. V roce 1953 požádá Paul Elodii o ruku. To ale netuší, že sliby na věčnost budou platit jen na dalších 12 let.
Opět zasáhl Bourvil. A tak dostal Bebel první kšeft v reklamě. Hned na to i první malou roli v divadelní komedii Zakázaný večírek. Nakonec je přijat do divadla Theatre de L´Atelrier, kde se mu ale moc nedaří a publikum ho nepřijímá. Zkouší i turné s kolegy, ani tam nemá úspěch.
Až v roce 1957 má poprvé vlastní klaku, tedy potlesk ve stoje za roli ve hře Zkrocení zlé ženy (Shakespeare) v divadle Theatre Athéneé.
Postupně, poplatno úspěchu, začal dostávat lepší role, ale…. přišel film. Něco, v co ani nedoufal, o čem nic nevěděl.
V divadle si ho i všimli první hledači talentů a tak obdržel malou roli ve filmu Pěšky, na koni a vozem (1957). Honorář obdržel, ale scény, kde hrál, byly vystřiženy. Neobjevil se ani v titulcích. Zato už o rok později přišla role do snímku Buď hezká a mlč (1958). Tam se poprvé setkal s Delonem, který právě začínal svou karieru. Hned poté byl povolán státem do Alžírské války. Záhy byl postřelen do nohy a protože dobře simuloval, byl z armády za rok propuštěn.
První film U konce s dechem (1959) natočil ve 26 letech. Floutek s improvizovanými dialogy a minimálním vedením herců režisérem má další úspěch ve filmu Na dva západy režiséra Clauda Chabrola.
Novou generaci filmu představuje Jean-Luca Godard. Režisér, který pojal film jako projekt. Ať si v něm herci dělají, co chtějí. Byl připraven na všechno. I na Belmonodova alotria. Smlouva na film U konce s dechem (1960) měla jen 3 stránky a scénář stránku jednu. Tam se Bebel našel. Chybující rebel, ošklivý sympaťák s kouzlem přitažlivosti a smyslem pro humor. To je voda na jeho mlýn. Vymýšlí nový způsob herectví. A je tu první megaúspěch. Píše se o vzkříšení francouzské kinematografie v čele s novou tváří J.P.Belmonem. Drsnost, nepůvab a truc ztělesňoval Belmondo jako nový filmový šarm. Najednou pršely všechny nabídky ze všech stran. A ozval se i nejslavnější filmový producent z Říma.
V Římě točí film za filmem, flámuje každou noc a nikdy není unavený. Dostává přezdívku Brutto – Šereda. Přesto - ženy mu leží u nohou. Je pokládán za ideálního partnera těch největších ženských hvězd jako protiklad jejich krásy.
Statek (1961) mu otevře cestu k půvabné a slavné Claudii Cardinal. Úspěch má i filosofické drama Kněz Leon (1961). Režisér Mellvil mu dává roli kněze. Casanovy, který vstupuje do kněžského řádu. Belmondo baví herce i štáb. Potřebuje humor. Na place je ale naprostý profesionál. Zjišťuje, že nechce být legendou a hercem vážných rolí. Role kněze ho utlačuje. Chce hrát komika. Alkoholika… Touží po komedii.
Moderato cantabile je jeden z filmů s hvězdou Jeanne Moreau, který ho vůbec nebaví. Mindráky z nezajímavé práce si léčí jízdou v rychlých autech. Při jedné vyjížďce vzal s sebou syna Jeanne Moreauové, sotva desetiletého Geroma. A přišla havárie. Gerom, syn jeho herecké partnerky a hlavní představitelky, upadá do komatu. On sám má zlomenou ruku a velké výčitky svědomí. Naštěstí se Gerome probudí bez následků z komatu už po 3 týdnech. Novináři ho ale roznesou na kopytech.
A tak se vrací do Francie. Doma se mu, k Patricii, narodí jeho první dcera Florence.
Dostává roli s Jeanem Gabinem, králem francouzského filmu. Gabin ho ve filmu Un Signe en hiver (Opice v zimě), kde Belmondo hrál právě postavu alkoholika, naprosto ignoruje. Neuznává mladé herce. Stejně s Gabinem bojoval i Delon. Opice v zimě byla pro Belmonda velká škola. Gabin se na něho několik týdnů ani nepodíval. Nakonec ale i on propadnul jeho odzbrojujícímu šarmu. Gabin nesmírně oceňuje Belmondův úžasný herecký instinkt a že se s ním dokáže bavit o čemkoli. Mají i společnou zálibu. Sport, především box. Belmondo si Gabina naprosto získá. Ten sice nechápe Bebelovy riskantní kousky a začne o něho mít strach, ale přitom mu drží palce při každé scéně. Patriarcha francouzské kinematografie zjistil, kdo bude jeho nástupcem. Králem filmu se po Gabinovi má stát Belmondo.
Ten má už obrovský záběr. Točí snímek za snímkem a baví se každým filmem. Jeho šarm je tak markantní, že dostává stovky nabídek. Během jediného měsíce odmítne 32 scénářů včetně později slavného filmu Hořčice mi stoupá do nosu.
Točí 7 filmů ročně, jeho naturel roste a zraje. Akceptuje život takový, jaký je. S ničím si neláme hlavu. Vše bere s humorem a říká, že se vždy cítí jako na prázdninách. Miluje box, už od mládí. Právě box ho naučil, že se nikdy nesmí vzdávat a vždy musí bojovat znovu a dál. Až do konce, ať je jakýkoliv.
V roce 1966 točí ve filmu Sympatický dareba. Jsou zde scény, kde má lyžovat. Jenže lyžování mu nejde a nejde, ani s instruktorem. Nakonec se musely scény přepsat a hlavní hrdina podle scénáře lyžovat neumí. Belmondo si přál lyžování se naučit. Nebyla k tomu ale příležitost.
V režii Melville s opět vrací do ringu jako boxer. Náhodou, hned v prvním záběru, utrpí tvrdý k.o., ale postaví se a točí dál. Melville ho ponižuje a to ho štve. Daleko více ho ale rozčiluje, že Melville šikanuje i jeho hereckého kolegu Vanela. Tvrdá hádka následuje vzápětí. Bebel v rozčílení srazí režisérovi klobouk z hlavy, křičí na něho, rozšlape mu brýle a strčí to něho tak silně, až Melville upadne na zem. Dostane okamžitě padáka a už si u Melvilla nikdy nezahraje. Nic si z toho nedělá. Je hvězda. A? A chce hrát po svém! Vesele, uvolněně… a tak odletí do Ameriky.
Režisér Philipp de Broca je to, co hledal. Oba jsou stejná krevní skupina. Film Cartouche (1962) byl podle jejich gusta. Navíc si jich všímá bohatý producent Alexander Mnouchkin.
Při natáčení Muže z Hong-Kongu byl režisér de Broca během večeře s producentem upozorněn, že Belmondo a jeho zdivočelí přátelé na diskotéce v přízemí hotelu pobíhají a tančí nazí a kouří doutníky. De Broca na nic nečekal a jal se situaci okamžitě řešit. Ne ale tak, jak by producent očekával. De Broca běžel do svého pokoje a záhy se vřítil do sálu plného klidně tančících hostů zcela nahý s doutníkem v ústech. Proti dveřím seděl Belmondo s přáteli, kouříc kubánské doutníky. Takové kanadské vtípky Belmodno uštědřoval De Brocovi každou chvíli a ten mu to statečně oplácel. Belmondo jezdil hotelovým výtahem běžně nahý, stejně tak se koupal nahý v hotelovém bazénu. De Broca na takové koupání přiváděl publikum z řad hostů a prodával na něj vstupenky za 1 Frank. Jindy se Belmondo vsadil se svým kaskadérským kolegou Delamarem, kdo z nich ujde delší kus po římse v 65. poschodí hotelu. Sázka skončila nerozhodně, oba došli na konec.
Na stejném filmu, který se částečně natáčel v Nepálu, zažil Belmondo i zajímavé chvíle. Při cestě do Himalájí cestoval štáb s producentem 37 hodin leteckou společností Air Nepal. Letušce bylo 12 let, po palubě se běžně procházely ovce a kozy, dveře byly zavřeny na provaz a letadlo se tak třáslo, že někteří členové štábu požádali o přivázání k sedadlům. Pásy chyběly. Korunu všemu nasadil producent Mnouchkin při pohledu na západ slunce nad Himalájí: „Vidíte tu krásu? A já vás za to ještě platím.“
Spolupráce zplodí film Muž z Ria (1964), kde Belmondo beze strachu přelézá po římsách, skáče z letadel, ručkuje po laně ve 40 metrech. Vozík, ve kterém stojí a který je na laně upoután, se ale náhodou utrhne a spadne. 12 minut Belmondo visí na laně a pomalu ručkuje ke kraji. Všichni už vidí jasnou katastrofu a Bebela olizuje smrt. Když ztrácí cit v rukou, zachrání mu život přítel a kaskadér Delamare, se kterým zažije ještě spoustu ztřeštěností. Delamare nakonec nešťastně umírá při natáčení filmu o 2 roky později. Belmondo díky němu na laně přežije a záběry jsou použity i ve střižně. Film se stal ikonou pop-kultury. A to v celém světě.
V roce 1965 je jednou z největších hvězd francouzského filmu a světové kinematografie vůbec. A nehodlá se své slávy hned tak vzdát. Chce se hlavně pořád smát, neobtěžovat okolí svými starostmi a tak i umřít. Vysmívá se smrti i strachu. Tropí ale také pěkné kousky. Během natáčení pořídil Belmondo do své koupelny v hotelu živé, dvaceticentimetrové krokodýly. To děsilo personál, který vždy histericky křičel a odmítal do hercova pokoje vstoupit. Bebel a De Broca tedy přestěhovali plazy do pokojů ostatních hostů. Bez jejich vědomí samozřejmě. Jindy zase s De Brocou nasypal pudr do větráků. Když je někdo zapnul, byl celý zapudrovaný od hlavy k patě.
Po premiéře filmu Cartouche Bébel nejdříve s Claudií Cardinale hází po přítomných hostech krupičné noky. Na následnou tiskovou konferenci přišel v kalhotách bez opasku, které mu spadly až na zem. S novináři komunikoval v trenýrkách. De Broca se samozřejmě nenechal zahanbit. K Bébelovi přišel na tiskovku rovnou nahý
S Lino Venturou natočí film 100tisíc dolarů na slunci. V tu dobu se mu narodí syn Paul. Na chvíli nechá gangstera i rošťáka před kamerou. Vrací se domů a plně se věnuje rodině a své milované ženě.
Producent Alexander Mnouchkin je ohromen Mužem z Ria a financuje další scénář. Chce hvězdy první velikostsi. A tak Urschula Anderson, Bondgirl, největší sexbomba té doby, natočí s Belmondem snímek Muž z Hong-Kongu (1965). A stane se něco, co sám nečekal.
V podmanivé atmosféra Nepálu a půvabných tropických ostrovů Langkawi Jean Paul podlehne kouzlu své překrásné herecké svůdné partnerky Ursuly Andress nejen jako herec, ale i jako muž. Oba jsou vázáni v manželství, ale chemie mezi nimi prostě funguje. Vztah důsledně tají. Utíkají spolu do Dakaru, Alp, Malajsie, Hongkongu, Bombaje, Irska, Německa, Rakouska…novináři je ale přesto odhalí a tak se milenci ukryjí na chvíli v Los Angeles, kde má bývalá Bond girl svou residenci. Nakonec vše praskne a přichází nutný rozvod. Ursulu si nikdy nevezme za manželku a vztah nakonec trvá do roku 1972. Uši, jak jí říkávali, se ho snažila „upíchnout“ i v Hollywoodu. Představila ho známému producentovi Kirku Douglasovi, otci Michaele Douglase. Delon ale o Hollywood nestál. Nepoznal v restauraci ani Franca Sinatru, který se mu musel přijít představit sám. Nechtěl se učit anglicky a nestál o to mít nálepku věčného „frantíka“, který je obsazován do postav s francouzským přízvukem. Američané mu přišli pohostinní, ale v jádru suroví a nudní. A navíc. Doma mu pečou sladké pureé (kaše), proč kousat do slaného pie (koláč).
Mezi tím, v roce 1970 natočí veleúspěšný film s Delonem Borsalino. Ten se stal sporem obou. Delon jej produkoval a tak si nárokoval větší podíl na jeho propagaci. Belmondo s tím nesouhlasil a tak došlo na soud, ve kterém Delona zažaloval. Podle Delonova vzoru pak založil svou vlastní produkční společnost Cerito Films. Cerito bylo rodné příjmení jeho babičky v Itálii. Nebyl ale ani zdaleka tak zdatný obchodník jako Delon a společnosti se příliš nedařilo.
Po rozchodu s Ursulou, který ho naprosto zdrtí, přestane hrát a žije v ústraní. Před kameru se vrátí po nabídce režisérů až za celých pět let.
Mezi tím přichází další ze serie, Muž z Acapulca (1973) a po něm veleúspěšný film režiséra Henriho Verneuila Strach nad městem. Zavěšený pod vrtulníkem, se seskoky z jedoucích aut a spousty dalších kaskadérských kousků, při kterých se nedal zastupovat a dělal je vždy sám, ukázal konečně své největší kvality. I k tomuto filmu se váže několik historek. Belmondo, který slavil právě čtyřicátiny, se k němu vyjádřil. Vzpomínal na dotočknou, divoký večírek po natáčení: „Večer 9. dubna jsme v hotelu překročili všechny hranice. Tentokrát jsme nevypustili bazén, naopak naplnili jsme ho. Vším, co nám spadlo pod ruku. Nejprve skleničky, pak talíře, pak židle, stoly a nakonec lidi – dokonce i ubohého Charlyho, který neuměl plavat… Dokonalá spoušť podle pravidel štábu. Fort Apache zařízení. Druhý den ráno, ještě totálně nacucaný včerejším alkoholem, jsem využil dva poslední použitelné neurony mého mozku a šel jsem se omluvit majitelce a požádat o účet za škodu, který jsem chtěl vyrovnat. Ale když jsem se zeptal na úhrnnou sumu k zaplacení, odpověděla mi otázkou: ‚Bavil jste se dobře, pane Belmondo?‘ - ‚Ach, jako blázen.‘ - ‚Pak mi nedlužíte nic.‘ Nechť je tato žena po čtyřiceti letech blahořečena za ušlechtilost svého gesta.“
Během natáčení vyskakuje Belmondo z jedoucího auta a způsobí si úraz - 17 stehů na noze. Scénář byl napsán v Evropě a vozidlo mělo jet rychlostí v km/h. Natáčelo se ale v Americe, kde mají vozidla tachometr v mph (mílích). Auto jelo tedy 1,6× rychleji, než Belmondo čekal.
V roce 1977 natočí Belmondo patrně jeden z jeho nejslavnějších a nejnavštěvovanějších filmů, Zvíře (L´Animal - 1977) pod režijní taktovkou režiséra Claudea Zidi s herečkou Raquel Welch a neotřelým, nezaměnitelným a skvělým dabingem Jiřího Krampola. Dvojrole ukázala hercovi kvality jako komika, kaskadéra, neohroženého milovníka zvířat i milovníka krásných žen. Ve filmu se střídají role homosexuální hvězdy Bruna Ferrari a tvrďáka, hereckého hochštaplerka, příštipkáře, svůdníka a sukničkáře Mika Gaucheta (čti „gošeta, poznm. autora). I když ve filmu vše vypadá idylicky, při natáčení pádu ze schodů si Belmondo vážně zranil kotník, při scéně v zahradě zámku ho tygr kousl do ucha, scéna, kdy je bit berlou v nemocnici od Raquel Welch byla prý velmi bolestivá. Postavu cholerického producenta Fechnera nazval režisér podle skutečného producenta Christiana Fechnera. Přesto, že je považován za jeden z Belmondových nejlepších, získal film jediného Césara v roce 1978 za filmovou hudbu. Volby Raquel Welch nakonec všichni, včetně Bébela, litovali. Trávila většinu času v maskérně a celý film zdržovala svými nároky a hlupými požadavky. Všude chodila pozdě a štáb na ni musel neustále čekat.
Pro fajnšmekry, jako je můj syn. Futuristické vozidlo „SLX 3000“ s obrovským křídlem, které Mike Gaucher řídí v jedné ze scén, je ve skutečnosti dovedně přemaskovaný Chevrolet Impala Convertible ročník 1959.
Těsně před tím se seznámil s Laurou Antonelli, italskou herečkou, se kterou žil na hromádce až do roku 1980, kdy se doslova pobláznil do brazilské zpěvačky a příležitostné herečky Carlos Sotto Mayor. Spolu si zahráli ve snímcích Veselé velikonoce, Samotář nebo Dobrodruh. A právě tyhle filmy odstartovaly jeho nejlepší, ne snad uměleckou, ale rozhodně komerční, hereckou kariéru.
Policajt nebo rošťák, Profesionál, Kašpárek, Bezva finta, při kterém se vážně zranil a celý rok prodělával léčení, a který byl impulsem pro rozhodnutí skončit s akčními filmy. Samotář (1987) byl navíc komerčně nezajímavý a ani si na sebe nevydělal.
A tak rád přijal nabídku režiséra Clauda Leloucha k natočení komediálního dramatu bez kaskadérských scén Cesta zhýčkaného dítěte (1988). Cítil se starý, unavený, hraní ve filmu už mu nepřinášelo radost a tak se vrátil pokorně k divadlu, kde až do roku 2000 ztvárnil bezpočet rolí.
Velká tragédie postihla Jean Paula Belmonda v roce 1994, kdy při požáru zemřela jeho 40ti letá nevlastní dcera, scénáristka Patricie. Tu vychovával se svou první a nejmilovanější manželkou Elodií spolu se sestrou Florence a synem Paulem. Po rozvodu se svým manželem ve 36 letech se Patricie přestěhovala do bytu v Paříži. Byt zachvátil požár, který se jí stal osudným. Belmondo se s takovou ztrátou nikdy nevyrovnal.
Nathalia Tardivel Belmondo s manželem Jeanem Paulem Belmondem
Ani vztah s půvabnou Brazilkou nevydržel a za 15 let od rozchodu s ní, v roce 1987, se v 69 letech roku 2002 oženil s Natty Belmondovou (Nathalie Tardivel). V roce 2003 se jim narodila dcera Stella Eva Angelina, která v současnosti plní stránky módních časopisů jako modelka. V roce 2008 se rozvedli kvůli krásce, která se po Belmondově boku začala objevovat v roce 2008, Barbaře Gandolfi.
S playboy modelkou, která se neúspěšně ucházela o korunku krásy Miss Belgie tvořili pár další čtyři roky. Rozešli se pro finanční neshody, Barbara údajně zneužívala Jeana Paula k financování svých neúspěšných podnikatelských projektů včetně nočních klubů. Když se Belmondo dozvěděl, že půvabná zlatokopka zjišťovala přes svého vykutáleného manžela Frederica Vanderwilta, majitele nočních klubů v Belgii a Dubaii, kolik by jí vyneslo, kdyby měla s Belmondem dítě, poslal milou krásku k šípku a podal na ni žalobu k soudu za zneužívání vztahu a důvěry. Během soudu vyhrožoval neznámý pachatel Belmondovi smrtí dcery Stelly. Sliboval mu, že Stelle uřízne hlavu a pošle mu ji v krabici od bot.
Belmondo s Barbarou Gandolfi v době, kdy jim to ještě klapalo.
Belmondo svoje děti miloval natolik, že přijal zásadu – nikdy netočit o letních prázdninách – chtěl s nimi trávit většinu času.
Aby si odpočinul, odjel na delší dovolenou na Korsiku. Tam ho v roce 2007 postihla těžká cévní mozková příhoda, která zapříčinila jeho částečné ochrnutí a zdlouhavou rehabilitaci, která trvala až do roku 2008, nikdy už se ale docela nezotavil.
Poslední snímek, ve kterém si jako kmet zahrál velkou roli, byl film Muž a jeho pes (2008). Jeho honorář byl 450.000 EUR + 10.000 za každý natáčecí den. Dohromady to bylo víc, než 550.000 EUR za celý film Možná v roce 1999. Komerčně byl ale mnohem úspěšnější Policajt nebo rošťák, na který se prodalo jen v samotné Paříži více jak celý jeden milion vstupenek do kin.
Za svůj neobyčejný herecký život získal hned několik ocenění. Stal se rytířem Leopoldova řádu, velkodůstojníkem Čestné legie, obdržel Zlatou palmu i Césara za film Cesta zhýčkaného dítěte, kterého ale pro dávné spory s otcem autora předávané sošky Baldaccínim odmítnul převzít. Baldaccini totiž kdysi ošklivě zkritizoval sochu, kterou vysochal jeho otec Paul. Aby mu to nebylo líto, v roce 2017, kdy se naposledy veřejně objevil v herecké branži, dostal speciální cenu César. Tu obdržel od francouzské filmové akademie. Prošedivělého kmeta se stále stejným šibalským úsměvem a neodolatelným šarmem herecké publikum ocenilo dvouminutovým potleskem ve stoje. To mu bylo už 84 let a přesto byl ostřílený drsňák k slzám dojatý.
Za největší výhru svého života ale vždycky označoval svoje 4 děti a 6 vnoučat. Nejstarší Patricii, Florence, a Paula, všechny s první manželkou Elodií. Po mnoha letech pak Stellu Evu Angelinu s druhou manželkou Natty. A všechny miloval stejně.
Za celý život natočil jedinou scénu s pláčem ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte. Chtěl se ale smát, rozdávat radost a neobtěžovat druhé svými starostmi.
Ztřeštěný, vždy usměvavý idol ženských srdcí Bébel Brutto Belmondo, který se nikdy nenaučil lyžovat, zemřel 6.září 2021 v Paříži a je pohřben na hřbitově Climetiere du Montparnasse.
Jeho životním heslem bylo: „Není nutné uspět, abychom vytrvali.“
