Článek
Pierre Richard Charles Léopold Defays (původně de Fays), šarmantní uhrančivý blonďák, elegán s blankytně zářivýma očima, se narodil 16. srpna 1934 ve Francouzském Valenciennes do rodiny nesmírně bohatého textilního průmyslníka s aristokratickým rodokmenem starého italského rodu De Faillis. Byl dítětem původní italské šlechty, která přesídlila žít do půvabného zámku ve Francii se spoustou služebnictva a přepychu. Děckem, které vyrostlo se zlatou lžičkou v ústech. To se stalo také předlohou pro námět jeho filmu „Hračka“. Přesto, nebo možná právě proto od malička tíhnul k umění a komice.
Aristokratická krev měla s Pierrem své docela jiné plány.
Odjakživa chtěl hrát divadlo. Jakmile italský dědeček ale zaslechl byť jen slovo u umění, musel ho Pierre ošetřovat jako by byl nemocen, aby pochopil, že život není peříčko. Představitel bláznivých a rozpustilých komediálních taškařic, který ztvárnil v tolika komediích postavy potrhlých smolařů, pošetilců, rtuťovitých ztřeštěných naivků, vždy ale s dobrým srdcem, kteří jdou z maléru do maléru a způsobují tím tragikomické situace nejen sobě, ale celému svému okolí, pro které se stanou často divokou pohromou, která se přiřítí z ničeho nic, a stejně tak rychle zmizí, vlastně nikdy neměl být hercem.
Hlavou rodiny byl despotický děda, každým coulem šlechtic tělem i duší, průmyslník a bohatý obchodník. Otec byl marnotratník a vše, co dostal, rozházel. Nakonec od rodiny odešel dříve, než se Pierre narodil. Zcela náhodou otce již sedmiletému Pierrovi představil dědeček na dostihové dráze Longchamp. Později se otec kvůli nedostatku financí pokoušel opět vetřít do přízně prarodičů a docházel na zámek, kde Pierre bydlel.
Pierra na zámku vychovávala matka se dvěma dědečky, chůvou a spoustou služebných. Jeden z dědů i matka zcela podléhali rodinné politice dědy z Italské strany a jeho životnímu způsobu francouzského šlechtice. Pierre byl veden k odpovědnosti a povinnosti ke šlechtickému stavu a zároveň nutnosti vystudovat. Dostával hodiny hudby, tance, měl soukromé učitele. Aby nakonec splnil dědovo přání řádně vystudovat něco slušného, vydal se cestou medicíny a vystudoval zdravotnickou školu v oboru rehabilitační pracovník. Zdravotnické zkušenosti ze studií a praxe nezřídka uplatnil i ve filmu. Třeba scény z nemocnice ve snímku „Hořčice mi stoupá do nosu“, Kopyto a dalších.
Do Paříže utekl za uměním.
Jakmile obdržel svůj diplom, sdělil rodině, že má zajímavé místo v Paříži v proslulém rehabilitačním ústavu, kam neprodleně také odcestoval. Ihned po příjezdu do města pod Eiffelovkou ale projevil svou rodinnou neposlušnost naplno a dal se zapsat do hereckých kurzů Charlese Dullina a Jeana Viara. Nedůvěřivý dědeček ale jeho lest velmi brzy odhalil, a tak byl Pierre nucen živit se opravdu zdravotnictvím. Rodina ho totiž do finanční podpory „odstřihla“ a dědeček ho notářsky vydědil. Pohádkové rodinné jmění bylo to tam a mladý roztomilý vyzáblý, sotva 178 cm vysoký kudrnáč se musel zcela postavit na vlastní nohy. Přivydělával si v kabaretech, divadlech, psal skeče, divadelní výstupy.
Pro nedostatek peněz začal bydlet v hausbótu. Ubytování v plovoucím domě si ale natolik zamiloval, že si pořídil trochu větší, vlastní hausbót, na kterém bydlel ještě nedávno, než mu zdravotní stav zavelel pevné zdi a teplé noci na pevnině.
Jeho největší inspirací byly gagy Louise de Funés a klasické americké grotesky. Hltal komediální výstupy Laurera a Hardyho, Chaplina, Bustera Keatona a mnohé z nich se později staly základem pro jeho vlastní tvorbu. Inspirací mu byl i známý francouzský komik, časté heslo našich křížovek, Tati. Po premiéře filmu „Velký blondýn s černou botou“ v New Yorku oslovila Richarda na ulici mladá žena a řekla mu, že se jí film moc líbil a že jí Richard připomíná jejího otce. Později herec zjistil, že to byla dcera Dannyho Kaye, amerického komika, kterého jako mladý student velmi obdivoval a kvůli kterému se dal na hereckou dráhu.
Druhý praotec a matka, navzdory panovačnému italskému dědovi, si o Pierra dělali velkou starost. Nemohli se zbavit dojmu, že musí trpět chudobou a nedostatkem, navzdory svému strachu mu ale nijak nedokázali pomoci. Vydědění by totiž hrozilo i jim, ve svém věku už by neuměli „přeřadit“ na jinou rychlost a vydat se jinou cestou. Neposlušnost k rodinným tradicím se neodpouští. Navíc neustále doufali, že Pierre neuspěje a jednou se vrátí, oni budou vždy připraveni ho vzít zpět a pomoci mu zase vstát a porvat se se životem.
Pierre si z toho ale nic nedělal. Ponořil se do vlastní tvorby. A uspěl v každém ohledu. Z amerických grotesek si přinesl schopnost okouzlit diváka neverbálně, beze slov. Od de Funése zase přejal komickou roztržitost. Tati ho inspiroval roztomilým ostychem hlavního hrdiny. Typická scéna z filmu „Jsem nesmělý ale léčím se“, kde se dvě prodavačky dohadují, jaké by měl mít nesmělý, roztržitý a stydlivý Pierre spodky. Jako většinu, i tuto scénu napsal Pierre Richard sám.
Úplně poprvé se objevil ve filmu už v roce 1958 ve snímku „Milenci z Monparnassu“. Jeho minirole byla ale tak bezvýznamná, že se neobjevil ani v titulcích.
Po drobných filmových rolích hledal lepší uplatnění. Do té doby dostával jen „štěky“ spíš proto, že k filmu vymyslel scény, o které režiséři i producenti stáli a Pierre za ně nechtěl peníze. Raději vzal roli, než honorář. Nakonec se rozhodl jít zcela vlastní cestou.
V letech 1958 až 1962 se natáčel seriál „La Belle Équipe“, který měl 26 dílů. V sedmém z nich hrál mladý Pierre pod svým skutečným jménem Pierre Richard-Defays drobnou roličku. Role byla opravdu malá, epizodní a rodiny se to hluboce dotklo. Po silných protestech dědy i matky přijal herec pseudonym Pierre Rechard a už si ho ponechal.
Být roztržitý s hromadou malérů předurčilo jeho osud na dlouhá léta.
V roce 1970 natočil jako režisér i hlavní postava první film „Roztržitý“. Snímek, na který chodili diváci do kin i třikrát za sebou, odstartoval jeho jedinečnou kariéru. Hned na to pustil francouzskému publiku ještě divočejší špek. „Život plný malérů“ byl bláznivou komedií, kde se od začátku do konce hlavní hrdina pořádně zapotil ve spoustě problémů, které na něho čekaly, kam se jen pohnul.
Když jeho otec přinesl dědečkovi plakáty k filmu „Roztržitý“, dědeček obrátil. Vzal Pierra na milost a později dokonce prohlásil: „Pierre je jediné mé vnouče, které to v životě někam dotáhne.
Jeho velkým režisérským vzorem a kolegou byl Francis Veber. Postavy roztržitých kudrnatých blonďáků se ale začínali „okoukávat“ a tak v 80. letech minulého století vsadil na spolupráci s další hereckou hvězdou francouzské moderní kinematografie, Gerarda Depardieura. Richard vsadil na stejnou kartu, jako FuFu (de Funés), kontrast dvou zcela rozdílných postav. Stejně jako Funés (164 cm) tvořil kontrastní komickou dvojici s Yves Mondandem (192 cm), rozdílnost vzrůstu, muskulatur, charismatu a silného versus podřadného charakteru postav mezi Pierrem Richardem a Gerardem Depardieurem, byla dramaticky komická. Komedie „Otec a otec“, která přišla do kin v roce 1983, a „Uprchlíci“ o tři roky později, se staly kasovními trháky.
Cesta do Gruzie
V roce 1995 si jeho spolupráci vyžádala Nana Džordžadce, gruzínská režisérka, kterou Richard naprosto uchvátil. Měla poměrně zajímavý budget a finanční rozpočet filmu pro ni nebyl žádná překážka. To se líbilo i Richardovi, a tak spolupráci přijal. Z jejich nevšední kooperace vzešel zajímavý snímek „Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře“, který přišel do kin v roce 1996, v roce 2000 pak vážněji laděný snímek „Léto ztracených polibků“. Oba snímky se natáčely v Gruzii, kterou si sice Pierre nesmírně oblíbil, divákům ale byla neznámá a poloha postavy v prostředí, které konzervativní francouzský divák neznal, nikterak v kinech neuchvátila. Gruzie byla v té době součástí Sovětského svazu. Rusové Richarda milovali a on to dobře věděl. Měl rád ruskou literaturu, ruskou kulturu, velmi si rozuměl s Rusy jako národem. Vyhýbal se ale ruským politikům a kontaktům se státními úředníky. Tvrdil, že miluje ruské lidi, ne politiku.
Vinař
V Gruzii Richard propadl také vinařství. Přesto, že jeho děd vlastnil několik vinic, na chuť vinaření přišel až nyní. Zakoupil ve Francii přes 20 tisíc hektarů vinic ve vinařské oblasti u města Narbone a i když se mu začalo ve vinaření nebývale dařit, nevytvořil svou vlastní značku vín, ale přebral tu, kterou původní vlastník udržoval po léta, Chteau Bel Eveque (znamená Biskupství, pozn. autora). Vyznává filosofii, že vinice je jako loď, když ji koupíte s jménem, také ho neměníte.
Později zakoupil vinice na poloostrově Svatý Martin, kde vysadil nové odrůdy. První ročník svého vína z Languedoku na r. 1989 nazval „Mon Rouge Pif“ („Můj červený frňák“). Jeho vinařství ročně vyprodukuje 80 000 lahví.
Pierre nevynechá jedinou příležitost své dnes již světoznámé víno propagovat a běžně jej v dobré vinotéce lze zakoupit i v Česku. O vinicích se vyjadřuje nesmírně kreativně.
Je dobré si uvědomit, že člověk nemůže mít to, co si přeje, hned.
„Na vinici jsem se naučil vnímat zemi. Země je jako žena. Potřebuje značnou péči. Potřebuje zalévat, ale pouze když ona sama chce, touží po slunci, ale zase jen – pouze když si to přeje ona sama. A tak jsem se naučil, že člověk musí vycházet s jejími náladami. Je třeba být velmi pokorný. Když jsem vysadil nové odrůdy, ostatní vinaři mne překvapili. Řekli, že budu 4 roky na první úrodu čekat. Do té doby jsem ve svém životě nemusel nikdy na nic čekat čtyři roky, abych to získal. Až na vinici jsem zjistil, že musím být trpělivý. To se mi hodí samozřejmě nejen ve vinařství, ale i v běžném životě. Je dobré si uvědomit, že člověk nemůže mít to, co si přeje, hned.“
Rodinný život komika
Třikrát se oženil. Vybíral si skvěle, jeho první manželkou byla půvabná tanečnice Danielle Minazzoli, se kterou měl dva syny a která s ním hrála v několika filmech – Roztržitý, Život plný malérů, Horčice mi stoupá do nosu, To já ne, to on, Nevím nic, ale řeknu všechno či Seber si svých pět švestek. Druhou manželkou byla překrásná Maročanka Aisha Zazar, třetí ženou se stala brazilská modelka Ceyla Lacerda. Manželství ale nebyla nikdy příliš šťastná. Přesto z toho prvního vzešli hned dva synové, kteří jdou v uměleckých stopách svého otce jen částečně. De Fayese hraje na saxofon, mladší Christopher na kontrabas. Miloval ale ženy, bezpočet milenek, které mu samy doslova skákaly do postele nikdo nestačil ani počítat. K jeho milenkám patřila i překrásně svůdná Mireille Darc, se kterou si jako se špiónkou zahrál ve Velkém blondýnovi s černou botou. Scéna v tomto filmu, kde se Christine (Mireille Darc) zaseknou vlasy do zipu poklopce Pierra Richarda, se ve skutečnosti opravdu stala. Režisérovi se to natolik zalíbilo, že trval na tom, aby se scéna do filmu zařadila. Štábu ale zakázal diskutovat o tom, proč k ní ve skutečnosti došlo.
Pierre Richard obdržel hned několik státních cen. Důstojník čestné legie, Rytíř čestné legie, Důstojník národního řádu za zásluhy, a dokonce i nejvyšší francouzské herecké ocenění Cézar.
Na rozdíl od Louise de Funés, kterého popularita a fanoušci deprimovali, si velmi užíval svou léty poctivě nabytou popularitu. Miloval Prahu a Čechy. Po svém natáčení podepisoval svá vína. „Věděl jsem o tom, že jsem v Praze populární, ale že je to až tolik, to jsem netušil. Když jsem viděl stometrovou frontu na mě, která se pomalu přibližovala, bylo to úžasné. Lidi v ní stáli jen proto, aby mě viděli třeba jen pětadvacet vteřin, co zabere můj podpis a fotka s nimi. Bylo to krásné“, vyznal se.
V roce 2003 zvolil zcela jinou polohu svého doposud komediálního herectví a zariskoval natočením už tolikrát provedeného námětu o Robinsonu Crusoe. A opět exceloval.
K filmům „Hořčice mi stoupá do nosu“, „Snílci“ a „Alfrédovy maléry“ naspal jak námět, tak scénář. Přesto se raději věnoval vždy dílčím scénám a replikám, které vymýšlel jako na běžícím pásu.
Za svůj život nebyl tak plodným filmařem, jako třeba De Funés. Přesto natočil nezapomenutelné filmy „Život plný malérů“ (1971), „Velký blondýn s černou botou“ (1972), „Nevím nic, ale řeknu všechno“ (1973), „Hořčice mi stoupá do nosu“ (1974), „Návrat velkého blondýna“ (1974), “ Hračka" (1976), “ Jsem nesmělý, ale léčím se" (1978), „Rána deštníkem“ (1980), či “ Kopyto" (1981).
Film „Což kdybychom žili společně?“, kde si v pokročilém věku zahrála ještě Jane Fondová, Geraldine Chaplinová či Claude Rich byl o lidech ve stáří. Je o přátelích, kteří si jednoho dne řeknou, že by se stejně sešli v domově důchodců. No, tak proč se nesestěhovat hned. Začali bydlet společně v jednom domě a bylo to peklo. Každý měl svá specifika, jiné zvyky a požadavky. Někdo se chtěl dívat na televizi, jiný ne, hádali se i kvůli otevírání oken či kouření. Tihle lidé se ale mohli odstěhovat, kdyby chtěli. V domově staří lidé ale nemohou. Richard začal vnímat potřeby a splíny seniorů, kteří často zůstávají sami. Děti o ně nestojí, nejsou tolerantní a vnímaví k jejich potřebám. Snímek natolik změnil jeho uvažování, že začal štědře podporovat nadaci, pomáhající seniorům, včetně nadace Táni Gregor Brzobohaté – Kuchařové „Krása pomoci“.
Ve své práci je a vždy byl Pierre Richard velmi pečlivý a spolehlivý. To se ale nedalo říci o některých jeho kolezích. Scénu ve filmu „Kopyto“, ve které Francois Perrin (čti francoa perén) - toto jméno užíval režisér Francis Veber stejně často jako Francois Pignon (čti francoa piňon) téměř ve všech svých filmech – přichází zbitý do hotelu a jeho společník Campana, kterého hrál Gerard Depardieu, volá nosiče, se musela přetáčet dvaadvacetkrát. Depardieu byl doslova na plech opilý a nebyl schopen slova, natož scénu zahrát. Natáčení se muselo přerušit do druhého dne, než vystřízlivěl, což stálo spoustu peněz.
Hudebník
Pierre Richard je také příležitostným zpěvákem, spolupracoval třeba i s Lenkou Filipovou, ale i s hvězdou první ligy, Artem Garfunkelem. Na návrh Pierra Richarda byly ve filmu „Velký blondýn s černou botou“ umístněný do bytu Francoisa (Pierre Richard) jako obdiv k velikánům klasiky velké portréty slavných skladatelů. Hned u vstupních dveří jsou to Igor Stravinskij a Sergej Prokofjev, na záchodě má pak vylepeny další, například Ludvig Van Bethovena nebo Musorgského.
Filmy točí neustále, i když jeho herecká poloha s věkem změnila kurz směrem k dramatičnu a většina jeho současných postav jsou vážní muži s kamennou tváří a filosofickými úvahami o životě. Hraje především divadlo, film ho totiž pohltil jako nenapravitelného nemotoru a roztržitého zmatkaře. A z toho se těžko kdy dá docela uniknout. Ve všech jeho představeních čekáte, že se něco děsivého, co rozesměje celý sál, zase stane. A stejně je to i ve filmu.
Natočil více než 40 filmů a zahrál bezpočet divadelních rolí. K jeho posledním natočeným snímkům nutno uvést „Astérix et Obélix : L'Empire du Milieu“ (Asterix a Obelix: Říše středu), kde si ve svých 87 letech zahrál druida Panoramixe, míchajícího zázračný lektvar, nebo „Jeanne du Barry“ (Králova milenka), kde vytvořil dramatickou roli kardinála Richelieu. V Asterixovi Richard roli nejprve odmítnul. Přijal ji až poté, co mu režisér filmu na nátlak producentů napsal doslova srdcervoucí dopis. Nedávno si zahrál i ve filmu Dana Svátka „Dvě slova na klíč“.
Ve skutečnosti není roztržitý nešika, je prý velmi šikovný. Abyste zahráli nešiku, musíte být šikovní, říká.
Měl jsem osobně možnost při práci na několika filmech se s Pierrem Richardem setkat. I pro nově připravovaný film s kolegou Patriciem Gente s jeho účastí počítám. Když se toho, dnes již prošedivělého, stále roztomilého muže, zeptáte, jakou otázku slýchával nejčastěji, bez váhání odpoví:
„Jste v životě také tak roztržitý?“… „Je to daň za můj první film „Roztržitý“ a za filmovou postavu, kterou jsem sám nejen vytvořil, ale po celou svou kariéru proklamoval. Generace za generací očekává komické gagy kudrnatého poplety. A nikdo mi nevěří, že bych mohl něco tak krásně pitomého zahrát, kdybych sám opravdu takový nebyl. Člověk musí být robot, aby byl schopný normálního chování, díky kterému nežijeme, ale jen přežíváme, fungujeme. Roztržitost a nedokonalost jsou to, co z nás dělá lidské bytosti. Přeji vám, abyste nikdy, nikdy neztratili svou osobní vizi a nenechali se ovlivňovat ostatními!“
Možná ani sám nedocenil, jak hluboké poselství v době, kdy je nám vše nalinkováno, nařizováno, zakazováno a přidělováno, vyslovil.
Sám sebe charakterizoval takto: „Nejsem žádný umělec. Jsem jen člověk, který rozdává smích. Není to moc, ale aspoň něco.“
