Článek
První třída nás učí, že máma má maso, Ema má mísu, ó my se máme.
To Vlastivěda páté třídy už je o poznání zajímavější. Mimo jiné nám objasní, kolik máme smyslů a k čemu slouží. Prý pět.
Zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Pro děti je to zajímavé učení a především si snadno hned ověří, který orgán k čemu slouží a kde se na těle nachází. V zrcadle, ochutnáním cukru a soli nebo třeba očicháním olomouckých syrečků.
Tak třeba nos máme mezi očima a i když ho celý život vidíme, mozek se ho naučil ignorovat. Vadil by v rozhledu. Nos slouží k tomu, abychom vnímali pachy a vůně. To se může hodit. Primárně proto, že když něco páchne, může to být potenciálně nebezpečné pro život. Přesto, že zrak nezaznamená nebezpečí, může ho zaznamenat třeba sluch nebo právě čich, následuje rychlá reakce - úprk. Jako třeba zvratky. Jsou nesmírně nepříjemným zápachem. Varuje nás, že osoba, které zvrací obsah svého žaludku, bude patrně nakažena nějakým patogenem a neměli bychom se k ní přibližovat. Údajně proto jsme se naučili právě zvratky vnímat jako jeden z nejodpornějších zápachů pro lidský nos.
Pokud se nerozhodnete studovat medicínu, patrně u těchto informací, které vám škola vštípila, i zůstane.
Máme ale ještě další dva smysly. Oba jsou nesmírně důležité, jen oba jsou pro dětský mozek zatím tak trochu těžko pochopitelné. Nejsou vidět, cítit ani nijak nechutnají.
O tom šestém něco právě teď.
Smysl č. 6. Propriocepce
Propriocepce je schopnost nervového systému, nejen mozku, vnímat a upravovat polohu a pohyby těla podle vjemů z proprioceptorů. Jde o receptory, uložené ve svalech, šlachách a kloubech, které neustále vysílají informace o přesné pozici každého orgánu těla k mozku a umožňují tak jakýkoliv pohyb. Propriocepce je vlastní většině živočichů.
Abychom to lépe dokázali pochopit. Fotbalista má kopnout penaltu. Postaví se několik metrů před míč a změří si jeho polohu, vzdálenost k brance, branku samotnou, polohu brankáře. Po té se rozběhne a kopne. Kam kouká při rozběhu a kopu samotném? Na míč? Nikoliv. Netrefil by branku, neviděl by cíl. Kouká na bránu a brankáře, který je překážkou před sítí. Jak je možné, že trefil míč, když se na něj nedívá? Aby byl schopen běžet přímo k míči, trefit ho nohou a nasměrovat do místa, kam se na základě jiného smyslu, zraku, rozhodne, aniž by se koukal na kopačky, potřebuje propriocepci.
Když uděláte několik kroků, třeba ke stolu v kuchyni, zrakem od dveří přehlédnete zamýšlenou trasu pohybu. Nekoukáte, kam položíte nohu při každém kroku. Ba co víc. Pokud je cestou ke stolu na zemi míček, aniž byste se dívali pod nohy, obejdete ho a těsně před stolem se zatavíte. Bez dívání na zem, na nohu, na každý pohyb minete překážku a jste v cíli. Cestou zaznamenáte, že na stole je váza s květinami a sklenice s vínem, dokonce přemýšlíte, jestli květiny voní, kdo tam víno dal a jestli bude dobré. Cesta k cíli je mimoděk. To je propriocepce.
Mozek zaznamená na základě zrakového vjemu, případně hmatu zamýšlenou trasu jakéhokoliv našeho pohybu včetně překážek. Díky receptorům ve svalech, šlachách a kloubech pak každý pohyb monitoruje. S trochou cviku se týž pohyb dá zvládnou i docela poslepu.
Propriocepci potřebujeme i pro tak banální pohyb, jako je třeba nabrat lžící kaši a donést ji do úst. Člověk s propriocepční poruchou je schopen očima sledovat lžíci až ke kaši. Pohyb bude trhaný, protože nedokáže vést ruku přímou trasou a pokaždé, když ruka uhne z trajektorie k misce, mozek dá povel do ruky a ta se vrátí do zamýšleného směru. To se stane třeba 100× na tak krátké trase. Když se povede nabrat kaši, následuje podobně strastiplná a zdlouhavá cesta lžíce do úst. Ale ouvej. To nemůže klapnout. Od určitého bodu totiž oko lžíci nevidí, je příliš blízko obličeji. Téměř jistě se tedy do úst netrefíte. Pak pomůže další smysl, hmat. Po té, co lžíce narazí na kůži tváře, podaří se po tváři lžíci posunout až do úst, citlivější hmatové receptory ve rtech dají tušit, že směr pohybu byl správný, až nakonec lžíce skončí po delším čase v ústech. Nezřídka ale nejdřív třeba u ucha nebo pod bradou.
Mozek je složitý
Zrak, vestibulární aparát vnitřního ucha, který pro mozek monitoruje polohu těla ve vztahu ke gravitaci a proprioceptory nám dávají možnost každého sebemenšího cíleného pohybu.
Ztráta zraku je svízelná, ale nevidomí se naučí posílit jiné smysly, třeba sluch, kterým vnímají odrazy zvuku od okolních překážek a naučí se je využít k vyhýbání překážkám či opakování trasy. Každý odraz má jinou intenzitu. Vytvoří si tak v hlavě mapu zvuků, které je vedou. Používají i hmat, prodloužený o bílou hůlku.
Porucha aparátu ucha nám bude chvíli obracet žaludek naruby, taková malá mořská nemoc na suchu, trochu se budeme motat, ale se zrakem se to zvládnout dá.
Porucha propriocepce vás ale spolehlivě uvrtá na invalidní vozík. Znamená to ztrátu rovnováhy, koordinace i nejmenších pohybů, síly, jako je třeba zlomení tužky při kreslení. Komplexnější propriocepční patologie znamenají, že bez pomoci ostatních se nenajíte, nenapijete, nevyčistíte si zuby, nebudete schopni se sami obléct, ani si byť jen zapnout knoflík.
Běžné neurologické vyšetření zahrnuje, krom jiného, i kontrolu propriocepce. Nejběžnější testík - ruce podél těla, zavřít oči a položit ukazovák na špičku nosu. Zvládáte?
Lehněte si na záda a kamsi položte ruku s napřímeným palcem tak, aby byla opřená o podložku. Už s ní nehýbat. Druhou rukou a zavřenýma pak chyťte palec mezi druhý palec a ukazovák. Zvládáte?
Zkusme Rombergův test. Postavte se rovně na zem, ruce podél těla, paty a špičky u sebe. Zavřete oči a vydržte bez změny polohy 30 sekund. Pokud vrávoráte, padáte, není vše v pořádku. Zvládáte?
Stoj spatný. Uvolněte se, ruce podél těla. Pokrčit jednu nohu a zavřít oči. Ve stoji na druhé noze se zavřenýma očima byste měli vydržet 20 s, aniž byste na stojné noze tančili tanec svatého Víta, byli nuceni ji položit na zem nebo snad dokonce upadli.
Porucha propriocepce ale nemusí být komplexní. Lokální poruchy bývají časté, i když ne tak nebezpečné. Třeba kvůli problémům se zády, oteklému kotníku nebo bolestmi hlavy, typická porucha se dostavuje při výměně umělého kloubu, endoprotéze, kdy nemusí jít nutně o endoprotézu totální. Zkusme nyní Véleho test.
Postavte se bosí s rovnými zády, prsty na nohou musí být volné a rovně. Pokud se krčí, je něco špatně. Pokud jsou rovné a volné, pomalu a volně se nakloňte dopředu tak, aby se paty nezvedly a abyste nepadli na čumák. V přední poloze se podívejte na prsty u nohou. Nyní by měly být mírně pokrčené. Všechny na obou nohách. Pokud nejsou, je cosi špatně, protože proprioceptory nevyslaly ten správný signál k řešení problémů s polohou, která může být tělu nebezpečná. Může jít o jednostrannou poruchu. Snadno tak poznáte, která část páteře je něčím postižena, třeba jen únavou, zánětem nervu nebo otokem. Je-li porucha bilaterální (oboustranná), obě nohy mají různě či vůbec pokrčené prsty.
Zvládáte všechny základní testy? Pak můžete klidně spát. Pokud nikoliv, zkuste znovu. Opakují-li se anomálie, neváhejte navštívit neurologa. I porucha propriocepce se totiž dá léčit.
K diagnóze se využívá nejen fyzických testů, ale i krevní náběr, EMG (elektromyografie), která slouží ke zjištění nervových a svalových poruch, citlivosti a funkčnosti nervů, NCV (nerve conduction velocity) zjišťuje rychlost vedení vzruchu po nervu, CT (computerová tomografie), MR (magnetická resonance), nezřídka kdy i RTG(rentgen), v mnohém napomůže nabrání anamnézy, tedy zjištění historie úrazu, rodinné anamnézy aj. od pacienta.
Příčinou může být nejen neuropatie (nervová porucha) různého typu a příčiny, ale třeba i úraz, diabetes, mrtvice, artritida, výhřez plotny obratle, Huntingtonova, Parkinsonova, Alzheimerova choroba, roztroušená skleróza nebo třeba jen krevní výron po udeření se o nějaký předmět, tedy obyčejná modřina.
Léčba bývá úspěšná zejména v případě lokálních poruch. Pomůže medikace, mnoho léků je i běžně dostupných bez předpisu, třeba Tebokan, Acutil, Aneurox, pro snížení otoku, který může utlačovat nervy Aescin. Je třeba si hlídat hladinu iontů, tedy přiměřeně solit, pít, případně doplnit vápník, hořčík, draslík. A nezbytný vitamín C, třeba ze sirové brambory, vyjdou levněji než léky a tělo si s nimi lépe poradí.
Mnoho práce s poruchami propriocepce dokáže zkušený fyzioterapeut, pomáhá taping (od dobrého terapeuta, který ví co dělá), masáže, cvičení, vždy pravidelné.
Pracovní terapie mají výhodu, že mozek si pamatuje systematicky naučený pohyb. I když ho sval nebo šlacha nezvládá, mozek je nutí. Po úrazu jsem nedokázal hýbat prsty pravé ruky. Pro člověka velký problém, pro lékaře fatální. Vzal jsem do ruky kytaru. Celý život jsem hrán na housle, basu, kytaru, banjo, klavír… Hudba je obrovský fenomén. Šije celým tělem ať chcete nebo ne. Prsty nechtěly, mozek ano. Byl naučený bez mého vědomého příkazu rychle dávat prstům povely ke změně rollů (systematické vybrnkávání na jednotlivé struny). Tři týdny cvičení neudělaly nic. Jeden týden hraní a bylo do zpěvu.
Nikdy není nic ztraceno. Je znám i případ, kdy po vážné chorobě mozku byla 68 letému pacientovi odstraněna celá pravá mozková hemisféra. Muž se stal zcela závislým na svém okolí, imobilním a nekompetentním k samostatnému životu. Jeho syn byl velmi pečlivý a odhodlaný otci pomoci. Za každou cenu. Klacíkem ho poměrně nešetrně cvičil, de facto jako psa. Nechal ho plazit se po trávníku, klacíkem ho pobízel k pohybu, když otec nechtěl, udeřil. Probrečel s tátou měsíce. Za rok levá mozková hemisféra přejala velkou většinu funkcí. Dědeček si nakonec zatancoval na svatbě své vnučky. A co víc. Neztratil další důležitý smysl, i ten totiž musela zbývající hemisféra přejmout a rozvinou, naučit se ho. Ten ho posunul tam, kam by se bez něj nikdy nedostal.
č.7 Smysl pro humor. Je stejně důležitý a nezbytný, dokáže přemoct i rakovinu a prodloužit život o desítky let. Každý den, kdy jsme se nezasmáli, je zbytečný. Řekl Sebastien Roch Nicolas de Chamfort. Ale o tom až příště
