Článek
Co po takovém propadu udělat, kdy se nám svět rozbil na malé kousíčky?
Vytrvat ve svém úsilí o znovunabytí své síly. Odejít od míst, kde se cítí člověk vysávaný. Identifikovala jsem podle svého vnímání a cítění, které se psychózou nesmírně prohloubilo jednu věc:
Že jsou místa a systémy, kde se cítím svázaná. Doslova jako pták uvězněný v kleci. Byl to systém lékařské péče. Kde jsem se cítila jako číslo. Jako numero. Jako rodné číslo a pár statistik z minulosti. Byl to podpůrný systém duševního zdraví, kde se pro mne nic povznášejícího nenachází. (Spolupráce, tvorba, povzbuzení do nových dní.) A i rodinný systém, který mne nechal se s tím vším poprat samotnou.
V nemocnici:
I moje identifikace nemoci tak probíhala. Ona toto zažila, takto tady zaškatulkujeme. A budeme to léčit podáváním léků. Upřímně, mnoho lidí si myslí, že když vás odvezou do léčebny, tedy na psychiatrii. Že jsou věci vyřešeny. Že přijedete zpět jako hotový člověk.
Ale ve skutečnosti přijedete nanejvýše rozbití, jako talíř co spadne k zemi. Ano jste sice na zemi. Máte nějak utlumené vnímání, pomocí antipsychotik. Což jsou návykové drogy. A s tím musíte počítat. Že se z toho jenom snadno nevymaníte. Mozku na nich vytvoří nesmírnou závislost.
Takže jíte drogy, které vás na nějakou dobu otupí a stabilizují. Ale vesměs nikdo neřeší příčiny a důsledky. Jste jenom poleno, které se přehodilo z jednoho místa na druhé a pak zpátky do místa, kde to všechno vzniklo. A odtud vás nikdo nesebere. Tedy u mne to takto probíhalo.
Napsali mi do závěrečné zprávy dokonce, že jsem slyšela hlasy. O nich jsem s nikým nehovořila, byla jsem vysílená nadoraz. Ale v záznamech před 21 lety mám, že slyším hlasy, takto automaticky zařadili do diagnózy a nikdo se mnou o tom nediskutoval.
Doma:
Neřekne nikdo, pojď to už stačilo, půjdeme nějak žít. To se mi nestalo a nestává se to možná mnohým lidem. Musíte se naučit se nějak poskládat zpátky, byť vás stále může něco pronásledovat. Pocit nedostatečnosti, pocit stigma. Různé pocity. Jak jsem psala v minulém článku od úzkostí, zoufalství, depresí i tomu, že nevíte kam a jak dál.
Zařízení pro duševně nemocné:
Podpůrné stabilizátory ve společnosti nehledám. Uviděla jsem v nich další klec, či propast. Snaží se vás udržovat v tomto stádiu, protože jsou na tyto nemoci navázaní lidé, kteří jsou živení tím, že jste nemocní. A to třeba formou údajné podpůrné léčby. Mimo to, já se celou dobu nacházela v hmotné nouzi. A neustále a to více jak deset měsíců jsem to musela někomu vysvětlovat. Až mne to přestalo bavit.
Že si nepůjdu hrát, když se potřebuji vzchopit a nějak uživit. Na venkově dojíždíte. Potřebujete automobil. Živíte případně zvířata. Nesete za ně odpovědnost. Do toho se máte postarat o sebe po těžkém duševním stavu a propadu. A nikdo tu u vás není, neb žijete například jako já o samotě. Na samotě (téměř).
Takže všechny jakoby podpůrné systémy se chovají jako chapadla. Tady budeš, toto budeš podstupovat, tyto léky budeš jíst. Ale nikde vám neřeknou, jak na svou psychiku. Psychologa nemám. Terapeuta také ne. Ono při hmotné nouzi si to nemohu dovolit. A upřímně, náš systém je už tak vytížený, že pro okamžitou pomoc můžete maximálně volat SOS linky. Což jsem neudělala.
Jedna klec za druhou. Neschopnost rodiny vnímat, že máte hluboké potíže. Neschopnost systému, který vás jenom někam posune a zařadí - do nějaké diagnózy. Kde vás neberou jako člověka s prožíváním. Ale tváří se to tak, že oni své práci rozumí.
No na nohy vás nepozvednou. Zařízení, kde máte docházet pro duševní poruchy se tváří tak, že oni svou práci a příjem mají. A vy jste tam inventář. A nebo dokonce velmi často inventář v nemocnici. Protože oni žijí z tohoto případu. A těch případů mají velmi hodně. Takže ve skutečnosti se živí tím, že udržují tyto případy jako případ. Jako něco, co se zařadí do systému jako vadný kus. Pojišťovna to zaplatí, takže se domů brzo nedostanete. Až pouze systém umožní, že už je možná na čase..
A odtud vychází jejich výkon. Udržování ve stavu nemohoucnosti. Dokud jsem si myslela, že mi to má nějak pomoci, zůstávala jsem ve stavu neschopnosti se sebou dál něco víc udělat.
Musela jsem z toho začarovaného kruhu přeci někam vystoupit. Najít si krátkodobou brigádu, abych měla pocit, že jsem člověk a že něco zmůžu. Hledat si práci, abych měla pocit zadostiučinění. Že sama nejsem jenom číslo, které pobírá nějaký příspěvek.
Psát o svých prožitcích, abych na světlo uvedla, že nejste špatný člověk jenom proto, že se vám něco hrozného děje. Že to na vás padá ze všech stran. A že sotva se postavím, najdu další klacek pod nohama. Rozbitou kliku, spoustu domácích závad, závad na autě. Nebo závad na sobě.
Kudy ven:
Najít svůj střed v takto roztočeném koloběhu je nutnost. Aby jste se nějak uzemnili. Našli kousek klidu své duše. A načetli z informačního pole, někdy ze snu, kudy vést další krok. Hlavně krok ze zlatých klecí. Jež člověka udržují v latentním stavu a dál s ním nepracují.
Jako s člověkem, který má vlastní potenciál. Který je nutno rozvíjet. I tvorbu, aby člověk se znovu nesesypal. Udržovat se v nějakém módu. Přestat se obviňovat, sabotovat, vnitřním kritikem trestat.
Nejvíce pomáhá kontakt s přírodou, vycházky, vnímat co se děje kolem mne. Hodně uklízet nebo zaměstnat ruce prací. Aby člověk přestal o všem stále jenom přemýšlet. Najít si činnosti.
Vyřizovat všechny náležitosti. Žijeme ve státě, který neomlouvá, v jakém jste stavu. Ale zaplatit účtenky všude musíte. Krok za krokem odlamuji kousky nedořešených událostí, které na mne tři měsíce čekaly.
Platím co je nezbytné, opravuji co jde, nebo pokud mohu o něco, či někoho požádat o pomoc. I tak je to náročný proces. Přesto se nevzdávejte a zkoušejte nové možnosti. Když se jim člověk otevře, ony ukážou nějaké dveře.
Ale upozorňuji, že více dveří jsem musela zavřít, než otevřít a jimi projít dál.
Sunwise
