Článek
Co je to láska? Měla by to být důvěrná blízkost člověka, kterou dokážeme přijímat i dávat, je to dar, kterým dokážeme obohatit sebe i druhé. Tento ideální model však v realitě vypadá tak, že mnozí milují pouze sebe a jiní se zase zcela obětují pro druhé. Mnohdy cítíme, jak nás druhý člověk přitahuje, nedokážeme se od něj odpoutat, a jsme přesvědčeni, že ho milujeme. Samozřejmě si v případě tak mnohovrstevného problému nedělám nárok na všeobsáhlé pojednání. Dnes se tedy zaměříme na vztahy, které dospěly do fáze nesouladu.
Nacházíme se ale v kouzelném období Vánoc, proto mnozí z nás doufají v pohádkové řešení. Moderní člověk skutečně zůstává, co do svého emocionálního vývoje, povážlivě dlouhou dobu dítětem. Období Vánoc nám tak poskytuje jedinečnou příležitost nahlédnout věci novým způsobem a otevřít nové perspektivy své vlastní existence.
Lidé hluboce touží po dokonalosti. Pokud nejsou schopni tohoto pocitu dosáhnout sami, začnou hledat partnera, který se má postarat o vyrovnání jejich vlastních deficitů. Lidé se někdy magicky přitahují, protože oběma připadá, že se vzájemně doplňují. Partner, který je tak protikladný, bývá totiž zrcadlem nežité stránky nás samých, kterou bychom vlastně také chtěli silně prožívat. Z různých důvodů se jí však bojíme a nevědomě jako bychom chtěli, aby ji žil alespoň náš partner v naší přítomnosti.
Abychom to lépe pochopili, je třeba přistoupit na skutečnost, že při výběru partnera rozhodujícím způsobem spoléháme na nevědomé procesy. Naše vlastní nevědomí pro nás shání protějšek, který nám nejlépe může pomoci k vlastní dokonalosti. Valná většina vztahů vzniká tak, že partneři se vzájemně stávají řešením svých aktuálních problémů. Jeden z partnerů má nadbytek toho, co druhému schází, a naopak. Na začátku takového vztahu mají oba partneři iluzi, že se plní jejich přání. Počáteční idealizace nás totiž nutí vidět v zásadě pouze pozitiva, která nám budoucí vztah může přinést. Partneři možná cítí, že se k sobě moc nehodí, ale je tu cosi, co slibuje prospěch. Na jedné straně povznášející pocit, že jsem schopen pomoci druhému člověku, a na druhé straně ulehčení, že se na problém, který vypadal neřešitelně, našel pomocník. To se pak často zaměňuje za lásku.
Jakmile opadne první fáze zamilovanosti, z našeho partnera se stane docela obyčejný člověk. Znovu se dostaví naše vlastní nespokojenost a my začneme inscenovat důvěrně známe vztahové drama. Namísto rozvoje vlastní osobnosti spolu partneři začnou bojovat. Seberozvoj je totiž věc obtížná a mnoho z nás si namísto toho osvojilo různé strategie přesouvání odpovědnosti, za svou vlastní nepohodu na partnera. Vzájemné konfrontace se nesou v duchu hesla: „základ všech potíží tkví v neschopnosti partnera“ … učinit nás šťastným alespoň tak, jak tomu bylo na počátku vztahu. Až na výjimky se bráníme tomu, abychom problém hledali sami v sobě. Realita je však taková, že pouze sami v sobě můžeme objevit příčinu vlastní nespokojenosti a jedině sami se sebou můžeme začít něco dělat.
Co vlastně činí lidi navzájem přitažlivými? Na tuto otázku se dá odpovědět tak, že kromě sexuálních a erotických potřeb máme nejčastěji tajné, z dětství přenesené touhy (deficity), jejichž uspokojování očekáváme od partnera. Když potom opadne opojení zamilovanosti, vystoupí zase do popředí naše vlastní emocionální problémy. Rodiče jsou nám vzorem mezilidských vztahů. Jejich poselství jsou hluboce vtištěna do naší osobnosti. Jsou-li poselství rodičů negativní, přináší to bolest a utrpení.
Rodiče až příliš často nedokáží mít rádi sami sebe, natož sebe navzájem. Nedokáží vyřešit své vlastní problémy, a proto nejsou schopni milovat ani své vlastní děti. Cítí se podvedeni životem a svou frustraci přenášejí na děti. Výchova, která dbá jedině na vnější zdání, společenská pravidla, zásady, uznání a výkonnostní myšlení, svou nemilosrdností brzy ničí schopnost dítěte milovat. Jako dospělí pak tímto nedostatkem trpí. To platí i tehdy, pokud se dítě stane náhražkou za partnera a vyrůstá zdánlivě zahrnuto láskou a pozorností jednoho z rodičů.
Heslo zní: moje láska k tobě ospravedlňuje moje majetnické chování. S naprostou samozřejmostí pak rodiče překračují hranice osobnosti svého dítěte a neberou je vážně. S podobným přístupem pak dítě snadno narazí ve vlastních partnerských vztazích. Mnoho rodičů žije s představou, že dělají maximum pro dobro vlastních dětí. Málokdy je však zjevné, že jde především o jejich vlastní deficity, které se snaží uspokojit, prostřednictvím svého dítěte. Každá generace nevědomě přebírá způsob chování od vlastních rodičů. Moderní způsob života nezadržitelně směřuje tomu, že naše děti nebudou schopny dlouhodobých vztahů bez terapeutické pomoci.
Kdybys byl jiný, mohla bych tě milovat. Jsem nešťastný, protože jsi taková. V tomto smyslu oba partneři pevně setrvávají v postoji, který říká: musíš se změnit, aby se mi vedlo lépe. Z odstupu lze snadno rozpoznat vzorce výchovy, které si dotyčný odnesl z dětství. Oba zůstávají v pasivní roli, neboť stále doufají, že je partner přeci jen vysvobodí z jejich nespokojenosti.
Je to prosté: kdo proti svým emocionálním problémům používá práci, je v nebezpečí vzniku workoholismu. Kdo používá počítačové hry, brzy začíná podléhat nutkání, které ho přivede k tomu, že nakonec tráví nesmyslně dlouhé hodiny před obrazovkou počítače. Kdo používá hazardní hry, stává se gamblerem. Kdo používá sport, sportuje stále víc. A ten, kdo k tomu využívá partnerské vztahy, se ocitá v neuspokojivém vztahu.
Nespokojení lidé hledají a stále znovu nacházejí partnery, se kterými mohou „inscenovat tragédii“ vlastního dětství. Budou to dělat tak dlouho, dokud se sami nepostaví vlastním emocionálním problémům. Stupeň zranění je přitom pochopitelně různý. Vraťme se ale nyní na začátek vztahu.
Emocionálně zraněný člověk se nevědomě, nezřídka také vědomě, snaží předstírat, že je jiný, než ve skutečnosti je. Jen pozorný divák intuitivně pozná, že je to divadlo a nezřídka, že se dotyčný snaží okázale prezentovat právě ty vlastnosti, které tak zoufale postrádá. Většinou platí, že čím velkolepější se kdo tváří navenek, tím menší si připadá uvnitř. Takových protikladů je mnoho. Čím větší je emocionální zranění, tím větší je potřeba převahy, neboť rovnoprávný vztah by dotyčný nesnesl. Extrémy se proto obzvláště přitahují, ale spokojenost jejich dlouhodobého soužití vyžaduje značné úsilí na obou stranách.
Ten, kdo se neustále podřizuje a vyhýbá konfliktům, se cítí okouzlen tím, kdo je schopen tvrdě ignorovat potřeby druhých, nebo to alespoň předstírá. Někteří vehementně zastírají vlastní nejistotu, přehnanou jistotu svého vystupování. Okázalý milovník možná nevěří, že by ho někdo opravdu mohl mít rád. Ten, kdo prožil dětství „za mřížemi“, byť třeba zlatými, touží po svobodě a imponuje mu ten, kdo je průbojný a světaznalý.
Každý osobní deficit volá po vyrovnání, naše nevědomí pátrá po adekvátní protiváze v partnerovi. Takové řešení nabízí možnost trvalého souladu. Jednomu z partnerů však dává dominantní úlohu. Tu má vyrovnat láska, alespoň na tak dlouho, dokud se deficit nevyrovná s přebytkem. Pokud v tomto procesu jeden z partnerů své vlastnosti pouze předstírá, může se stát, že po odeznění zamilovanosti zůstanou jen dva lidé, kteří nemají nic společného. Přitom spolu budou žít ve strachu, že partner odejde s někým, kdo bude doopravdy splňovat jeho představy. Nebo jednoduše zbydou lidé, kteří vůbec nejsou schopni vztahu.
Přitom všechno začíná tak krásně. Na začátku je magická přitažlivost a velké vzájemné uspokojení rychle přechází do velmi úzkého vztahu. Obzvlášť partneři s velkým osobním deficitem nejsou schopni zasytit se důkazy vzájemné náklonnosti. Nakonec však s brutální jistotu přichází vystřízlivění. Ty mě nemiluješ! Jeden nebo dokonce i oba partneři nakonec získají důkazy pro své hluboké přesvědčení, které měli od začátku. Že totiž opravdu nejsou hodni lásky, neboť chtěli podvést nejenom partnera, ale i sami sebe. Málokdo si skutečně všimne hlubokého utrpení pramenícího z neschopnosti láskyplného vztahu. Mnoho lidí zůstává i ve vztahu osamělými. Zajímavé je, že vůbec nevědí o vnitřním utrpení svého partnera. Ani se o to nezajímají, protože je zaměstnává jen jejich vlastní frustrace.
Překvapivě mnoha lidem chybí schopnosti, které by jim umožnily opravdu vstoupit do vztahu. V první řadě se ve skutečnosti nezajímají o druhého člověka, ale o krásný pocit zamilovanosti. Chtějí se slunit v obdivu a potvrzení, které nezbytně potřebují, ke stabilizování svého křehkého pocitu vlastní hodnoty. Chorobná milostná náruživost vede postižené k potřebě stále znovu prožívat ony pocity povznesenosti a oblouznění. Neustálé zamilovávání se, se stává útěkem před skutečnými vztahy.
Vidíme zde nejčastěji muže, který se vnitřně cítí jako chlapec a hledá svou mužskou identitu prostřednictvím sexuality. A tak hledá partnerku, která by poskytla potvrzení jeho mužství. Tento způsob však neposkytuje náležité uspokojení a muž prožívá frustraci v nejzranitelnějším místě. Pochybnosti o vlastní mužnosti bývají mnohem hlubší, než aby se mohly rozplynout, díky nezávaznému sexu. Potíže v takové situaci působí především silná vnitřní vazba na matku, pro níž je stále oním chlapečkem. Sex jako něco, co má odstranit problémy s pocitem méněcennosti, vede k chorobné závislosti na sexu. Postiženému se nikdy nepodaří skutečně rozvinout svou mužskou identitu. A právě jeho potřeba stále nových dobrodružství ho fixuje na stupni dítěte, které se bude stále držet matčiny sukně.
I ženy zneužívají své sexuality, jako mocenského nástroje. Z přehnaného stavění těla na odiv a zdůrazňování sexuálních půvabů, můžeme usuzovat na hlubokou nejistotu, případně hluboký pocit bezcennosti a bezvýznamnosti. I pro tyto ženy nabývá sexuální aktivita nezřídka závislostního charakteru. To však nemůže zůstat natrvalo bez následků. Kdo zneužívá svou sexualitu, směřuje k sexuálním poruchám. Nic na plat, sex bez lásky způsobuje jen pocity prázdnoty a osamělosti, ať si kdo chce namlouvá, co chce.
Říká se, že všechny rány zahojí čas. O tom se dá s úspěchem pochybovat. Rány se hojí jen v tom případě, když smutek vede k přitakání vlastnímu osudu. Smutkem se učíme smíření se svým osudem. Naproti tomu cokoli, proti čemu bojujeme, proti naší vůli vždy posiluje. Osud nám může uštědřit tvrdou lekci, ze které se však nechceme poučit nebo ji přijmout. Ta lekce zní: buď spokojený s tím, co máš, přijmi to, že nedokážeš všechno, ber věci takové, jaké jsou a buď nezávislý na mínění ostatních.
Schopnost žít ve vztahu předpokládá, že člověk našel přístup k sobě samému, ke své pravé identitě a sebelásce. Takový člověk nemusí partnera vlastnit. Našel svůj střed v sobě, a tím skončila jeho odkázanost na druhé. Partner již nemusí zaplňovat emocionální mezery, které vznikly z nedostatku prožitého během dětství. Všechny pokusy, změnit lidi ve svém okolí, jsou předem odsouzené k nezdarů. To bývá těžké přijmout, ale je to první krok správným směrem. Přestat bojovat proti tomu, že jsou věci tak, jak jsou, znamená mimo jiné přestat chtít od druhých něco, co nám nemohu dát.
Řešení problému hledejme ve vlastní nezávislosti. Vždy stojí za to, osvobodit se od vzdoru, vzteku a nenávisti. Zlost pouta energii a vytváří závislost, která se nakonec stává nenávistí k sobě samému. Odpouštět znamená porozumět sobě i druhým. V každém člověku je leccos hodno lásky a je třeba to umět vidět. Musíme však přijmout i své stinné stránky. Právě sebeláska je ona síla, která nás vede k lásce k druhým. Když objevujeme vlastní vnitřní krásu, začínáme být schopni vidět krásu druhých. Hlubší smysl života spočívá v tom, aby sílila naše schopnost milovat. To je odpověď na otázku, co je pravou podstatou zdařilého života. Jedině, pokud dokážeme mít radost sami ze sebe, protože kráčíme cestou, která nám dává smysl, získáme dostatek lásky sami k sobě. Pak teprve můžeme začít láskou žít i lásku rozdávat.
Zdroj: Hysterie - strach z odmítnutí, Heinz-Peter Röhr (Portál 2009); Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr (Portál 2016); Cesty z úzkosti a deprese, Heinz-Peter Röhr (Portál 2012).
