Článek
Možná se vám to zdá přehnané, ale není. Tou drogou je nenávist. Naši mladí nenávidí hodně věcí. Problémem jsou rodiče, nebo alespoň jeden z nich, možná i sourozenci, každopádně škola, jednotlivci z pedagogického sboru a vůbec všechny povinnosti, do kterých je někdo nutí. Nenávidí se mezi sebou a kdo nemá jinou možnost, nenávidí alespoň sebe samotného.
Nenávist je mocná. Kdo si s ní jednou začne, těžko udrží opratě. Dáte si pár dávek, a dobrá nálada je nenávratně pryč. Nenávist vás ponouká k akci, postačí maličkost, zadržet nějakou informaci, nebo na vhodném místě vypustit malou pomluvu. Dostaví se pocit převahy, a to je definitivní past. Co lepšího můžete dát dospívajícímu dítěti než pocit moci, kterého lze dosáhnout bez námahy. Už vidíte, jak snadno se rozjíždí závislost? Víte, co bude následovat? Změna osobnosti a narůstající konflikty v mezilidských vztazích. Celá morálka se úžasným způsobem zredukuje pod heslem „právo silnějšího“ a agresivita se stane legitimním prostředkem pro dosahování vlastních cílů. Na straně silnějšího totiž stojí něco úžasného. Grandiózní pocit převahy, o kterém dotyčný dobře ví, že ho nemůže dosáhnout vlastním úsilím po dobrém. Tedy možná by mohl, ale proč by to dělal?
Šířit nespokojenost a neklid
Taková je realita moderního života. Kdo je spokojený a dává to najevo, ten si koleduje o potíže, práci navíc, nebo ústrky. Objevil se jedinec, který něco umí, dělá to rád a daří se mu? Do něj, uvidíme, jestli se dokáže obhájit! Začneme ho uznávat a bude si myslet, že je lepší než my. To se nesmí stát! Snažíte se „obstát před ostatními“? Na co, stačí přeci „obstát sám před sebou“ a laťku si můžete dát kam chcete. Cítíte se pod tlakem? Změňte plány a dělejte co vás baví. Každý si přeci občas potřebuje užít nestrukturovaný čas, ve kterém může reagovat pouze na to, co se vynoří a přitom nedosahovat konkrétních cílů. A proč si takového času nedopřát opravdu velkou dávku. A hlavně nepřiznat chybu! Použijte výmluvy a zodpovědnost přesuňte na někoho jiného. Důležité je lpět na své přehnané náročnosti. Vlastní výkony přeceňovat, zatímco výkony druhých bagatelizovat. Když dochází argumenty, je třeba zaměřit pohled na to, co chybí a čeho se nedostává. Dobře mířená kritika ostatní zaměstná a vy budete mít klid.
Možná vám vadí, že právě tyto metody si naše mládež osvojuje tak snadno. Ale není to jejich chyba, jsou to jen děti a jsou pod vlivem. Nedovedou se rychle umravnit a začít dělat něco pořádného. Proč by to také dělali? Mají na starost jiné věci, musí si obstarat další dávku a obhájit svou pozici mezi vrstevníky. A to dá práci.
Skromnost narkomanů
Osobně vidím největší úskalí v tom, že závislý člověk je v jádru velice skromný. Je smířený s tím, že není schopen dostát vlastním očekáváním, a ani tomu, co očekávají druzí. Dokud má přísun své drogy, nepotřebuje k životu nic moc. Myslíte si, že můžete někomu zakázat jeho nenávist? Můžete se o to pokusit, ale počítejte s tím, že bude reagovat vzdorem. Závislý člověk se přestává orientovat, neuvědomuje si, že vzdor je pouze přizpůsobení se opaku. Žije s iluzí nezávislosti, přestože jeho směřování řídí druzí (pouze v opačném směru). Může projevovat aroganci a povýšenost, přestože vnitřně prožívá zoufalství a je blízko zhroucení. Velice snadno sklouzne do slepého nepřátelství nebo přímo do totální války. Pravda je taková, že pozice závislého je poměrně neprůstřelná, dokud nemusí nést odpovědnost za vlastní život.
Dospívající očekává nezávislost a necítí se dobře, když mu někdo silnější a mocnější rozkazuje. A tak autorita rodičů i pedagogů dodává sílu svým vlastním obětem, vytváří si protivníky a odpradávna podněcuje svou vlastní destrukci.
Kde se stala chyba?
Nevím, zda je to chyba, ale myslím si, že není mnoho rodičů, a dokonce ani pedagogů, kteří by měli použitelné zkušenosti s „odvykačkou“. Ale terapeutická praxe říká jasně: závislost je třeba řešit odvykací kůrou. Zejména je přitom třeba, aby postižený převzal odpovědnost za vlastní život.
Tady osobně spatřuji zádrhel, hned na počátku. Přiznat si, že má naše dítě problém. Přesvědčit se o tom do hloubi duše. Nadto odložit pokušení, řešit tento problém za dítě, to si mnoho rodičů vykládá, jako selhání. A tak neustále něco řeší za své děti, zařizují věci jejich jménem nebo za ně sanují jejich selhání, a přitom se diví, že se dítě chová tak nezodpovědně.
Druhým krokem by měla být konfrontace s realitou. To je úkol, který by (jménem moderní společnosti) měla plošně převzít vzdělávací zařízení. V kolektivu je totiž jednota, proto je třeba mládež v nejužším kolektivu obeznámit s tím, že „tomu, kdo si nenávistí a štvaním namlouvá pocit nadřazenosti většinou nedochází, že nenávist je laciná, každému snadno dostupná droga. Přináší přímé uspokojení, ale účinek rychle vyprchává. Znovu roste pocit frustrace, protože se neděje nic opravdu uspokojujícího a je třeba udělat něco závažnějšího. Postupem času už s nenávistí nemůže přestat a ta se stane dominantní součástí jeho prožívání a cítění. Zášť se mu stane trvalým průvodcem a úplně ztratí schopnost milovat. Důsledkem je vnitřní prázdnota. Nezbývá už nic jiného než se užírat vnitřní nenávistí. To vede ke ztrátě radosti ze života a dalším závislostem všeho druhu. Roste pocit úzkosti a strach z osamělosti, neboť se dotyčný čím dál více potýká s vnitřním utrpením a nedobrovolným sociálním vyloučením.“
Snaha získat pocit převahy, stát nad ostatními a přitom druhým i vědomě ubližovat, to vše podněcuje ztrátu sebekontroly. V takovém případě se dotyčný poddává své zlosti bez zábran, dává volný průchod nenávisti, a přitom dočasně odkládá rozum stranou. Tyto extrémní případy jsou pak nejviditelnějším projevem duševní bídy a vnitřního utrpení jednotlivce.
Osvěta by měla být klíčem k vytvoření ochranné bariéry proti takovému chování. Již malé děti by měly rozumět tomu, že v základu povýšenectví či šikany je vnitřní tíseň a zoufalství agresora, který si nechce a ani nedokáže připustit, že má silně narušený pocit vlastní hodnoty. Agresory bychom neměli omlouvat, je však třeba si připustit, že nemají moc co ztratit. Sebeúcta člověka neboli silný pocit vlastní hodnoty se mimo jiné projevuje tím, že dotyčný necítí potřebu vyvyšovat sebe nebo své vlastní pocity a potřeby nad druhé. Pro trvalé udržení emoční stability je vždy třeba hájit sebe a své vlastní potřeby sebevědomě, odvážně a s ohledem na situaci, vždy přiměřeným způsobem.
A dál každý sám za sebe
Heslo zní: „před sebou neutečeš“. Podrobit kritice vlastní chování ovšem bývá problém zejména proto, že dotyčný neustále předpokládá, že je třeba změnit ostatní tak, aby se jeho vlastní spokojenost dostavila bez námahy. Dotyčný může být příliš zaměstnán zlobou, než aby mohl vidět možnosti konstruktivních změn. Zejména je třeba, aby se naučil samostatnosti. Někdy je k tomu zapotřebí odvahy, aby dotyčný připustil, že problém není v druhých, že problémem je on sám. Opravdová změna někdy znamená také přijmout určité nevýhody. Skutečně se zaměřit na věci, které je opravdu potřeba dělat, i když se nám nechce. Postižený se musí vzdát svého niterného pocitu výjimečnosti a stát se rovnocenným s ostatními. Určité terapeutické skupiny výtečníků v rámci školy by mohly pomoci. Izolace problémových jedinců je totiž přímá cesta do deprese a zhoršení stavu. To jsme viděli všichni, během nedávných opatření v souvislosti s pandemií Covid-19.
Zdroj: Podminované dětství, Heinz-Peter Röhr (Dialog, 2015).
