Článek
Volně navazuji na předchozí článek o malých empatických dětech, ale dovolím si nejdříve osobní vsuvku, respektive poděkování za milé reakce empatických čtenářů. Bohužel nic z předchozího ani tohoto článku nemohu nazvat vlastní myšlenkou. Jsem vzdělaný člověk a velice pozorný student odborné literatury, proto reprodukuji poznatky, které jsou k dispozici již dávno, jsou prověřené terapeutickou praxí a já mám tu čest je pouze popularizovat. Téma tohoto článku je „empatická sebeobrana“, takže se do toho dáme.
Škodlivá výchova
Nemohu dostatečně varovat před tím, jak velmi jsou empatické děti citlivé na skutečné úmysly dospělých a na atmosféru, která v rodině panuje. Nikdo, kdo není sám empatický, si to nedokáže představit. Pokud se domníváte, že své dítě vychováváte mírně, ale s potřebnou důraznosti, pak z pohledu empatického dítěte jste diktátor svého druhu. Základní pravidlo totiž zní: „Empatické dítě se samo chce chovat tak, jak se od něj očekává.“ Je komunikativní, pozoruje lidi a snaží se z jejich chování a výrazu tváře vyčíst jejich potřeby a pocity. Díky empatii pozná, co se od něj očekává, ať říkáte cokoliv. Podpora naplňování potřeb ostatních je pro něj nabíjející činností. Záleží mu na tom, aby byli druzí lidé spokojení. Empatické dítě není třeba kritizovat, napomínat či trestat, potřebuje pouze věcnou zpětnou vazbu. Má silnou vnitřní motivaci k seberozvoji, ale nezbytně potřebuje emočně pohodové prostředí. Spolehlivě zachytí i jemné urážky, jediné slůvko, gesto, svazující pohled, to všechno vede empatické dítě k přizpůsobivosti, pocitu viny a morálním zábranám. Pamatujte, že ponižování se děje i tehdy, když je nevědomé a nezáměrné. Jiným dětem by to nevadilo, ale empatie už je prostě taková.
Neschopnost plnit očekávání rodičů způsobuje v dítěti pocity méněcennosti a pocity viny, které v nitru pohání jedinou tendenci: „Musím udělat ještě víc, musím dosáhnout toho, že budou rodiče konečně spokojení.“ Empatické dítě těžce snáší, když rodičům není dobře. Proto dělá všechno možné, aby se situace v rodině zlepšila. Stopy, které zanechává neempatická výchova na duši empatického dítěte, jsou trvalé a nesmírně škodlivé. I v dospělosti na sebe empatický člověk nahlíží optikou sebeponižování. Snaží se vychovávat sám sebe pomocí stejných urážek, jaké přijal za své. Je pro něj potom nesmírně těžké nahlédnout, že převzal roli osob, které ho dříve ponižovali a uráželi, a že si nyní totéž dělá sám.
Nekonečný zápas o skutečnou lásku a pozornost rodičů může být pro dítě zoufalstvím. Snaha zasloužit si lásku, s pomocí výkonu, se stává pastí na celý život. Mnozí dospělí lidé se pořád jako děti honí za pochvalou a uznáním. Jen když jsou pochválení, mají pocit, že jsou v pořádku. Bojí se chyb, protože mají strach z odsouzení. Perfekcionismus mnoha empatických lidí je zakrýváním vlastní nejistoty, skrývá se pod ním strach z vlastní nedostatečnosti. Neméně tragickým důsledkem je pak to, že empatický člověk nedokáže uvěřit tomu, že by ho měl někdo doopravdy rád, aniž by si jeho náklonost nemusel „odpracovat“.
Všechno výše uvedené má za účel důkladně otřást vším, co jste si do teď mysleli o výchově dítěte. Být empatickému dítěti dobrým rodičovským vzorem a nedělat chyby, to je nadlidský úkol. Pro všechny ostatní zbývá jediná možnost: aktivně poskytovat dítěti protiváhu škodlivých důsledků „běžné výchovy“ tak, aby mohlo samo svou přirozenost korigovat. Našim cílem je, aby si dítě osvojilo strategie, které mu pomohou se chránit, a umožní mu z vlastní empatie těžit ve svůj prospěch.
Doporučení pro děti ve věku nad šest let
Je dobré citlivě dítě naučit vyjadřovat slovy jeho vlastní potřeby a očekávání. Vysvětlit, že jeho schopnost vycítit potřeby ostatních a snaha vyhovět, není vlastní každému člověku. Je třeba, aby pochopilo, že ostatní budou vždy raději naslouchat smysluplným přáním než později čelit nepříjemnostem, zklamání, pocitu viny a dalším negativním emocím, které eventuálně způsobili tím, že o daných potřebách dítěte neměli vůbec tušení. Empatické dítě potřebuje získat zkušenost, že si ho lidé budou cenit více tehdy, když bude rozhodným způsobem zastávat své opravdové potřeby a názory.
Snaha o „harmonii za každou cenu“ ustoupí teprve tehdy, když empatické dítě porozumí umění konstruktivního konfliktu. Cílem není vyvolávat konflikty, ale mít schopnost hájit své zájmy, když je to nezbytné. Empatický člověk umí aktivně prosazovat zájmy ostatních, ale často mu chybí odhodlání pro svou vlastní obhajobu. Být laskavý a současně v určitých situacích aktivně hájit svá práva, to není protiklad. Ustoupit a vzdát se sporu může pouze ten, kdo je schopen se efektivně přít, když je to potřeba. Je třeba mít na paměti, že snaha unikat konfliktům, vede ke špatné náladě a depresivním pocitům. Ti, kteří se vyhýbají konfliktům, si často dělají výčitky, mají na sebe vztek a upadají do kolotoče sebe-ponižujících myšlenek.
Rovněž je vhodné naučit dítě odkládat řešení některých problémů až na dobu, kdy bude emočně v pohodě. Automatizovat věty: „o tom si promluvíme později“, nebo „až se uklidníme, pokusíme se najít nějaké vhodné řešení“, „teď s tím nebudu dělat nic a raději už ani nic říkat, protože jsem opravdu rozčílený/rozčílená, vrátíme se k tomu později“. Empatické dítě to bude stát velké úsilí, ale mělo by si tyto dovednosti osvojit v rámci obrany vlastní duševní stability.
Něco k pozitivní motivaci
Naše vnitřní motivace se odvíjí od toho, co nás zajímá a co sami chceme. Mozek za všech okolností pátrá po smyslu a logice toho, co se chystáme dělat. Vnitřní motivaci podporuje především uspokojování toho, co sami považujeme za vlastní potřeby a zájmy. Odměny mají nahradit smysl a dodat motivaci, což je pro empatické děti zvláště matoucí. Pro rodiče to však bývá jednodušší způsob dosahování cílů než podávat dítěti informace o pravém smyslu, souvislostech a důvodech požadovaných činností. S jistým odstupem však každý snadno chápe, jak je tento přístup kontraproduktivní. Pokud dítě pochopí a akceptuje smysl požadované činnosti a k tomu má možnost spolurozhodovat o tom, jak bude cíle dosaženo, jsou naplněny podmínky pro seberealizaci dítěte, což je samo o sobě velice motivující. S postupem času bude dítě samo vykonávat, co je třeba, aniž bychom ho museli upozorňovat, motivovat, kontrolovat a neustále adekvátně odměňovat. Mimo to, pokud dáváme dětem volnost dělat si věci po svém, s tím, že platí určitá pravidla, lépe akceptují, že jsou i věci, které zatím dělat nemohou. V případě empatických dětí by tu však měla být i určitá brzda v tom, abychom elán a ochotu dítěte pracovat, nezneužívali.
Potřeba úspěchu a uznání spočívá v tom, že chceme dělat věci tak, jak můžeme a umíme nejlépe. Potřebujeme, aby o naší snaze ostatní věděli a v souladu s okolnostmi jí případně ocenili. Dítě nepotřebuje soutěžit, aby se cítilo úspěšné. Děti kromě lásky potřebuji ocenění, zvláště od dospělých, kteří jsou pro ně důležití. Poděkování je forma ocenění. Příklad: „všimla jsem si, že jsi ze školy přišla unavená, ale i tak jsi šla s bratrem na hřiště, když jsem nemohla. Díky za to, pomohlo mi to, a bráška byl také rád.“ Tento pozitivní popis poskytuje dítěti zpětnou vazbu a ocenění, ale k ničemu ho do budoucna nezavazuje.
Další formou ocenění je pozitivní Já sdělení. Příklad: „ulevilo se mi, když jsi přišel domů tak, jak jsme se domluvili. Mohu se lépe soustředit na své věci a nemusím mít obavy.“ U pozitivního Já sdělení není takové riziko manipulace, jako u obvyklé pochvaly. Je však třeba aby Já sdělení jednoduše vyjadřovalo aktuální pocit, který rodič právě prožívá, tedy pocit, který je upřímný a přirozený v daném okamžiku.
Ocenění lze vyjádřit gesty jako palec nahoru, kýváním hlavou nebo mrknutím. Klíčové jsou věty, které při ocenění používáme. Ideálně by mělo jít o popis nebo informaci. Ocenění by mělo být konkrétní a přizpůsobené dané osobě a situaci, na rozdíl od obecných klišé, kterými bývají pochvaly. Příklad: „vidím, že jsi obutý. Pravá i levá bota jsou správně a bačkůrky jsou taky uklizené.“ Nebo: „Musíš mít dobrý pocit, že jsi odolal chuti sníst tu čokoládu najednou.“ Hovoříme o tom, co sami vidíme nebo jinak vnímáme, soustředíme se na pravdivý popis skutečností, a naopak se vyhýbáme hodnocení osob a situací. Straníme se nadsázek, zobecňování, nálepek a vyjadřování našich vlastních emocí, zejména údivu, který signalizuje určitou míru skryté kritiky, posměchu nebo neupřímnosti.
K tématu motivace patří ještě poznámka k problematice požadavků. Naše přání či prosby o pomoc jsou žádosti o laskavost, které mohou být akceptovány nebo také odmítnuty. Požádat druhé o spoluúčast na udržování pořádku a chodu domácnosti je legitimní požadavek, nejde tedy o laskavost. Ve vztahu k dítěti je tedy vhodné se vždy zamýšlet nad tím, co jsou oprávněné požadavky a co pouze naše přání. Přístup dítěte bychom se pak, v zájmu jeho lepší budoucnosti, měli naučit co nejzřetelněji respektovat.
Někteří lidé zaměňují uznání s láskou, proto je důležité si uvědomit, že uznání a láska jsou dva odlišné koncepty. Uznání je skutečně podmíněno výkony konkrétního člověka, láska je ovšem vzájemný dar. Můžeme, ale také nemusíme uznávat výkony nějakého člověka. Pokud však nějakého člověka uznáváme pro jeho výkony, nezavazuje nás to k tomu, abychom ho zároveň i milovali. To pochopitelně platí i obráceně. Můžeme milovat člověka, o jehož skutečné výkonnosti nemáme žádné informace nebo člověka, jehož výkony nejsou nijak výjimečné. Své dítě bychom ale vždy měli milovat bez potřeby hodnotit, schvalovat či uznávat jeho výkony.
Pokud jste Vy nebo Vaše dítě empatický člověk a předchozí dva články na toto téma Vás zaujali, můžete rovnou pokračovat na třetí článek s názvem „Empatická sebeobrana pro pokročilé“.
Zdroje: Cesty z úzkosti a deprese, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2012) a Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2011). Respektovat a být respektován, kolektivu autorů P. Kopřiva, J. Nováčková, D. Nevolová a T. Kopřivová (Spirála, 2017).
