Článek
Existence společenského tlaku, podle kterého by se matky měly neustále věnovat svým dětem, tedy hlavně na veřejnosti, mne už pořádně štve. Jsem matka a mám dvě děti v předškolním věku. Proto mne má odbornost nutí k zamyšlení na tím, co se zdá být tolik závažné a alarmující.
Než jsem si pořídila děti, normálně jsem pracovala. Vysokou školu jsem si dodělala v souběhu s prací, proto jsem se ve svém oboru dostala poměrně daleko. Mohu s klidem říci, že úspěšnou kariéru už mám za sebou a s dětmi vůbec o nic nepřicházím. Myslím, že to je pro mateřství velice cenný postoj, ale o tom dnes mluvit nechci. Chtěla bych poukázat na to, že podle mých zkušeností si všichni pracující lidé mohou, ve svém volném čase, dělat co chtějí. Vím o tom, že spousta pracujících lidí si najde čas na „malý relax“ i během pracovní doby. No není to snad pravda? Takže, v čem je problém? Proč se společnost snaží matkám vyrvat jejich telefony z rukou, když všichni ostatní je mohou používat kdykoliv, podle vlastního uvážení?
Už nějakou dobu publikuji zde na Médiu, proto sleduji i články ostatních autorů. Nesmírně mne proto dojímají texty, kdy otcové „pějí chválu“ na matky svých dětí nebo matky obecně. Většinou po jednom dni s ratolestmi padají do „němého úžasu“ a vyčerpáním do postele. Apelují pak na ostatní muže, aby si uvědomovali, jak to mají ženy těžké, když mají celý den na starosti své děti. Nastane velké prozření, že matka dětí vlastně pracuje 24/7, většinou bez nároku na dovolenou (myšleno úplnou volnost, s čistou hlavou). Netvrdím, že všechny matky o něco takového stojí, ale některé rozhodně ano. Všechny ale většinou zjišťují, že nemají šanci. Ruce by se ještě uvolnit daly, ale s hlavou je to horší.
A pak tu máme články na téma, šel jsem kolem dětského hřiště a všechny matky hledí do telefonu, zatímco hrdinský otec si hraje s dítětem u prolézaček. Tak to mě baví. Otec, který má volnost celý den, žije ve světě dospělých a řeší dospělé záležitosti, si našel čas na své dítě a věnuje mu pozornost. Můj muž je skvělý, ale dětství našich dětí jde celkem okolo něj. Já s tím problém nemám a svého muže miluji. Jen na toto téma bych ráda upozornila, že můj muž vůbec nevnímá, jak rychle nám ty děti rostou, co všechno už umí a jak jsou samostatné. Proto má tendenci je nepřiměřeně jistit a ochraňovat, kontrolovat a regulovat. Má prostě mnohem větší strach než já.
Já své děti znám, byla jsem s nimi každý den jejich života, až do letošního září, kdy obě nastoupily do školek. Tedy s výjimkou čtyř dnů v porodnici, kdy se narodila má druhá dcera. Jinak každý den, celý den. Nyní je to každý den, ale někdy jen část dne. Navzdory tomu rostou o to rychleji. Ano, vím že jsou i otcové „na mateřské“, jen chci říct, že rozdíl mezi otcem „pohlídám na dvě hodiny a snad to přežijeme“ a otcem „celý den s dětmi není problém“ je v terénu vidět na první pohled. Někoho to okouzluje, na někoho to dělá úplně opačný dojem, než by mělo, ale mě to třeba nechává úplně chladnou. Pozornost, kterou dítě na hřišti skutečně potřebuje, je prostě velice relativní a nejlépe to dokáže posoudit jeho matka. Zdravím všechny kolemjdoucí, ale vraťme se k tématu.
Mateřství je více než plný úvazek, je vyčerpávající, a přitom nedostanete žádný manuál, žádný tým, který by s vámi spolupracoval, nemáte zkušební dobu, ani možnost výpovědní lhůty. Máte jen hormony, které vám příroda nadělila na prvních pár měsíců a dál nic. Takže v čem je tedy ten hlavní problém? Že mají matky mobilní telefon, nebo je spíš problém v tom, že nemají NIKDY, ŽÁDNÝ volný čas. A co víc, žijí ve společnosti, která trpí představou, že když si svoji chvilku na relax najdou, tak podvádějí, hřeší, jsou zavrženíhodné a týrají své děti. AHA.
Už jsem řekla, že mám dvě děti. Velmi často se tedy pohybuji ve veřejných prostorách, kde matky se svými dětmi relaxují. Je pravdou, že většinou se baví mezi sebou nebo hledí do těch prokletých telefonů. A jsme u druhé části mého provokativního, úvodního prohlášení. Prosím sundejte si na chvíli své růžové brýle, abyste mohli vidět realitu, ve které jsou malé děti otravné. Je to tím, že jsou nesamostatné. Proč jsou nesamostatné, protože se o ně neustále někdo stará. Aha. Takže, jak naučit děti samostatnosti? Možností je více, ale každá matka zjisti, že nejefektivnější je dovést dítě do bezpečného prostoru, který je určen dětem a přestat se (na nějakou dobu) starat.
Je pravda, že pro některé matky je to velice snadné a dělají to kdekoliv, i v prostorách, které nejsou až tak určené dětem. A máme tu další téma článků, „děti otravují v restauraci nebo v obchodě“. Možná, ale ten skutečný problém, který by společnost měla řešit zní: máme málo finančně dostupných prostor, které jsou určené dětem. No a další téma k zamyšlení, máme dost nesnášenlivou společnost, pokud jde o malé děti. Nebo snad máte pocit, že by se matka měla zavřít se svými dětmi doma na několik let a počkat, až vyrostou? Aby bylo dítě společensky snesitelné, je třeba, aby se občas dostalo do společnosti.
Že jsou matky frustrované a možná trochu konfliktní, ano. Jsou totiž přepracované. Já vím, že na rozdíl od jiných nemusí „chodit do práce“. Co to ale znamená? Že nemusejí vstávat z postele, když se jim nechce? Haha. Že si mohou dělat, co chtějí? Vtipné. Že nenesou TU zodpovědnost? Nechte toho, už mi tečou slzy. Že jsou za svojí námahu náležitě oceněné? No tak to je velice relativní. Zkrátka, možná vy máte problém se svým zaměstnáním a jste frustrovaní, ale víte co? Můžete si najít jinou práci. Tak, zpět na hřiště.
Věřte tomu nebo ne, ale pro některé matky je naopak velice obtížné své dítě odložit a osvobodit ho od své všeobjímající pozornosti a regulace. Tyto matky potřebují svůj telefon, protože ho potřebují jejich děti, aby se mohly alespoň občas svobodně nadechnout. Myslíte si, že jejich děti jsou lepší, než děti „lhostejných“ matek? O tom by se dalo celkem diskutovat, ale necháme to na jindy.
Má odbornost mne nutí pozorovat lidi. Dělám to často a ráda. Dívám se na děti i na jejich matky. Je v tom určité kouzlo, vidím víc než jiní. Vidím jejich osobnosti, vidím to, jak na sebe vzájemně působí a co z toho vzniká. Víte, co také vidím, velkou spoustu úžasných, spokojených a velice perspektivních dětí a k tomu mnoho unavených matek. Někdy vidím i smutné příběhy, to když je osobnost matky a dítěte zvláště nekompatibilní a situace už se vymkla. Některé matky už mne znají a občas se se mnou radí, pokud jde o projevy jejich dětí. Obvykle se řekneme, je to tak a tak, důvodem je to a to, směřuje to k tomuto a uvidíte, že to bude dobré. Pak nastane úleva. Myslím, že úleva, to je právě to, co matky potřebují ze všeho nejvíc.
Těším se na diskusi, neboť u mých článků se obvykle nediskutuje. Přitom mám diskuse tak ráda. Pro všechny, kdo ještě neznají můj výklad k typologii osobností, mohu doporučit dlouhou historii svých článků zde na Médiu. Jinak doplňuji, že ve svém mobilu nemám FB ani Instagram, dokonce ani žádné mobilní aplikace či nákupní portály, protože jsem extrémně konzervativní a nic z toho ve svém životě nepotřebuji. Své děti fotím, protože každý rok vytvářím fotoalbum pro nás, členy širší rodiny a dva kousky schovávám na památku, pro své dcery. I když si cením možnosti vyhledávat informace a vyřizovat e-maily, kdyby to bylo možné, tak bych si nechala zavírací Nokii, která se aspoň vešla do kapsy a s radostí bych přestala žít „s mobilem v ruce“.
