Článek
Potřeba pozornosti je v psychologii výjimečná tím, že si ji nedokážeme naplnit sami. Právě ona nás vede k druhým lidem – je základem socializace. Můžeme však pozorovat, že její intenzita je velice individuální a snadno se stává problematickou.
Mnoho odborných pojmů dnes proniklo do běžné řeči, ale to neznamená, že jim všichni rozumíme stejně. Odborný jazyk může sloužit k objasnění, ale také k prázdné sebeprezentaci a manipulaci. Proto se snažím mluvit srozumitelně – aby bylo možné věci skutečně pochopit. Věřím totiž, že nejspolehlivějším kompasem zůstává náš vlastní rozum a životní zkušenosti.
Při studiu psychologie brzy zjistíte, že nic neplatí univerzálně. Ke každému tvrzení najdete i opak, který může být za určitých podmínek stejně pravdivý. Není proto nutné rozumět psychologii, pokud člověk opravdu dobře rozumí sám sobě. Právě to je ta nejspolehlivější prevence, a nakonec i jediný lék na psychické problémy. Dále také zjistíte, že v úplně každém tématu bývá převažující část populace nezaujatá – daná věc pro ni zkrátka nemá patřičnou důležitost. Zbylá část se pak polarizuje do dvou protichůdných extrémů. Proto není možné dosáhnout všeobecné shody – nejen na tom, co je „správné“, ale vůbec na tom, co má rozhodující význam. Nejde o žádnou konspiraci ani selhání společnosti – je to přirozený princip. Celá příroda funguje na neustálém vyvažování protikladů a člověk ani jakékoliv společenství v tom není výjimkou.
Jakmile si tuto dynamiku uvědomíme, přestaneme se divit, proč když dva dělají totéž, nemusí to mít stejný záměr ani důsledek – i když to tak možná působí. Docela totiž záleží na tom, do jaké skupiny sami patříme, čeho si všímáme, zkrátka jaké je naše vlastní nastavení. Vidíme věci svým způsobem a hájíme svou vlastní pravdu – svůj úhel pohledu, který chceme povýšit na normu. Jenže žádná norma neexistuje. Není třeba se organizovat, bojovat ani ustupovat. Stačí změnit úhel pohledu – a to bývá překvapivě snadné. V tu chvíli mizí většina nedorozumění i konfliktů, aniž by kdokoli musel něco obětovat. Schopnost podívat se na věci z jiného úhlu je známkou určité vyspělosti člověka, bez ohledu na jeho věk či vzdělání.
Dnes si tedy situaci zjednodušíme na tři skupiny lidí, abychom lépe porozuměli tomu, proč někdo nutně potřebuje, aby si ho druzí všímali. Jako obvykle se kořeny tohoto problému nacházejí v dospívání – konkrétně ve vrozeném nastavení člověka, jehož potřeba pozornosti směřuje k jedné ze dvou možných extrémních poloh. Pokud dítě, rodič nebo oba spadají do „klidné“ poloviny populace, která má zájem na jiných věcech než pozornosti druhých, pak se tato potřeba nemůže vymknout, protože přirozeně ustupuje do pozadí. V konkrétním případě však může vystoupit úzkost nebo deprese, což jsou přirozené protiváhy, ale o tom zase jindy.
Dvě extrémní polohy potřeby pozornosti – a proč je tak důležité je rozlišit.
Představte si, že určitá část lidí se rodí s přirozeně silnou potřebou „být pod dohledem“. Jejich vnitřní nastavení je totiž žene k překonávání překážek, často impulzivně, s vyšší tolerancí k bolesti i riziku. Tento typ lidí si od narození uvědomuje, že by se jim mohlo něco stát – a potřebují se ujistit, že si toho někdo všimne. Od narození velmi citlivě vnímají, kolik pozornosti jim jejich rodiče věnují – přitom nejde o množství času, ale o jistý druhu vnitřního naladění. Nejlépe to pochopíme na příkladu matek, které mají toto nastavení: mohou působit nezaujatě, svému dítěti nedávají pokyny, rady ani návody – ale vždy intuitivně ví, kde hrozí nebezpečí, a tiše tam stojí připravené zakročit. Děti tohoto typu přicházejí na svět s obrovským potenciálem, energií a často i výrazným nadáním. Potřebují rozmanité podněty, přiměřenou zátěž a bezpečný rámec, ve kterém mohou postupně objevovat své vlastní hranice. To, co zcela postrádají je sebekázeň – ta se u nich rozvíjí až na základě zkušeností.
Pokud se dítě s vrozenou potřebou dohledu ocitne vedle rodiče, pro kterého je tento typ bdělé přítomnosti přirozený, situace se vyvíjí harmonicky. Takový rodič v živém, zvídavém a samostatném dítěti vidí sám sebe. Ví, že časem si dítě projde vším, co potřebuje, nasbírá zkušenosti a postupně si vytvoří vlastní disciplínu. Že není třeba na nic tlačit, pouze dávat pozor a být k dispozici. Potíže však nastávají ve spojení s jiným typem rodiče – s tím, kdo tuto potřebu buď nevnímá, nebo ji vnímá jako obtěžující. V nepříznivých podmínkách se tato klíčová potřeba v dítěti stupňuje, snaží se získat pozornost jakýmkoliv způsobem, ale zároveň klesá jeho sebejistota a rozvíjí se úzkosti. Jak se situace bude dál vyvíjet, lze predikovat podle typu osobnosti rodiče. Potřeba pozornosti u tohoto typu lidí klesá vždy, když roste jejich kompetentnost.
Je dobré si připomenout, že nikomu neprospívá, pokud jsou jeho potřeby naplňovány neustále a bez výhrad. Ovšem každý člověk – a děti obzvlášť – potřebuje příležitost být sám sebou. Nejen v soukromí, ale především ve společnosti těch, kteří pro to mají pochopení. Rodiče, kteří tuto potřebu nechápou nebo ji nedokážou přijmout, se často diví, že své děti vlastně neznají, nemají s nimi upřímný vztah a že děti své skutečné potřeby realizují spíše za jejich zády. Možnost být tím, kým skutečně jsem – právě v přítomnosti lidí, na kterých mi záleží – vytváří prostor pro zdravý vývoj osobnosti i pro budování důvěrných vztahů. Pokud se to podaří už v dětství, získává člověk náskok, který je často celoživotní. V opačném případě se rozvíjejí poruchy osobnosti, které později není snadné rozpoznat, natož odstranit a nemusí se to podařit ani do konce života.
Zatímco jedni potřebují pozornost, aby se cítili v bezpečí a mohli svobodně růst, druhá skupina lidí ji vnímá jako měřítko vlastní úspěšnosti – prostřednictvím reakcí okolí se chtějí zbavit vnitřních pochybností. Prakticky jde o stejně početnou skupinu lidí, jejichž vnitřní nastavení je v zásadě opačné – tito lidé chtějí být v centru dění, určovat směr, být vidět, slyšet a být následováni. Od malička je pro ně přirozené usilovat o pozornost prostřednictvím komunikace, vzhledu a emocionality. To, co zcela postrádají je sebereflexe – ta se u nich rozvíjí velmi komplikovaným způsobem. Tyto děti chtějí neustále něco dokazovat druhým, nikoli sami sobě. Chtějí vyhrávat, triumfovat za jakoukoliv cenu. S přibývajícím věkem se však viditelně orientují na strategie, které jim umožňují dosáhnout úspěchu bez vlastní námahy, ideálně mluvením.
Na první pohled se může zdát, že tento typ lidí nemá tak závažný problém jako ti, kteří vyžadují dohled. Pokud se jim daří, bývají to vzorné a velice ambiciózní děti, které nerady působí potíže. Nezájem, kritika či odmítavý postoj druhých na ně však silně působí. Tyto děti jsou poháněny proměnlivými emocemi – jasné a stabilní potvrzení zvenčí je připravuje o jejich vlastní integritu. V nevhodném prostředí v nich roste napětí, které může postupně přerůst až v depresivní ladění. Paradoxně platí, že čím víc pozornosti získávají, tím více ji potřebují – protože sebedůvěru, kterou hledají vně, nedokáží trvale integrovat. Přizpůsobují své chování tomu, co si myslí, že od nich lidé očekávají, a neustále potřebují ujištění a důkazy, že se jim to daří. To je nejen vyčerpávající, ale i hluboce frustrující – proto i nepatrný náznak nesouhlasu může způsobit nepředvídatelnou reakci. Tento typ lidí se může projevovat sebejistě i v situaci, kdy vnitřně prožívají zoufalství a jsou blízko zhroucení – nestabilita jejich projevů bývá obávaná.
Návod, jak s tímto typem dětí zacházet, můžeme opět najít u matek tohoto typu. Poznáte je poměrně snadno – své děti na veřejnosti neustále verbálně korigují, potvrzují a snaží se jim maximálně usnadnit život. Podstatnější je však to, co zůstává skryto – získat si jejich pozornost je ve skutečnosti pro dítě neustálý boj, protože se snaží dítě naučit, aby věřilo především samo sobě. Pokud tento výchovný styl dopadne na dítě, které jej přirozeně potřebuje, opět získává do života náskok. V opačném případě – tedy u dítěte odlišného typu – lze očekávat zásadní třecí plochy, všeobecně známé pod pojmem „toxický rodič“.
Neustále si všímám, že nedostatek sebereflexe působí v životě větší komplikace než chybějící sebekázeň.
Nabízím vám malý pokus k zamyšlení: vezměte své malé dítě na hřiště a poskytněte mu svou klidnou, ale vnímavou přítomnost. Dítě do deseti let vám rychle ukáže, co mu chybí. První typ se spontánně pustí do hry, začne zdolávat překážky a bude šťastné, pokud ho budete v tichosti následovat. Nebude požadovat vaše aktivní zapojení ani návody, pouze bdělou přítomnost a zajištění. Druhý typ naopak vyžaduje vaše zapojení, očekává instrukce, aby se mohlo rozhodnout, co bude dělat – svým chováním se bude chtít zavděčit, nebo vás potrestat. Pokud ho budete pouze mlčky následovat, nebude vědět, co má dělat a začne propadat své emocionalitě. Dělat něco podle sebe a pouze pro sebe není pro tento typ dětí komfortní. Pokud od vás nezískají jasné zadání, budou se ho snažit vyprovokovat jiným způsobem. Pokud se na vás zlobí, použijí vaše zadání k tomu, aby vyprovokovali vás (tento vzorec platí bez ohledu na věk). Je tu však možnost, že máte dítě úplně jiného typu, které si třeba bude užívat vaší pozornosti a bude si s vámi chtít hrát, nebo si bude chtíti hrát s dětmi, nebo bude jen pozorovat ostatní. Podstatné je to, abyste na chvíli upozadili sami sebe a dali dítěti příležitost být samo sebou.
V každém dětském kolektivu si poměrně rychle všimnete dětí, které přirozeně vyžadují více pozornosti. Některé to dávají najevo svým chováním, jiné svým vzhledem a další si o ni přicházejí přímo říci. Do jisté míry je to běžné a občas to udělá každé dítě. Pokud je však tato potřeba vystupňovaná a dlouhodobá, stojí za to zpozornět – jde o signál, kterému je třeba věnovat cílenou pozornost a řešit ho odborně.
Nezvladatelné dítě má ke svému chování vždy nějaký důvod, který je užitečné zjistit. Schopnost skutečně vnímat druhého člověka totiž není samozřejmost – je to součást osobnostního nastavení, které má u každého určité limity i kvalitu. Někteří lidé se rodí s omezenou schopností vnímat druhého člověka – interakce a potřeby druhých je obzvlášť vyčerpávají, pokud je vůbec vnímají. Být dítětem v přítomnosti někoho takového je zoufalé. Výše jsme si popsali nejproblematičtější vzorec: „Potřebuji společnost druhých, věnuji jim maximální pozornost, ale používám je pouze jako zrcadlo – místo lidí vidím jen své pocity, které ve mně vyvolávají“. Už jsme si řekli, že ani schopnost nahlížet věci z jiného úhlu není samozřejmostí. Nezávisí na vzdělání, věku ani zkušenostech – jde spíše o projev vnitřní zralosti a ochoty, kterou někdo přirozeně má, zatímco jiný ne. Nechat druhého v klidu domluvit přitom nemusí být projevem pochopení jeho pohledu na věc – stejně dobře to může znamenat, že umím pouze dobře skrývat svůj vlastní nekompromisní názor a zároveň si velmi dobře uvědomuji svou převahu v dané situaci.
Práce s dětmi je důležitá, náročná a společensky velmi významná. Právem u mnoha lidí budí respekt, obdiv a někdy i určité obavy. Jenže změna úhlu pohledu může odhalit i méně zjevnou skutečnost – totiž že některé lidi přitahuje prostředí školství nikoli kvůli dětem samotným, ale kvůli možnostem, které jim nabízí: minimum přímé kontroly, nejasně měřitelný výstup a velmi omezené riziko přímé kritiky. Tito lidé možná nedokážou dlouhodobě obstát v náročnějším dospělém prostředí, což se projevuje konflikty s kolegy, nadřízenými i rodiči dětí. Výsledkem je pak školní klima, které navenek působí funkčně, ale uvnitř selhává v tom nejdůležitějším – v autentickém lidském kontaktu. A právě na to děti reagují velmi silně.
Atmosféra, kterou dospělý člověk vyvolá v dětském kolektivu, přesně odráží stav jeho vlastního nitra. Pokud dotyčný patří do výše popsané druhé skupiny, může navenek působit suverénně, uvnitř ovšem může být nejistý, emočně labilní a odpojený od reality. Jeho omezená schopnost sebereflexe mu brání nahlédnout vlastní podíl na problémech – vidí pouze negativní reakce okolí, které vnímá jako útoky a navenek je tak i interpretuje. V takové chvíli se sám staví do role oběti a odmítá cokoli, co by tuto představu narušilo. Není ochoten přijmout jiný výklad situace než ten, který potvrzuje jeho ukřivděnost a navíc je pevně přesvědčen o tom, že to tak dělá každý. Diskuse s ním tak ztrácí smysl – není veden snahou o řešení, ale jen o potvrzení vlastní verze příběhu. Právě to z něj činí nebezpečného hráče v systému, který by měl být postaven na otevřenosti k reálným potřebám dětí. Navzdory tomu mu nic nebrání v práci s dětmi, dokud o ni usiluje.
Současný vzdělávací systém volí jako jedno z řešení přítomnost školních asistentů – a já tento přístup považuji za správný. Už samotná přítomnost dalšího dospělého ve třídě může výrazně změnit dynamiku situace ve prospěch dětí. Je však důležité rozlišit, kdy dítě asistenta skutečně potřebuje – a kdy si pouze žádá osobní zrcadlo vlastního výkonu a někoho, kdo mu bude neustále servírovat konkrétní návody a tlumit jeho afekty. Právě dospělí tohoto typu hlasitě vystupují proti takovému přístupu – protože velmi dobře tuší, jak snadno může být kontraproduktivní. Nejen pro samotné dítě, ale i pro kolektiv a celou společnost. Ti, kdo si tato rizika uvědomují, však často jen obtížně připouštějí, že jiným dětem může taková podpora skutečně prospět.
A tím se dostáváme zpět k základnímu poznání: neexistuje žádné univerzální dítě, univerzální problém ani univerzální řešení. Většinou ale existují minimálně tři základní úhly pohledu – a je nesmírně cenné, pokud ten, kdo rozhoduje a nese odpovědnost, dokáže všechny tyto perspektivy nahlédnout a promyslet do důsledků. To, že se problém týká jen určité menšiny, totiž neznamená, že neexistuje. A už vůbec to neznamená, že je snadné se v něm zorientovat. Přesto ale neplatí, že by řešení muselo být složité – často stačí málo: změnit úhel pohledu, zpomalit, být skutečně přítomen a ochoten vnímat víc než jen to, co je vidět na první pohled, co je nám podsouváno nebo se nám osobně nejvíc zamlouvá.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
