Článek
Čím více se zabývám psychologií, tím jasněji si uvědomuji, že žádná univerzální výchova neexistuje. Každý jsme jiný, nikoli v důsledku výchovy, ale již od narození, a právě v naší odlišnosti se skrývá hodnota, která nás má děsit. Navzdory tomu obdivujeme jinakost druhých, ale zároveň se bojíme, že být jiný je riskantní. Každé selhání nás v tomto má utvrdit. Pochopit a přijmout svou vlastní jinakost je však skutečným hrdinstvím – je to úspěch, který spočívá v nás a navenek vyzařuje jako sebejistota, bez ohledu na to, zda zároveň dosahujeme úspěchu i ve vnějším světě.
Sebejistota je jediný společný jmenovatel efektivní komunikace mezi dvěma a více lidmi. Sebejistý člověk zůstává klidný a konstruktivní, protože nepotřebuje dokazovat svou hodnotu a naopak. Prostá výměna informací tvoří jen zanedbatelnou část komunikace – jejím hlavním účelem je sebeprosazení. A právě způsob, jakým se druzí sebe prosazují, nás často dráždí nebo rozčiluje, protože nás to zaměstnává, ale zároveň to odhaluje i něco důležitého.
Strategie, kterou člověk používá k sebeprosazení, je vrozená, nedá se tedy naučit ani odnaučit. Někteří lidé se rodí s větší potřebou sebeprosazení než jiní, což lze pozorovat už v dětství. Tuto primární potřebu člověka lze kultivovat jedině posilováním sebejistoty. Jestliže se dítě narodí se stejnou strategií jako matka, je ve výhodě, ale to je spíše vzácnost. Kdo nemohl pěstovat sebejistotu v dětství, může to udělat kdykoli během života – k tomu se však ještě dostaneme. Možná vás překvapí, že potřeba sebeprosazení souvisí s komunikačními vlohami pouze u některých typů osobnosti. Jiné se dokážou prosadit i bez slov. Pro jejich okolí to ale není o nic méně vyčerpávající.
Při výběru životního partnera hledáme někoho, kdo nás svou povahou doplňuje a přitahuje, ale klíčové je, aby úroveň jeho sebejistoty byla podobná té naší. Sebejistý člověk se prosazuje kultivovaně, zatímco nízká sebejistota vede k méně vyzrálým, strojeným, nápadným až vehementním a často konfliktním projevům. Srovnatelná úroveň sebejistoty je však to, co nás s druhými přímo magicky spojuje a slibuje harmonii, dokud jsou naše potřeby v souladu nebo máme alespoň společného nepřítele. Úroveň komunikačních dovedností přitom nehraje zásadní roli. Lidé s nízkou sebejistotou později trpí nejen ve vztazích, ale také v rodičovství. Úroveň sebejistoty je totiž to hlavní, co se v rodinách předává z generace na generaci a způsob komunikace je přitom opět vedlejší.
Nízká úroveň sebejistoty nás činí zranitelnými, a to nelze ničím zakrýt. Už během prvních vteřin setkání si o druhém vytváříme dojem, založený na jeho způsobu vystupování a kultivovanosti sebeprosazení vzhledem k aktuální situaci. Je to instinkt, který má být výchovou co nejvíce potlačen. Sebejistota je také vlastnost, kterou lidé nejčastěji předstírají, proto jsou některé typy osobností ve výhodě – zvládají improvizaci, inscenování nebo oboje. Ti, kteří se od narození dokážou prosadit beze slov, využívají vzhled, status nebo vnější bohatství. Ti s rozvinutými komunikačními dovednostmi pak usilovně deklarují svou hodnotu prostřednictvím slov. Nikdo z nich však ve skutečnosti nestojí o konstruktivní komunikaci ani o hledání kompromisů. V rámci interakce s jinými lidmi hledají pouze potvrzení vlastní důležitosti, a za tímto účelem neváhají jednat destruktivně vůči okolí nebo sebedestruktivně.
Je jasné, že lehce spatřujeme problém v těch, kteří se prosazují beze slov. Ti používají komunikaci k jiným věcem, zejména ke kritice a kontrole druhých. Své emoce se naučili skrývat, a proto působí mnohem kultivovaněji než zástupci hovorné skupiny. Jejich metody sebeprosazení ale kultivované nejsou a v tom je třeba vidět rozdíl. Nejdražší oblek ani nejzarytější mlčení neskryje jejich vnitřní bídu. Ale rovnice platí, najdou si partnera na srovnatelné úrovni sebejistoty, pokud to bude člen hovorné skupiny, budou se za něj ve společnosti čím dál více stydět a ve skrytu duše toužit po mlčenlivé ozdobě s přijatelným statusem.
Chybějící sebejistotu nelze nahradit kultivovanou konverzací ani mlčením. Ani jedna z těchto metod nepřináší skutečné uspokojení, protože pocit ohrožení přetrvává hluboko uvnitř. Tento pocit jalovosti, nespokojenosti či křivdy vychází z naší neschopnosti vnímat druhé jako partnery a ze snahy klamat sebe i druhé. Naše vrozené strategie na to opět reagují automaticky. Jak vidíte, chování druhých v tom nehraje zásadní roli – hluboce nás uráží především to, pokud úroveň jejich sebejistoty narušuje naší sebeprezentaci.
Obvykle pak vyvoláme verbální konflikt, nastupuje vzdor, agresivita – ať už aktivní, nebo pasivní, která se může projevovat zdánlivým upozaďováním se – nebo naopak odmítání komunikace, obviňování, rozebírání minulosti či cílený teror. Nic z toho se nemusíme učit, jsou to automatické reakce, které odpovídají typu naší osobnosti, aktuální úrovni sebejistoty a míry frustrace. Nejspíš vás překvapí, že ani věk zde nehraje zásadní roli. Tímto způsobem nahlížíme mezilidské vztahy zhruba od šesti let věku až do konce života.
Stojí za zamyšlení, zda je pro společnost výhodnější, když jednotlivci disponují vysokou sebejistotou, nebo naopak nízkou. V moderním světě, kde jsou vědomosti snadno dostupné online, komunikace nás neustále obklopuje a většina z nás žije ve svobodě a relativním blahobytu, má sebejistý člověk tendenci hledat stabilitu a skutečné hodnoty. Soustředí se na své záležitosti, je skromný, uvážlivý a neprahne po statusech ani pomíjivých symbolech úspěchu. Naproti tomu nízká sebejistota nás zaměstnává a odvádí pozornost k investování do náhradních strategií – od parazitního způsobu existence, běžného konzumu až k hromadění majetku, usilování o prestiž a neustálé dokazování vlastní hodnoty. Právě tito lidé jsou snadněji manipulovatelní, neboť jejich potřeba potvrzení je nutí k neustálému zapojení do systémů, které tuto iluzi vlastní důležitosti pomáhají vytvářet. Jedním z nich je i vzdělávací systém, který pochopitelně nabízí a řekla bych dnes již přímo obchoduje, stále velmi cenný status. Ale zpět ke komunikaci.
Sebejistota nebo chcete-li sebeúcta, která je pilířem efektivní komunikace, se formuje už v prvních letech našeho života, a to především díky rodičům. Jejich přijetí, reakce na naše projevy a způsob, jakým nám poskytují zpětnou vazbu, určují, jak vnímáme sami sebe. Postupem času se pak naše sebejistota dále rozvíjí skrze budování kompetentnosti, která se opírá o naše úsilí a dosažené výsledky. Kompetentnost nám nemůže nikdo udělit; vychází z naší individuální oblasti zájmu a schopnosti obstát v ní. Zde podtrhuji oblast našeho vlastního zájmu, pokud nás někdo nutí angažovat se v něčem, co nám osobně nepřipadá smysluplné, kompetentnost ani sebejistota se tímto způsobem navýšit nedá. Zajímavé je, že nikdo nedokáže v dítěti vybudovat větší sebejistotu, než jakou sám disponuje. Přesto máme všichni možnost svou sebejistotu posilovat nezávisle na svém okolí – pokud jsme ochotni věnovat tomu potřebnou energii a čas.
Kdo věří, že komunikace je ve vztahu to nejdůležitější, jistě má silnou potřebu komunikovat, ale to není žádná univerzální potřeba. Lidé, kteří tuto potřebu nesdílí, v žádném ohledu neselhávají. Pokud vás však zraňuje způsob, jakým s vámi někdo mluví, zkuste se zaměřit sami na sebe a své automatické reakce. Pozorujte sebe i druhé a rozlišujte komunikaci od pouhé snahy získat potvrzení vlastní hodnoty. Brzy zjistíte, že pravá komunikace vás obohacuje, zatímco to druhé vás vyčerpává. Chcete-li se cítit lépe, omezte činnosti, které vás zbytečně vyčerpávají a snažte se posilovat svou sebejistotu. Tam, kde komunikace selhává, více komunikace nepomůže.
Já se netajím tím, že obdivuji C. G. Junga, který už na počátku 20. století tvrdil: „Společnost neposkytuje lidem dostatečné vedení v procesu vývoje osobnosti.“ Jung se tohoto úkolu ujal a vytvořil univerzální přístup k sebepoznání a kultivaci osobnosti, na kterém pracoval celý svůj život. Jeho metoda, založená na hlubokém pochopení vlastního nitra a harmonizaci vnitřních protikladů, je podle mého názoru dodnes nepřekonaná. Sebepoznání je ale cesta, na kterou se každý musí vydat sám, jinak riskuje ztrátu důstojnosti. Lékaři duší totiž nemají jinou možnost, než z člověka udělat nemocného a poté se snažit o jeho uzdravení. To je však riskantní krok i v moderní společnosti, protože člověk předem nepozná, zda ve skutečnosti netouží pouze po potvrzení svého statusu.
Pokud očekáváte, že vám druzí pomohou posílit sebejistotu, riskujete, že se místo toho stanete závislí na jejich vnějším potvrzení. Tato cesta však vede pouze k moderním formám závislostí, které jsou nesmírně vyčerpávající. Skutečná sebejistota pramení z vašeho nitra a posiluje ji váš vlastní duševní život – ten je nevyčerpatelný a nic nestojí. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl, který dokáže rozpoznat každý.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
