Článek
Navazuji na svůj článek, z kategorie „praktické psychologie“, ve kterém jsme nahlédli za dokonalou fasádu manipulátora. Dnes se podíváme ještě hlouběji a poodhalíme jeho neslavnou budoucnost, která by měla být dostatečným varováním.
Jsem propagátorkou Typologie osobností, díky které lze rozklíčovat základní vzorce chování každého z nás. Jsem si vědoma toho, že můj výklad je poněkud přímočarý. V psychologii je obvyklé, že odborník cosi definuje, aby to vzápětí relativizoval, protože by se to mohlo někoho nepříjemně dotknout. Tímto způsobem lze mlátit prázdnou slámu donekonečna. Všichni tak můžeme přihlížet a podivovat se tomu, co všechno je možné. Výhoda je v tom, že se můžeme zároveň tvářit, že se nás to vůbec netýká, a zdánlivě jako kdyby nebylo třeba nic měnit. Nevím jak vy, ale já mám v blízkém příbuzenstvu tři manipulátory. Je to totiž jedna z osmi základních kombinací potenciálů. Velice bych se divila, kdyby ve vašem okolí žádný manipulátor nebyl.
Mimochodem mám v příbuzenstvu i tři predátory, dva zabijáky, podvodníka, diverzanta atd. Tím chci říci, že jsou to úplně normální lidé, které mám ráda. To však neznamená, že nevím, kde jsou jejich slabá místa, co je trápí, jak se to projevuje a kam to směřuje. Věřím tomu, že pojmenovávat věci konkrétně a odhalovat souvislosti, je pro druhé inspirativní. Nemám ve zvyku říkat lidem, co mají dělat. Nakonec to je věc každého z nás, protože každý se musí nejprve cítit připraven. Cesta k úspěchu začíná inspirací, vhodnou příležitostí a svobodným rozhodnutím.
Už jsme si řekli, že životní strategie manipulátora, tkví v kombinaci preferovaných potenciálů Snílek a Kreativita. Je to kombinace, která se navenek projevuje podmanivou přitažlivostí, spontánností a nadšením pro pokrok, v jakémkoliv ohledu. Všechny osobnosti jsou ve společnosti prospěšné, manipulátoři jsou hybateli změn. Odmítají řád, rutinu a zdánlivé jistoty. Jsou schopni žít doslova v procesu neustálých změn, stabilita je totiž k smrti nudí. Potenciál snílek (podobně jako Vizionář), nese schopnost strategického myšlení, z tohoto důvodu jdou manipulátoři neustále za vlastním ideálem a u ničeho dlouho nevydrží. Mají tendenci žít doslova v budoucnosti, proto v realitě věci spíše odbývají.
Manipulátorem se tedy člověk narodí, pokud si kladete otázku, kde se stala chyba? Nikde. Jde o normální životní strategii, která má ve společnosti své místo. Kamenem úrazu je sebeúcta člověka. V případě některých kombinací preferovaných potenciálů, je vážně obtížné pěstovat sebeúctu dítěte. To je poměrně nepříjemný fakt, nicméně to není neřešitelný problém. Pokud se to nepodaří, i tak je většinou možné s tím ještě něco dělat. Narušená sebeúcta člověka se projevuje tím, že používáme dovednosti temné stránky své osobnosti. Je to způsob prvotní sebeobrany, který může přerůst v legitimní životní strategii. Cenou, kterou za tento způsob života platíme, je emocionální nerovnováha, duševní bolest, narušená psychika a postupem času i skutečné zdravotní komplikace.
Strategie manipulátora je tedy obraným mechanismem, který se rozvinul v nepříznivých životních podmínkách a přetrval až do dospělosti. Ten, kdo se poddává temné stránce své osobnosti, sám sebe právem nenávidí, ale většinou má tendenci obviňovat druhé. Tím sám sebe opravňuje k tomu, aby ubližoval druhým, za což se nenávidí ještě více. Tento mechanismus se nazývá „spirála zesilování“ a určitým způsobem ji praktikuje každý, kdo má narušenou sebeúctu. Základní vzorce našeho chování jsou zcela logické a příroda opravdu myslela na vše. Každý člověk, který vnímá své životní podmínky jako nepříznivé, míří nějakým způsobem k sebedestrukci.
Manipulátoři například s oblibou zadržují informace a připisují si zásluhy druhých, aby vylepšili svůj vlastní obraz, v očích důvěřivců. Když mluví, tak nesdělují své myšlenky, ale vždy něco prezentují. Proto mohou kdykoli vše popřít, zbagatelizovat a změnit směr. Jsou extrémně osobní a zvídaví, ale do svého soukromí si nikoho nepustí. Intrikují, zatímco okázale prezentují vlastní morální hodnoty. Jejich sebeprezentace může být zcela v rozporu s reálným chováním. Velmi často poukazují na základní pravidla slušného chování, s cílem někoho jiného napomínat a převychovávat. Naprosto banální zápletky jim poslouží k vyhrocení situace a nastolení zmatku tak, aby se mohli zachovat nečekaně (odejít, zrušit dohodu, popřít závazek), a přitom všechnu vinu přesunout na toho, kdo se nechal vyprovokovat ke konfliktu. Jakoukoliv (i vlastní) chybu dokáží proměnit v pocit viny u druhého a ze vzniklé situace vytěžit maximum pro sebe.
Primární potřeba, dosahovat vlastních cílů prostřednictvím druhých a zároveň být oblíbený, fixuje manipulátora na druhé lidi a projevy obdivu. Smysl jeho života se snadno redukuje na sebeprezentaci v prostoru sociálních sítí. V případě manipulátorů je to prostředí, které extrémně roztáčí spirálu zesilování, což má nezadržitelně negativní dopad na jejich psychiku.
Manipulátor může projevovat aroganci a povýšenost, přestože vnitřně prožívá zoufalství a je blízko zhroucení. Snaží se chránit svou nezávislost, avšak zároveň se úmyslně angažuje ve vztazích, které mu umožňují zůstávat v dětské závislosti. „Láska“ pro něj znamená „něco od druhých dostat“ a poté to dle vlastní libosti prezentovat, bez ohledu na reálné okolnosti. V dospělosti projevuje schopnost žít s více oddělenými sociálními identitami, přitom často trpí patologickou žárlivostí. Je emočně nestabilní, s povrchními citovými projevy a snadno se poddává falešnému soucitu. Zároveň ale pevně věří, že je nebo musí být něčím výjimečný.
Manipulátor, se silně narušenou sebeúctou, žije s nezdolným vnitřním přesvědčením o vlastní všemohoucnosti a neomylnosti zároveň. Je to absolutní mistr sebeklamu, který má jediný problém. Je odsouzen k životu mezi neschopnou lůzou, a podle toho se k lidem i chová.
Voláním o pomoc, jsou „nekritické obdivné monology“ manipulátora. Obvykle zcela odhlíží od reálných vztahů, ve kterých s momentálním idolem je nebo byl. V tomto stavu se manipulátor může i značně odchylovat od reality. Okolí tyto projevy většinou přijímá pozitivně, jako projev velkorysosti a oddanosti. Manipulátorovi ale tento způsob, nepřímé kompenzace vlastní sebeúcty, z dlouhodobého hlediska škodí. Možnost veřejně fantazírovat o svém oblíbenci, ho totiž vnitřně opravňuje k tomu, aby nepokrytě pohrdal všemi ostatními nebo jim vědomě škodil. To způsobuje reálné mezilidské problémy, jejichž pravou příčinu pak odmítá vidět.
Už jsme si řekli, že manipulátoři nemají potřebu řešit skutečné problémy. Nemají rádi ani fakta a obvykle neradi něco vysvětlují. V ideálním případě pouze reagují, aby druhého zmátli a podryli jeho sebedůvěru. Navozují u druhých pocit spěchu a vnáší zmatek. Nepřipouštějí si, jak jdou druhým lidem na nervy.
Přesto, že jsou zcela iracionální, připadají si rozumní. Přímo se utápějí ve svém pocitu, že jsou vždy a ve všem v právu. Správný je jen jejich vlastní nekompromisní názor. Automaticky předpokládají, že ostatní musí věci nahlížet stejným způsobem, jako oni. Jakýkoliv odklon, od jejich momentálního zájmu, řeší přesunem do osobní roviny. Napadají inteligenci a vychování druhého, staví se do nadřazené pozice, poučují, vše dramatizují a nadbytečně nabíjejí emocemi.
Kdykoli je jim úzko, oblíbenou metodou je vnést zmatek. O krůček se míjí s pravdou, staví se do role oběti, propadají pláči a zasypávají druhé výčitkami jako: chcete se mě zbavit! S jinými byste takto nejednali! Kdybyste věděl, jak mi je, tak byste něco takového nemohl říci! A tak dále. Zmatek se dá vnášet též tím, že se náhle nedostává zdravého rozumu: já vám vůbec nerozumím! Nebo vy mě vždycky tak poplete, že už nejsem ničeho schopen. Zmatek může manipulátor vytvářet také tím, že jednoduše začne mluvit o něčem jiném.
Manipulátor touží dostat všechno hned, je totiž na útěku před vlastní prázdnotou a nudou. S věkem se čím dál více fixuje na konzum, pozlátko, prestiž a luxus. Neustále zároveň bojuje se strachem, že není pro ostatní dost důležitý, že vše je pouze výsledkem inscenace a nikomu nemůže doopravdy důvěřovat. Vnitřní pocit jalové nedostatečnosti, pocit, že v podstatě pro druhé není ničím a všechno může kdykoli skončit, mu způsobuje vnitřní utrpení, které ho zároveň pohání ve snaze dosahovat alespoň zdánlivého úspěchu, jakkoli nepřirozeným způsobem.
Za dokonalou fasádou, nacházíme člověka, který si není jist sám sebou a zoufale se snaží nějakou jistotu nalézt. Vyzývá druhé, aby mu nastavili mantinely, aby je mohl okamžitě překonávat a dokazovat tím vlastní nezávislost. Uspokojuje se pomocí přesvědčivé inscenace. Heslo zní: jsem v pořádku, dokud mi druzí uvěří a udělají, co chci. Dominance, kterou manipulátor navenek prezentuje, má křehké jádro. Je odkázaný na to, že všechno půjde podle jeho představ. Pokud tomu tak není, nedokáže se s tím vyrovnat. Nechce si připustit, že některé věci jednoduše nedokáže změnit. Žije v neustálém strachu, že přichází zkrátka, a závidí těm, kterým se zdánlivě daří lépe. Nakonec nedokáže vidět nic jiného, vnitřní pocit závisti ho opravňuje k nepokryté mstě a snadno ho dovádí na pokraj totální války, která je pro druhé nepochopitelná.
Manipulátor řeší problémy ve svém vnitřním světě. Co je nepříjemné, to prostě tak dlouho vnitřně bagatelizuje, až to přestane existovat. Vůči druhým se může chovat nepředvídatelně, jako kdyby nevěděl, co se stalo včera. Vytěsňuje stále více nepříjemných a trpkých pravd. Jeho život je stále nejrealističtější a těžší. Dramatizace a inscenování vede ke ztrátě kontroly nad emocemi. Rozrušený manipulátor za sebe nedokáže ručit, připadá si vydán všanc nevypočitatelnému kolísání vlastních nálad. Nicotné podněty u něj vyvolávají nepřiměřené reakce, což prohlubuje nejistotu a pocit zoufalství. Postupně se stírá hranice mezi fantazií a realitou. Nakonec si není jistý ani tím, kdo je. Nastupuje strach z vlastní pomatenosti a šílenství. S postupujícím věkem prožívá rostoucí úzkost z osamělosti, neboť se čím dál více potýká s vnitřním utrpením a nedobrovolným sociálním vyloučením.
Posledním milníkem jsou spasitelské fantazie a víra, že pomoc musí přijít zvenčí. Okolí manipulátora by mělo přijmout fakt, že pomocí mu nikdo nedokáže pomoci. Dokud se manipulátor sám nerozhodne být opravdu v pohodě a zažívat radostnou spokojenost, mít klid a přijmout věci, které nemůže změnit, půjde stále ke dnu. Realita terapeutické praxe však ukazuje, že takové cíle jsou pro manipulátora těžko dosažitelné. Když se začnou hroutit životní lži, nenachází dostatek sil a raději propadá nervovému hroucení. Utíká do nemoci, která se nabízí jako příležitost, aby se jeho záchrany ujal systém zdravotní péče. Zde se pak opakují známé vzorce přehnané náročnosti a očekávání zvláštního zacházení, které manipulátora znovu vracejí na začátek terapeutického procesu. Důsledkem je vnitřní prázdnota, nezbývá už nic jiného než se užírat závistí a vnitřní nenávistí. To vede ke ztrátě radosti ze života.
Přiznat si, že vlasní nespokojenost není důsledkem, ale příčinou toho, co se děje, a že problémem nejsou ostatní lidé, ale pouze on sám, je pro manipulátora prakticky nemožné. Pokud to dokáže, má ještě šanci na záchranu.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, Heinz P. Röhr, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další.
