Článek
O manipulátorech se zde píše často. Články se obvykle zaměřují na popis tohoto chování. Já bych se dnes chtěla podívat více pod povrch, protože podle mého názoru vždy pomáhá, když věcem porozumíme do hloubky. Jako obvykle budu vycházet z Typologie osobností, která stojí na původním výzkumu C. G. Junga. Pro popularizaci, této praktické psychologie, jsem si vytvořila vlastní terminologii, se kterou se můžete hlouběji seznámit v dřívějších článcích.
Typologie osobností vychází z předpokladu, že lidé jsou si ve své podstatě podobní. Každý člověk má k dispozici všech osm základních psychických funkcí neboli potenciálů. Charakter konkrétního člověka se odvíjí od toho, které dva potenciály, od narození preferuje. Každý potenciál nese určité schopnosti, strategie, preference a individuální potřeby. Každá dvojice preferovaných potenciálů, je dokonale funkční a projevuje se typickým chováním. I když můžeme dočasně používat i jiné strategie, z dlouhodobého hlediska se budeme vždy vracet k těm, které se nám osvědčily, protože jsou pro nás přirozené.
Z výše uvedeného vyplývá, že manipulátorem se člověk narodí. Jde o vrozené strategie, které tomuto člověku nejlépe slouží k dosahování jeho cílů. Nic pozoruhodného na tom není, každý z nás má nějaké strategie. Manipulátorů je ve společnosti zhruba 12 %, jde o kombinaci preferovaných potenciálů Snílek a Kreativita (osobnost INFP a ENFP). Je naprosto přirozené, že manipulátoři se snaží rozvíjet své dovednosti, a přitom pátrají po lidech, kteří se jejich strategii snadno podvolují. Žádnou skutečnou moc, nad druhými ale nemají. Je důležité si uvědomit, že všechno se děje na dobrovolné bázi. Základní motivací manipulátora není druhým ubližovat, ale dosahovat vlastních cílů, prostřednictvím druhých, a zároveň být těmito lidmi pozitivně přijímán. Můžeme se podívat, jak se chová malý manipulátor.
Děti manipulátoři se snadno naučí používat intriky k dosahování svých cílů. Mohou například iniciovat nebo se účastnit skupinového vyloučení, ignorování či znevažování vybraných vrstevníků. Taktéž mohou vědomě šířit pomluvy a lži, s cílem ovlivňovat situace tak, aby postupně získávaly kontrolu nad ostatními. Základem je snaha vyjádřit negativní emoce, způsobit někomu nepříjemnosti, ale uniknout přímé konfrontaci. Manipulátor necítí potřebu řešit nějaké reálné problémy, chce především vytvářet nepříjemnou atmosféru, ve které chce hrát hlavní roli (většinou trýznitele v masce oběti). Okamžitým efektem by mělo být vyvolání nejistoty a vnitřních pochybností u druhého. Dlouhodobým cílem je pak narušení integrity druhého, s cílem vnutit mu sobě podřízenou pozici.
Dítě soustavně ověřuje úspěšnost svých strategií. Myslím, že to lze považovat za známku inteligence a znovu připomínám, že manipulátor především touží po tom být oblíbený. Je mimořádně nadán schopností svádět druhé na scestí, protože přirozeně vycítí směr, kterým se to podaří. Vnitřně cítí potřebu tyto dovednosti zdokonalovat. V kombinaci potenciálu Snílek a Kreativita, tkví schopnost „dostat z druhých to nejlepší, ale po dobrém“. Dlužno dodat, že mnohdy ve svůj vlastní prospěch, ale to už je věc druhá. Zůstaňme u toho, že v pozitivním smyslu jde o klíčovou manažerskou dovednost. Manipulátoři prahnou po moci nad druhými, ale dokáží všechny (včetně sebe) přesvědčit o tom, že to dělají ve prospěch ostatních.
Výše popsané chování se tak snadno obrací proti druhým. Zejména, pokud dítě vyrůstá v nevhodném prostředí a nemá jinou možnost než rozvíjet dovednosti, temné stránky, své osobnosti. Zde vyvstává jedna důležitá otázka. Dostává dítě příležitost rozvinout i něco ze své geniality? Ta mu totiž otevírá cestu, ke spokojenému a zároveň společensky přijatelnému, životu. Sebeúctu člověka, která se opírá o pozitivní stránku jeho osobnosti, je potřeba rozvinout do určitého věku. Vědci se shodují na tom, že rozhodujícím milníkem je věk šest let. Pokud dítě v tomto věku lépe ovládá schopnosti spojené s temnou stránkou než schopnosti své geniality, pak se to nevyhnutelně projeví ve skupině vrstevníků.
Dítě s narušenou sebeúctou se bude snažit vyniknout svou genialitou, ale pochopitelně bude čelit neúspěchům, neboť nedostalo příležitost svou genialitu dostatečně rozvinout. Stále častěji se proto bude uchylovat k používání svých temných dovedností. I když je to řešení, které se zdá být přirozené bude to dítěti způsobovat utrpení. Stále se bude snažit rozvíjet svou genialitu, protože instinktivně cítí, že je to klíč k dosažení šťastného života. Dítě může vyrůstat zdánlivě spokojeně, ale něco zásadního postrádá. Samo netuší, co přesně to je. Vnímá jen neodbytný pocit nespokojenosti. Bez podpory, ze strany společnosti, však může dítě rezignovat na svou sebeúctu a setrvat pouze u schopností, spojených s temnou stránkou své osobnosti. Zejména, pokud se mu již osvědčily.
Řízená socializace, na úrovni základního školství, zde viditelně selhává. Namísto bezpečného prostředí, ve kterém by děti dostaly možnost rozvinout pozitivní stránku své osobnosti, je jejich pozornost odváděna k nesmyslným povinnostem. To způsobuje, že děti čelí ještě intenzivnějšímu pocitu vlastní nedostatečnosti. Nejvhodnější příležitost k nápravě se promarní a dítě si, namísto vzdělání, odnáší do života dobrý základ vážných psychických problémů. Dítě to pochopitelně prožívá, jako ztrátu příležitosti ke spokojenému životu, což ho v budoucnosti bude opravňovat, ke společensky nevhodnému nebo nepřijatelnému chování.
Temné stránky všech osobností mají specifické charakteristiky a na rozdíl od stránky geniality, mají i hierarchii. Svou vlastní pozici vnímáme na nevědomé úrovni, bez ohledu na to, jak rozvinuté máme tyto dovednosti a zda je reálně používáme, či nikoli. Temná stránka jednoduše k člověku patří a druhý člověk ji na nevědomé úrovni vnímá. V prvních okamžicích komunikace se naše mysl zabývá otázkou, zda je temná stránka osobnosti našeho protějšku silnější než naše vlastní. Jednoduše si děláme obrázek o tom, čeho je náš protějšek schopen. Toto poznání pak ovlivňuje naše chování a rozhodování. Většina lidí zná z vlastní zkušenosti situaci, kdy má lidsky problém projevit uznání někomu, kdo je mu nadřazen pouze formálně.
„Po dobrém“ lze, s určitou dávkou asertivity, vycházet s každým. Pokud chceme s někým dlouhodobě vycházet „po zlém“, je třeba, aby naše temná stránka byla v hierarchii o poznání výše než temná stránka našeho protivníka. Tento nejzákladnější společenský princip, můžeme denně pozorovat v rámci intenzivních mezilidských vztahů. Dovednosti temných stránek našich osobností, se mohou utkávat v rodinách, na pracovištích i na veřejnosti. Jde-li o dospělé jedince je jisté, že se nějak srovnají. Naše pozornost by se ale v tomto ohledu měla zaměřit na výchovu dětí.
Princip hierarchie temných stránek osobností, nám odhaluje pravý zdroj všech mezilidských a většiny celospolečenských problémů. Hlavní příčinou je špatně řízená prvotní socializace dětí. Musíme se tedy ptát: kde přesně se v hierarchii nachází osobnost učitele a jaké dovednosti bude používat, v případě problémů? Jisté je, že problémy bude mít s dětmi, které jsou v hierarchii nad ním. Nesmíme však zapomínat na to, že jsou to jen děti.
Vraťme se ale k našim manipulátorům, kteří se za každou cenu snaží být oblíbení a pro druhé by se rozdali. Jejich temná stránka se v hierarchii umístila na hezkém třetím místě, ale od konce. Většina osobností je tedy silnějších než oni. Jsou tak příjemní, ale když není „po jejich“ dostávají se do problémů téměř s každým, a to i mezi sebou navzájem. Jejich nejsilnější zbraní je však schopnost a zároveň potřeba, intenzivně narušovat osobní integritu druhých a přesevše se jich nakonec zmocnit.
Manipulátor sám sebe považuje za nadřazeného a vyhledává pozice, kde může doslova stát výše než druzí. Tedy například může stát, když ostatní mají sedět. To jim také neustále připomíná. Vyhledává podmínky, ve kterých může druhé „odměňovat“ za to, že se podřizují jeho vůli (což by mohlo posloužit, jako obecná definice manipulativní strategie).
Ve své pozici se potřebuje neustále utvrzovat, trpělivě zkouší posouvat hranice toho, co si ještě může k druhým dovolit. Nenápadně provokuje, aby se později mohl cítit jako oběť situace. Jako záminka mu poslouží původní dobré úmysly nebo obecné morální zásady, kterých se okamžitě dovolává. Přesto, že bývá přecitlivělý na sebemenší projev kritiky vůči vlastní osobě, často patří mezi první, kdo poukazuje na chyby druhých.
Manipulátor vyčerpává vaši mentální energii. V jeho přítomnosti se neustále posouvají vaše osobní hranice „normálnosti“, budete se cítit dezorientovaně. Budete se neustále přizpůsobovat a přitom cítit vinu, aniž byste věděli, co jste udělali špatně. Začnete mít strach projevit vlastní názor, nesouhlas, poznámku nebo připomínku k věci. Bezdůvodně se budete cítit hloupě, nekompetentně, budete pochybovat o svém vychování a dokonce i o svém vlastním psychickém zdraví. To vše především proto, že manipulátor vám tyto pocity bude neustále vnucovat. Pokud jste dospělý člověk, děláte to dobrovolně a je to tedy vaše věc.
V některých případech jsou tomuto chování vystaveny malé děti. Ti, kdo nad nimi získají moc, ji mohou zneužívat a dítě nemá mnoho možností obrany. Jaké jsou vaše vzpomínky na školní léta? Všichni víme, že se to dalo přežít, protože ani učitelé nejsou všichni stejní. Ale co nám takové podmínky dávají do života? Kromě bezdůvodných pochybností o sobě a vloženému strachu z domnělých autorit? Na každé škole by stačil jediný takový učitel. V případě dětí neexistuje žádná omluva pro takové chování. Schopnost podřídit se druhému, nebo společným zájmům, není třeba se učit. Je třeba, aby každý člověk měl vlastní motivaci k tomu, aby to udělal.
Pokud někdo nemá autoritu dětí, nemá právo zneužívat mocenské nástroje, aby to změnil. Vždy je tu možnost, vycházet „po dobrém“. Ta však předpokládá vzájemnou dohodu o spolupráci za určitým cílem. Potřeba získat užitečné znalosti a rozvinout dovednosti své geniality, je hlavním cílem osobnosti každého dítěte. Potřeba individuální moci nad druhými, druhým nic pozitivního nepřináší. Jde pouze o osobní potřebu některých dospělých osobností s narušenou sebeúctou. Jejich temné stránky nesou označení Predátor a Manipulátor.
Vidím, že jsem zase překročila únosný limit délky textu, proto se můžete těšit na pokračování tohoto článku s názvem „Někteří lidé nechtějí vidět, kde je jejich místo“. A dodávám, že tím škodí především sami sobě.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, Heinz P. Röhr, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další.
