Článek
Ztráta vnitřní motivace k učení, je pak nejzřetelnějším a nejčastěji diskutovaným problémem. Základní škola se stává místem, kde dítě ztrácí důvěru samo v sebe, neboť je cíleně utvrzováno ve vlastní nedostatečnosti. Nadto má systém dobře zabudovanou pojistku, díky které každý absolvent dobře chápe, že za svůj neúspěch si vlastně může sám, protože nedával pozor, neplnil řádně povinnosti a dost možná se vůbec nesnažil vyhovět tomu, co od něj bylo spravedlivě požadováno. Hlavní poselství zní „uč se a hlavně nemysli“. Jakýkoliv projev autonomního myšlení, či vlastního názoru je považován za kázeňský problém.
Vzdělanost, to je vzletná společenská objednávka, kterou jsme zadali našemu veřejnému vzdělávacímu systému. Zdá se, že systém funguje a evidentně to není levná věc. Financování školského systému, je poměrně často mediálně přetřásáno, protože zaměstnanci ve školství spokojeni nejsou. Rodiče rovněž nejsou spokojeni s kvalitou škol, takže můžeme sledovat byrokratický boj na téma „spádová turistika“ a „možnosti mimoškolního vzdělávání“. A pokud jde o naše milé děti, tak průzkumy odhalují realitu v plné kráse.
Většina středoškoláků není dobře připravena na první ročník. Ukazují to data České školní inspekce. Například pouze 15 % žáků gymnázií umí podle inspektorů řešit problémy, na středních odborných školách je to dokonce jen necelých 10 % žáků. Za zodpovědné nebo samostatné považují gymnaziální učitelé cca 30 % žáků prvního ročníku, střední odborné školy mají dokonce jen 10 % zodpovědných a samostatných studentů. Vůbec nejhůře jsou na tom středoškoláci s osvojením strategií učení, to se podařilo cca 9 % gymnazistů, potažmo jen 5 % žáků středních odborných škol. Podle inspektorů za tím stojí chabá práce základních škol.
Vývojová psychologie člověka je poměrně dobře probádanou oblastí. Rovněž způsob, jakým se učíme, jak náš mozek přijímá a zpracovává informace, už vědci rozklíčovali a výstupy těchto poznatků plynule přecházejí do praxe. Pardon chtěla jsem říct tam, kde se lidé zabývají skutečným vzděláváním. Vědci a naštěstí i řada osvícených a vlivných osobností upozorňují na to, že vysedávání ve škole má, ve své podstatě, negativní dopad na intelektuální rozvoj člověka. Takzvaný „Flynnův efekt“ nám říká, že přirozená inteligence lidstva neustále narůstá. Vzdělanost s tím ale nijak nesouvisí. V očích soukromého sektoru se všeobecný vzdělávací systém dávno zdiskreditoval. Formální tituly, až na výjimky, neposkytují prakticky žádnou přidanou hodnotu. Studium je totiž stále orientováno spíše do minulosti, než na budoucnost.
Ze školy si děti odnášejí dojem, že se nenaučily nic podstatného. Většina látky se jim jeví jako zbytečná ztráta času. Mnoho rodičů rovněž začíná chápat, jak nesmyslné požadavky jsou kladeny na jejich děti. V dnešní době je možné se naučit téměř cokoli online, ať už jde o fyzikální zákony, cvičení z české gramatiky nebo jiné dovednosti, které jsou na internetu zdarma prezentovány zábavným a srozumitelným způsobem. Základní otázka tedy zní: jaká je skutečná hodnota všeobecného vzdělávání, pro náš každodenní život? Reálně si děti odnášejí pouze zlomek informací a školu opouštějí demotivované, bez sebedůvěry a přesvědčené o vlastní méněcennosti. Přitom jejich deklarovaný prospěch, v tomto ohledu, nehraje prakticky žádnou roli.
Z šetření OECD mezi 40 členskými zeměmi vyplynulo, že české děti mají silnou averzi vůči matematice. Základní školy neumí dětem zprostředkovat krásu, podstatu a význam matematiky. Existuje zde především silný tlak na osvojení mechanického pochopení matematických konceptů a rutinního řešení problémů, což vede ke ztrátě zájmu a odrazuje od objevování základních nástrojů, pro porozumění světu. Podobně je to i ve všech ostatních předmětech. Pokud si dítě udrží zájem a lásku k určitému oboru, je to tedy spíše navzdory vzdělávacímu systému, než že by si za to mohl připsat nějaké zásluhy.
Každý člověk instinktivně pozná, pokud někdo jiný poskytuje informace, kterým sám nevěří, kterým ve skutečnosti nepřikládá takovou hodnotu, jakou deklaruje nebo vykládá něco, o čem toho ve skutečnosti mnoho neví. V takovém případě totiž existuje velký rozpor mezi verbálním a neverbálním projevem tohoto člověka, který posluchačům na nevědomé úrovni překáží a jejich mysl se brání tyto informace převzít. Každý člověk dokáže okamžitě vyhodnotit, zda jsou pro něj předkládané informace užitečné a zároveň důvěryhodné. Děti jsou v tomto ohledu bystřejší, proto mají potíže udržet pozornost u výkladu, který hodnotí jako nedůvěryhodný, tedy potenciálně nebezpečný, případně z jejich pohledu neužitečný. Navzdory jejich správným instinktům, jsou neustále přesvědčovány o opaku, jsou mocenskými praktikami nuceny nevěřit sami sobě a dělat věci, které jim nedávají smysl.
Není náhoda, že lidé preferují odborníky z praxe a chtějí se učit od toho, kdo v životě skutečně něco dokázal. Vášeň a zápal pro věc, je přitom rozhodující nejen na straně studenta, ale i na straně učitele. Člověk, který má skutečně užitečné vědomosti či dovednosti a má ochotu se o ně podělit, má i přirozenou autoritu u studentů a jejich plnou pozornost. To je základní princip úspěšného studia. Například notorický výklad učitele dějepisu má na motivaci studentů úplně jiný vliv, než rozhovor s muzejním kurátorem apod.
Nedostatečná sebereflexe umožňuje vzdělávacímu systému žít mimo realitu. Tedy v době, kdy byla o informace nouze, vědomosti bylo třeba memorovat a studenti pracovali s vlastními poznámkami z výkladu ještě řadu let, protože nic aktuálnějšího nebylo k dispozici. Vědomosti, které budou naše děti v životě potřebovat, budou snadno dostupné, a ony si to už dávno uvědomují. Veškerý vývoj jde neustále dopředu, takže nezbytné pro přežití budou spíše schopnosti, dovednosti a sebedůvěra člověka. To je naprostý opak výstupů stávajícího systému. Schopnost vyhledat a ověřit informace, bude prvořadá. Díky pokroku se čím dál více lidí bude muset učit celý život.
Vzdělávací autority se však neustále zaklínají tím, že není možné ustupovat přáním rodičů a studentům neustále uhlazovat cestičku ke vzdělání. Pojmem „vzdělání“ tedy neskrývá schopnost „cosi užitečného umět“, ale zjevně zahrnuje především schopnost plnit nesmyslné povinnosti a dobře propracovaný kariérní systém, jehož hlavním účelem je trávit čas ve škole a získat oprávnění k dalšímu postupu.
Někteří učitelé tento systém mírní vlastní benevolencí a aktivním přístupem. Jiní naopak bazírují na vlastní důležitosti a lamentují nad omezenými pravomocemi, při užívání mocenských nástrojů, neboť se jim právem nedostává autority a přiměřené pozornosti studentů. Schopnost studentů překonávat překážky je vysoce ceněna, neboť reálný život, mimo bezpečí školy, je prezentován jako útrpný a nepříjemný. Student se má připravit především na skutečnost, že bude vykonávat nudnou práci, do které se bude muset každý den nutit. Škola, ve které se studenti necítí dobře, se tudíž, v nouzovém režimu, nabízí jako útočiště před reálným životem.
Reforma vzdělávacího systému je nutná. Neustále mne překvapuje, jak velká část veřejnosti je tomu nakloněna. Kolik lidí vnímá zastaralost celého systému a skutečnost, že dětem, kterým by bylo třeba pomoci, nepomáhá. Veřejná diskuse, která probíhá zde na Mediu, přináší mnoho zajímavých a efektivních návrhů, které by nesporně znamenaly i úspory v celém systému. Naše děti se nezbytně potřebují učit, ale měly by dostat možnost naučit se věci, které budou v životě skutečně potřebovat a to způsobem, který je samotné obohatí. Do té doby je třeba dětem vysvětlit, že na tomto výletě do pravěku si musí především udržet vlastní duševní rovnováhu, protože to opravdové učení, je v životě teprve čeká.
Zdroje: viz odkazy v textu.
