Článek
Jak podle vás vypadá spokojená domácnost? Pro někoho to může znamenat harmonii a pohodu, pro jiné zase pořádek a organizaci. Někteří dbají na dokonale uklizený dům a pravidelné stravování, jiní preferují společně strávený volný čas a improvizaci, další chtějí žít v luxusu a usilují o prestiž. Přiznejme si, že každý přikládá důležitost jiným věcem a co víc, že všechny varianty jsou v pořádku, pokud jsou všichni členové domácnosti spokojení!
Společenské konvence se rozvolňují ve všech oblastech života a na povrch vystupuje individualita. Lidé chtějí žít svobodně a podle své vlastní přirozenosti. Nechtějí si nechat nic diktovat, protože zjišťují, že to nemají zapotřebí. V tomto kontextu začíná být dlouhodobé soužití problémem. Základní potřeba hledat životního partnera a založit rodinu ovšem v lidech stále přetrvává. Pokud máte pocit, že se snažím navozovat nějaké katastrofické vize budoucnosti, tak vás uklidním. Osobně si myslím, že všechno je na dobré cestě a chybí už jen jediný důležitý krok.
Já jsem propagátorkou typologie osobností a vše výše uvedené je v podstatě důkazem toho, jak je tato metoda pravdivá. Mé poznání mi umožňuje vidět vzorce, což možná zní děsivě, ale matematika je ohromně užitečná věc. Hned víte, co vychází a co nikoli. Všechno se dá zredukovat na základní logiku příčiny a důsledku. Výsledek ovšem stojí za to. Odhaluje totiž prostý fakt, že být sám sebou a dělat si věci podle sebe je jediná dlouhodobě udržitelná cesta.
Být sám sebou ale neznamená žít sám nebo škodit druhým
Spadám do věkové kategorie, kde převažuje rodinný koncept života. Problémy v mezilidských vztazích, které vnímám všude kolem sebe, mají jen dva základní scénáře. Někteří lidé jednoduše udělali chybu při výběru partnera, ale i to se dá řešit. Bohužel výhradně rozumem, což málokoho napadne. Tito lidé dávají přednost své emocionalitě, a to je pak těžké pro všechny. Základem tohoto problému jsou potíže s dospíváním. Jeden nebo i oba partneři vstoupili do partnerství s „emoční zralostí dítěte“ a výsledkem je to, že se chovají dětinsky. Zvlášť v situaci, kdy do vztahu vstoupí skutečné dítě. V tomto scénáři se pak obvykle angažují rodiče partnerů, čímž se naplno odhaluje skutečný zdroj problému a toť, že svému vlastnímu dítěti neumožnili dospět a ani nyní to nemají v plánu.
Druhý scénář, který je mnohem častější, spočívá v tom, že prvotní volba partnera byla v pořádku, ale s postupem času se vynořilo cosi hlubšího, zasunutého v jednom z partnerů nebo i v obou. I když se původně zdálo, že partner respektoval naši individualitu a sdílel naše hodnoty, něco se změnilo. Opět je tu návrat do dětství, protože vyvstala potřeba cosi znovu prožít a zahojit. Je to vlastně důkaz toho, že dotyčný se konečně cítí v bezpečí, které v průběhu dospívání postrádal. Je pouze otázkou, jak velké rány se otevřely, jak moc se tomu dotyčný poddává a kolik trpělivosti má partner. To vše se tedy opět dá zvládnout rozumem, když existuje důvod zůstat spolu.
Možná se teď ptáte sami sebe: „A co skutečně harmonické vztahy? Opravdu existují?“ No jistě, že ano. Jsou to vztahy lidí, kterým bylo v dětství umožněno „být sám sebou a v klidu dospět“. Tito lidé mají velice rozvinuté základní instinkty, a proto při výběru životního partnera neudělají chybu. Najdou si toho, kdo je na partnerský život připraven, je na jejich úrovni a zároveň s jejich osobností ladí. To je celé. Může k tomu dojít už ve věku okolo dvaceti let. Jejich sebeúcta má totiž silný základ, a proto jsou majiteli stabilní duševní rovnováhy, jinak známé jako „životní moudrost“. Určitě takové lidi znáte ze svého okolí a ujišťuji vás, že jejich moudrost opravdu nesouvisí s věkem.
Potíže tedy vznikají tehdy, když volíme partnera na základě společenských očekávání nebo momentálního okouzlení, aniž bychom zohlednili, případně vůbec byli schopni zohlednit, hlubší kompatibilitu a schopnost dlouhodobého souznění.
Párové stereotypy v rámci typologie osobností odhalují jednoduché pravidlo, které zní: každý si volíme partnera s odpovídající protiváhou našeho vlastního vývojového deficitu, který si odnášíme z dětství. Cílem je tedy najít rovnováhu, jako obvykle. Tak to prostě v přírodě chodí. Kdo je sám o sobě v rovnováze, vyhrává. Kdo si nese extrémní deficit, inu to je pak těžké a obvykle to nedopadá dobře. Podpora, která chyběla v dětství, se dá jen těžko nahradit.
Vraťme se nyní k ženě v domácnosti. Je to takové zažité klišé: S úsměvem obětovat kariéru a plně se uspokojit péčí o rodinu a domácnost. To dokáží plnohodnotně jen čtyři typy osobností žen, a to pouze za předpokladu, že mají alespoň relativně dobrý základ sebeúcty a adekvátního partnera. Můj optimistický soukromý odhad zní necelých 20% populace žen. Co z toho vychází? Že pro všechny ostatní typy žen to není nic přirozeného. Netvrdím, že toho nejsou schopny, krátkodobě jistě jsou, ale je to pro ně frustrující. Je tu pochopitelně určitá škála intenzity prožitků, ve které není nic překvapivého, že některé ženy takový model rodinného života doslova irituje. I tyto ženy jsou naprosto v pořádku!
Řešením není „převýchova takto společensky nepřijatelných žen“, jak se to hojně praktikovalo v minulosti. To je jen cesta k jejich větší frustraci a nakonec, co je komu do toho? Řešením jsou zdravé párové stereotypy a odložení uměle vykonstruované morálky. Oni jsou totiž mužové, kterým taková žena imponuje, a společně mohou žít úplně jinými prioritami, aniž by to kohokoliv nějak poškozovalo. Dokonce ani jejich děti nebudou z deformace předepsaných rolí „přepadlé“. Děti totiž ze všeho nejvíce ocení pohodovou domácí atmosféru, která je soukromou věcí jejich rodičů.
Z rodinné atmosféry a naordinované role domácí hospodyňky můžeme plynule přejít do širších souvislostí. A tím se nám vynořuje největší společenský problém současnosti. Kdyby si každý mohl žít podle sebe, strašně moc věcí by přestalo být potřeba. Zejména umělé systémy řízení lidí, jejich výchova k nepřirozenosti a vše, co následně umožňuje rozptýlení a odvedení jejich pozornosti od vlastních neuspokojivých životů. To vše by se zhroutilo, protože by to lidi úplně přestalo zajímat.
Škarohlídi namítnou: ale to by byla anarchie a chaos! Takové obavy já nesdílím, navíc zde nenavrhuji žádné rušení zavedených systémů. Pouze avizuji, že lidé se stabilní sebeúctou by takové systémy přestali potřebovat. Nezvladatelní jsou totiž výhradně jen lidé, kteří mají sebeúctu narušenou. O tom není pochyb. No a někteří lidé s narušenou sebeúctou mají extrémní potřebu regulovat, řídit, a hlavně omezovat jiné lidi. Když k tomu mají vhodné podmínky, stane se tato potřeba jejich koníčkem a snadno také zdrojem jejich příjmů a o to méně jsou pak naklonění změnám.
Zkuste takovým lidem předložit vizi, že ostatní už nebude třeba regulovat. Že je na čase přijmout individualitu a vzdát se snahy vnucovat druhým své představy o tom, co a jak by měli správně dělat. Skutečné partnerství spočívá v respektu a vzájemném porozumění, kde každý může být sám sebou, aniž by se cítil potlačený nebo manipulovaný. Z takových podmínek totiž pramení skutečná, resp. vstřícná a konstruktivní spolupráce.
Někteří lidé však mají potíže přijmout tuto myšlenku, aniž by si to chtěli připustit. Jejich instinkt jim říká, že je třeba zamezit změnám za každou cenu, protože se často obávají neznámého a jejich vize jsou převážně pesimistické. Bojí se ztráty kontroly a raději se drží známého, i když to může znamenat aktivní potlačování přirozených potřeb druhých. Je důležité chápat, že tento strach pramení z nejistoty a potřeby stability, což jsou přirozené lidské pocity. Ovšem snaha projektovat tyto pocity do druhých a chovat se vůči nim destruktivně, je již zřetelný projev narušené sebeúcty dotyčného.
Při svém studiu jsem přišla na to, že smyslem lidského života je nalezení duševní rovnováhy. Vše, co se děje uvnitř člověka se projevuje i navenek. Příroda nám nic neskrývá a pro každý extrém nachází protiváhu a určité řešení. Co tím chci říct? Že každý by se měl soustředit především sám na sebe a regulovat především své vlastní chování. A v ideálním případě vychovávat druhé vlastním příkladným chováním.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
