Článek
Při studiu psychologie jsem objevila jednu velice kontroverzní myšlenku, která se mi v praxi už nesčetněkrát potvrdila. Týká se dospělých a v zásadě rovnocenných lidí. Ta myšlenka zní: „Pomocí nikomu nepomůžeš.“ Dala by se otočit i v tom smyslu, že „o pomoc ve skutečnosti nikomu nejde“. Tento článek pochopitelně nijak nedopadá na lidi, kteří zejména ze zdravotních důvodů určitou pomoc očekávají a skutečně potřebují.
Něco za něco
Jako první skupinu bych chtěla vypořádat ty, kteří nám v rovnici často přeskakují z jedné strany na druhou. Jejich rajónem jsou zejména rodinní příslušníci. Tu se pasují do role zachránce, jindy živoří v roli oběti. Své role umí převlékat i několikrát za den, nebo třeba i ve vztahu k různým členům rodiny. Například matka, která by kvůli synovi šla i se zlomenou nohou, aby mu pomohla, a dceři ani nezvedne telefon, kolik důležitějších věcí má zrovna na práci. Právě tito lidé využívají „pomoc“ jako nástroj „moci“ nad druhými a zásadně nedělají nic nezištně, i když se tak mohou tvářit.
Uvnitř tito lidé bojují s konfliktem mezi závislostí a nezávislostí. Někdy je pro ně výhodné být závislý a bezradný, aby se o nepříjemné věci postarali druzí, jindy je lepší odmítnout vliv ostatních a prohlásit se za nezávislého dospělého. Nevnímají, že jejich potřeba péče a zároveň svobody paradoxně vede k destruktivní závislosti ve vztazích. Rádi se zapojují do mocenských bojů a bývají panovační. Zaštiťují se rovnými právy, ale v jejich světě to znamená, že se jim ostatní vždy musí podřídit, protože mají nezdolnou ambici „s každým to myslet dobře“ a „vědět všechno nejlépe“.
Pod suverénní fasádou mají tito lidé silné pochybnosti o tom, že všechno, co mají, je pouze inscenované a neustále mají potřebu vše ověřovat a prověřovat. Rozdávají jen to, co pro ně nemá žádnou hodnotu, a pomáhají, aby si ostatní zavázali a mohli je v budoucnu podle libosti využívat. Čím jsou starší, tím méně klidu mají a kontakt s nimi bývá náročný. Mluvením se snaží získat na hodnotě a významu, chtějí si ulevit především od strachu, že nejsou pro ostatní dost důležití. Proto rádi mluví do všeho. Svým chováním neustále nutí ostatní, aby potvrzovali jejich důležitost a tím se prohlubuje jejich závislost na mínění druhých. Samota je děsí a nezájem druhých je jejich noční můrou. Jako kdyby žili v neustálé soutěži, vlastní výkony přeceňují, zatímco výkony druhých bagatelizují. Zaměřují svůj pohled na to, co nemají, co chybí a čeho se nedostává, nedokáží se smířit s tím, co mají, a být pouze sami sebou.
Bývají přecitlivělí na každý i zdánlivý pocit nespravedlnosti vůči své osobě, který prezentují s přehnanou důležitostí. Svou komunikací vyvolávají u druhých pocit viny, ačkoliv není za co. Navzdory snahám okolí vypomáhat, si stále více naříkají. Typický vzorec spočívá v tom, že i když druzí pomáhají a ustupují, dotyčný se přesto cítí nespokojený a odmítaný. Neustále předpokládá, že je třeba změnit ostatní tak, aby se jeho vlastní spokojenost dostavila bez námahy. Jeho myšlenky se točí okolo spasitelských fantazií, zároveň je dotyčný příliš zaměstnán zlobou, než aby mohl vidět možnosti konstruktivních změn.
Přesvědčení dotyčného, že pomoc prostě musí přijít zvenčí je součástí jeho psychických potíží. Okolí postiženého si musí uvědomit, že je třeba, aby se naučil samostatnosti. Někdy je k tomu zapotřebí odvahy, aby dotyčný připustil, že problém není v druhých, že problémem je on sám. Opravdová změna někdy znamená také přijmout určité nevýhody. Skutečně se zaměřit na věci, které je opravdu potřeba dělat, i když se nám nechce a přestat se angažovat v činnostech, které mají pouze umožnit dotyčnému intervenovat do záležitostí druhých. Postižený se musí vzdát svého niterného pocitu výjimečnosti, uskromnit se a stát se rovnocenným s ostatními. Důležitým momentem je, aby se dotyčný naučil uklidňovat sám sebe a začal respektovat soukromí druhých (byť třeba vlastních dětí).
Sebeobětování
Někteří lidé jsou od dětství naprogramování tak, že pouze pomocí druhým si zaslouží právo na vlastní existenci. Tito lidé se nedokáží vymanit z podřízeného postavení. Pokud by měli všechen čas jen pro sebe, stejně by sami pro sebe nic dělat nechtěli. Jejich přirozeností je pracovat pro druhé, to jim dává největší smysl. Vnitřně se totiž necítí rovnocenní s druhými. Je to právě opačný případ než výše uvedený typ, který se v zásadě cítí všem nadřazen a povolán k tomu, aby všechny ostatní řídil.
Dotyčný se také snaží něco tajit, zakrývá svou vnitřní nejistotu, zdánlivě přehnanou jistotou ve svém vystupování. Často osciluje mezi postojem „sebejistoty a dokonalé fasády“ a postojem „nejistoty a přehnané úzkostnosti“. Nejde mu však o to, aby se role obrátili. Když mu dochází síly, snaží se od ostatních získat pouze trochu uznání za vše, co pro ně dělá.
Tito lidé trvale zůstávají na té straně rovnice, kde pomáhají. Svou pomoc nikomu nevnucují, bohužel se ale postupem času obalují těmi, kdo se na ně s důvěrou o pomoc neustále obracejí. Bývají trvale přetížení a bohužel mají tendenci svou frustraci dusit v sobě. Přesto, že si svůj život idealizují, dobře si uvědomují, že se druhými lidmi nechávají využívat. Mají potíže říkat „ne“ a jsou pro to určitým způsobem naštvaní sami na sebe.
Podstatnou potíží tohoto typu lidí je nezvládnutá empatie. Pokud se nacházíte v této skupině a toužíte se z ní dostat, pak doporučuji sérii mých článků na téma „empatická sebeobrana“. Zvrácenost této formy pomoci spočívá v bezohlednosti, kterou empatickému člověku projevují ti, kteří mají tendenci ho vysávat, a rovněž v sebedestrukci, kterou provozuje sám dotyčný. Duševní bolest, kterou si člověk ukládá v sobě, se jednoho dne promění ve skutečné zdravotní problémy!
Syndrom pomocníka
Poslední skupinu tvoří lidé, kteří se jednoduše nedokáží dívat na to, jak někdo jiný něco nezvládá. Sebevědomě spěchají na pomoc, bez ohledu na to, zda někdo o jejich pomoc stojí. Pochopitelně se najde mnoho lidí, kteří rádi tuto pomoc využijí. Potíž je v tom, že jí obvykle vůbec neocení, neboť ji vnímají jako nevyžádanou.
Pomoc těchto lidí je upřímná, ale ukrývá v sobě snahu přebírat za druhé jejich odpovědnost. Lidé se syndromem pomocníka bývají velice schopní, jejich vlastní svědomí je nutí chovat se perfekcionisticky a pedantským způsobem plnit vše, co sami považují za své povinnosti. Jejich přirozená sociální neobratnost jim brání vidět skutečnost, že tím nepřiměřeně zasahují do života jiných lidí.
Vůči těm, kdo z jejich pohledu nezvládá vlastní život, se cítí nadřazení. Je to, jako kdyby sedali na místo spolujezdce k někomu, kdo zatím pokaždé naboural. Nemohou si pomoci a automaticky přebírají řízení. Prokázat vlastní způsobilost v přítomnosti takového člověka je obtížné, zejména pro jeho vlastní děti. Tento článek by však mohl pomoci na obou stranách.
Dotyčný se cítí nesvůj, když nic nedělá, a proto rád zachraňuje druhé. Chuť pomáhat není tedy v žádném případě nezištná. Jde o způsob sebe-odměňování v podobě navýšeného pocitu vlastní hodnoty. Na rozdíl od první skupiny zůstávají tito lidé trvale na straně pomocníků. S vlastními věcmi si poradí sami a žádnou pomoc okolí neočekávají. Na rozdíl od druhé skupiny jsou na svou pomoc hrdí a vůbec se necítí v podřízeném postavení. Občas mají pouze vnitřní problém s nevděčností druhých, zejména proto, že opravdu nejsou schopni poznat, kdy je jejich pomoc nevyžádaná.
Lidé v této skupině nezbytně potřebují revizi vlastních priorit a nalezení přiměřeného způsobu odreagování. Zejména je třeba regulovat přepjaté pocity svědomitosti vůči druhým a zaměřit pozornost na své vlastní potřeby. Je třeba si ujasnit vlastní motivaci pro konkrétní činnosti, resp. plnění povinností. Nutným krokem je revize mezilidských vztahů, ve kterých má dotyčný nadměrnou tendenci k přebírání odpovědnosti za druhé. Zvlášť obtížné je zříci se rolí, které dotyčnému zajišťují falešný pocit nedotknutelnosti. Navzdory špatným zkušenostem je nutné ponechat každému člověku odpovědnost za jeho vlastní život. Snaha organizovat a řídit záležitosti jiných lidí je pouze cestou k závislosti, která je nakonec destruktivní na obou stranách. Skutečnou pomoc lze nabídnout pouze nezávislému člověku, ten jako jediný je také schopen upřímnou pomoc ocenit.
Abych nezůstala nic dlužná své oblíbené typologii osobností, tak vstupenkou do některého z uvedených klubů je narušená sebeúcta člověka. V prvním klubu se potkávají Kreativci, druhý klub patří Empatikům a poslední Racionálům. Z tématu nám tentokrát vypadli Talenti, kteří jsou natolik svobodomyslní, že nemívají tendence intervenovat do druhých a sami ani žádný druh pomoci neočekávají.
Navzdory negativním emocím, které tento článek jistě vyvolá, je jeho cílem uvědomit si odlišnosti určitých přístupů k výpomoci, jejich pozadí a možnosti řešení.
Zdroje: Hysterie-strach z odmítnutí, Heinz-Peter Röhr (Portál 2009) a Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2011).
