Článek
V minulém článku jsem se věnovala dětem, jejichž „nezvladatelnost“ spočívá řekněme v asociálním a vzdorovitém chování. Nyní nemohu téma opustit, aniž bych nepředstavila i opačný pól – děti mimořádně citlivé, které jsou pro své okolí náročné především svou živelností. I tentokrát se zaměříme na jejich způsob myšlení, který je klíčem k vzájemnému porozumění.
Způsob, jakým myslíme, je součástí introvertní stránky naší osobnosti. Možná se domníváte, že lidé uvažují podobně, ale konflikty v mezilidských vztazích dokazují opak. Pochopení vlastního způsobu myšlení je klíčem k lepší komunikaci – zejména při výchově dětí, jejichž vrozené myšlení se může zásadně lišit od našeho, což v takto intenzivním vztahu nevyhnutelně způsobuje napětí.
Energie, emoce a mentální síla člověka vycházejí z extrovertní stránky jeho osobnosti. To potvrzují již sto let staré výzkumy. Každý člověk od narození preferuje jednu introvertní a jednu extrovertní stránku osobnosti, přičemž důležité je i jejich pořadí. Ta druhá se totiž začne výrazněji projevovat až kolem čtvrtého roku našeho života – introvertní děti nabírají odvahu, extrovertní přirozeně zpomalí. Způsob myšlení se však změnit nedá, lze ho pouze nějakým způsobem kultivovat. Výchova v tom pravém slova smyslu přichází ke slovu tam, kde mezi rodičem a dítětem chybí přirozený soulad.
V minulém článku jsme si řekli, že nejsilnější zdroj energie člověka je spojen s psychickou funkcí extrovertní smysly. Děti s touto preferencí do všeho skočí rovnýma nohama, zkoumají, ochutnávají, zdolávají, jsou hlučné, nepořádné – žijí tady a teď, minulost ani budoucnost je netíží. Tyto děti využívají dva možné způsoby myšlení – jeden jsme popsali minule, dnes se zaměříme na ten druhý: introvertní cítění. Ale aby to nebylo tak jednoduché, existuje ještě jeden silný zdroj energie – extrovertní intuice, která je zdrojem mentální síly člověka. Děti s touto preferencí oplývají nápady a nadšením, ale jejich aktivita zůstává často jen v teoretické rovině. Jsou zvědavé a odvážné, ale motoricky pozadu oproti smyslovým dětem. Proto působí ukázněněji – fyzická aktivita pro ně není a nikdy ani nebude prioritou. Extrovertní smysly a extrovertní intuice se navzájem vylučují, ale sdílejí společný způsob myšlení. Pro lepší pochopení si to ukážeme v tabulce.
Tabulka
Nyní odložíme vnější projevy a divokost těchto dětí a podíváme se do jejich nitra, kde se skrývá ten nejsložitější způsob myšlení – introvertní cítění. U dětí se nejprve projevuje mimořádnou citlivostí a bázlivostí, zvláště u těch, které ho mají na prvním místě. Snadno se rozpláčou, a pokud se cítí ohrožené, reagují silným emočním pláčem. Bojí se neznámých lidí, nového prostředí i hluku a v nepřehledných situacích instinktivně hledají úkryt. Toto chování je naprosto logické – a my si ukážeme i jak vypadá jeho dospělá verze.
Tento typ dětí má nízký práh tolerance vůči úzkosti, což způsobuje, že se ve vypjatých situacích snadno zaplaví emocemi. Později se sami učí své emoce skrývat a projevují už jen netrpělivost a potřebou uniknout. I v dospělosti se obtížným situacím vyhýbají nebo předstírají, že o ničem nevědí. Pokud nemohou uniknout svému subjektivnímu pocitu ohrožení, reagují útokem – v dětství otevřeně, v dospělosti spíše skrytě. Jejich citlivost na narušení vnitřního pocitu harmonie s věkem neoslabuje, tyto děti se však uzavírají a jejich osobnost se může nepozorovaně deformovat.
V minulém článku jsme prozkoumali, jak si introvertní myšlení osvojuje společenské normy a pracuje s logikou. Introvertní cítění je jiné, neuznává pravidla, je otevřené rozmanitosti a individualitě. Tito lidé se rozhodují převážně podle svých pocitů, což se navenek projevuje jako neurčité, byť někdy i radikální postoje, impulzivní reakce a idealismus. Tento typ osobnosti má jedinečný druh inteligence, kde hlavní roli hraje morálka a osobní vztahy.
Představte si vnitřní hierarchii hodnot, která není založena na logice, a tudíž je zpočátku velmi flexibilní. Postoje a hodnoty, které se vzájemně podporují, postupně stoupají v hierarchii a získávají na důležitosti. Na vrcholu této hierarchie se tvoří ideál – což je soubor bezpodmínečných hodnot, které dítě přejímá od těch, na kterých mu nejvíce záleží. Tento ideální obraz sebe sama tvoří základ jeho pohledu na svět a chování. Od určitého věku je ideální jádro jeho hodnot nezpochybnitelné, tedy je chráněno proti vnitřní i vnější kritice, která by dotyčného přiměla ke změně jeho chování. Už chápete, proč se tyto děti bojí cizích lidí?
Preferovat introvertní cítění znamená být svobodomyslným individualistou, který se v životě nechává vést svým srdcem. Díky otevřenosti k lidské rozmanitosti přináší do společnosti nové myšlenky a neotřelé perspektivy. Působí důvěryhodně a je podmanivým společníkem, který touží po tom, aby jeho životní dílo mělo smysl za hranicemi materiálního užitku či peněžní odměny.
Úspěch této životní strategie spočívá ve schopnosti odolávat důkazům nevítané pravdy, resp. vyhýbání se konfrontaci s těmi, kteří zastávají odlišné postoje, hodnoty atd. Oblíbené heslo zní: „toto odmítám poslouchat!“ nebo „to snad nemůže být pravda.“ Sociální interakce jsou čím dál náročnější a pomocníkem v úniku se stává alkohol.
Děti tohoto typu se učí získávat zkušenosti s konkrétními lidmi a postupy, díky kterým zjistí přesně: co a jak udělat, aby byly akceptovány. V dospělosti používají morální racionalizaci, kdy své postoje prezentují jako výsledek nejlepšího úsudku, podloženého jasnými důkazy, které však nemají potřebu prezentovat. Mistrně se vyhýbají skutečné konfrontaci tím, že vždy stojí vně diskutovaného problému. Jejich mysl se soustředí na druhé, hbitě hodnotí, analyzuje a lustruje ostatní, nikdy sama sebe. Dokonce i když mluví sami o sobě, můžeme pozorovat určitý odstup, jako kdyby prezentovali jen nějakou momentální roli, protože právě tak sami sebe i vnímají.
Vězte, že blízké vztahy tohoto typu lidí jsou provázané a mohou být emočně velmi komplikované – ideální jádro hodnot a pocit vnitřního klidu konkrétního člověka, totiž závisí na přijetí těch, kteří tvoří klíčové hodnoty jeho dětství. Zkuste si představit, jaký dopad do vnitřního světa takového dítěte má například dramatický rozvod a vzájemná nenávist jeho rodičů, nepřijetí jeho životního partnera apod. Takové situace se snadno stávají zdrojem velkého utrpení, generálním argumentem, ke kterému se dotyčný bude v případě potíží nestále vracet.
My se ale nyní vrátíme k této precizně organizované mysli, ve které nic nepřekáží tomu, aby realizovala to, co právě chce, a chovala se pro okolí zcela nepředvídatelně. Jinými slovy, tito lidé se plně zaměřují na své cíle a na dojem, který chtějí zanechat v přítomnosti konkrétních osob. Už jako děti přesně vědí, co si mohou dovolit, a trpělivě vyčkávají na okamžik, kdy mohou situaci využít ve svůj prospěch.
V případě, že mají příležitost jednat v souladu se svými ideálními hodnotami, jsou extrémně výkonní, ale zároveň nedokáží vnímat dopad svého chování na ostatní, i pokud by jim mohli způsobit nějakou újmu. Je to způsob myšlení, díky kterému mohou dosahovat excelentních osobních výkonů, ale zároveň mohou zanedbávat vlastní děti, kvůli kariéře nebo milostnému životu, porušovat zákony, pokud zároveň třeba přispívají na charitu, řídit vozidlo pod vlivem omamných látek, žít odlišné sociální identity, vědomě lhát a intrikovat, podplácet nebo zrazovat, pokud to jim nebo jejich nejbližším přinese osobní výhody.
Typickou výchovnou strategií tohoto typu osobností je udržet si dominantní postavení ve vnitřní hierarchii důležitých osob svého dítěte – podporovat jeho ambice, vybírat mu vhodné společníky a neustále mu zdůrazňovat své vlastní klíčové morální hodnoty. Matky tohoto typu mohou mít později potíže ustoupit v životě svých dospělých dětí do pozadí, což zmiňuji jen okrajově. Důležitější je to, že děti těchto rodičů na počátku dospělosti nejčastěji ze všech zjišťují, že se jejich život ubírá jiným směrem, než by doopravdy chtěly. Výchovné působení rodičů probíhá především v soukromí, kdy se snaží trávit čas jeden na jednoho se svými dětmi. Navenek pak volí volnou výchovu doplněnou o silný ochranitelský postoj, čímž upevňují svůj vliv na dítě, který považují za podstatně důležitější než případné nepříjemnosti či nepohodlí druhých.
Charakter a svědomí těchto dětí se rozhodujícím způsobem formuje v dětství. Je velice snadné je pozitivně motivovat, ale i morálně zdevastovat. Jakmile však dosáhnou bodu morální nedosažitelnosti, je naděje na jejich nápravu mizivá. Ačkoliv mohou mít občas pochybnosti o svém ideálním jádru, nedokáží změnit své pevně zakotvené reakce a začít skutečně důvěřovat někomu novému. Namísto toho budou prohlubovat strategie, kterými své jednání ospravedlní a odpovědnosti se vyhnou. Často se v takových případech rozhodnou přerušit stávající vztahy a v novém prostředí začnou budovat nový život, kde mohou zdánlivě pokračovat s „čistým štítem“.
Introvertní cítění se učí tím, že chce úkoly přímo zvládat – potřebuje silnou motivaci a jasně vytyčený cíl, potom dokáže překonávat překážky rychleji než ostatní. Úspěch v přítomnosti důležitých osob, je pro něj hlavní hnací silou, proto pochopte určitou neomalenost skandujících rodičů u sportovních výkonů jejich dětí. Tento způsob myšlení je velmi ambiciózní a zaměřený na pokrok, což ho vede k tomu, že nemá potřebu zbytečně věci opakovat nebo se zdržovat přípravou. V kombinaci s extrovertními smysly (typ osobnosti ISFP a ESFP) má k dispozici průbojnost a klíčové dovednosti. Extrovertní intuice (typ osobnosti INFP a ENFP) mu umožňuje inspirovat a zapojit své okolí k tomu, aby se stalo součástí jeho cesty za úspěchem, což se obvykle podaří.
Ve škole je pro tento typ dětí klíčová osoba učitele a jeho celkový přístup ke studentům – jde o těžko definovatelnou, komplexní atmosféru, kterou učitel vytváří. Pokud je učitel příliš autoritativní nebo tvrdý, dítě přirozeně pociťuje odporu vůči předmětu nebo i škole samotné. Zvláště pokud učitel křičí, bere úspěchy studentů jako samozřejmost nebo si dokonce přivlastňuje jejich úspěchy, dítě se rychle stáhne a ztratí motivaci. Bez pozitivního vedení a povzbuzení těžko hledá důvod, proč by mělo do školy docházet, a může se celému procesu vzdělávání začít vyhýbat.
Introvertní cítění si obvykle neumí poradit s rozplánováním větších úkolů a má přirozenou averzi k tomu, co je povinné. Mysl těchto dětí neustále pracuje s širokým spektrem okolností, proto neumí věci zobecňovat, ani přesně definovat. V moderním světě technologií může být snadno zahlcena množstvím podnětů a potýkat se přímo s chorobnou roztěkaností. Pokud mají tyto děti mluvit, potřebují konkrétní otázky, protože při vysvětlování snadno ztrácejí pointu. Mají tendenci argumentovat svými pocity a rychle ztrácí odvahu, pokud protějšek reaguje nesouhlasně nebo se tváří podezíravě. To však dělají i děti, které preferují extrovertní cítění a to je zas úplně jiná kapitola.
Na závěr chci říci, že nějakým způsobem „zlobí“ každé dítě. Nemusí k tomu používat pouze své preferované psychické funkce, protože vždy jde o interakci, tedy reakci na druhého či situaci s použitím instinktu nebo zkušenosti. Proto je třeba brát v úvahu širší kontext, pokud chcete typ osobnosti dítěte stanovit přesně. Jsem si vědoma toho, že vysvětlit introvertní cítění v takto omezeném rozsahu textu je nemožné, ale snad se mi podařilo vysvětlit alespoň něco.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
