Hlavní obsah
Názory a úvahy

Šaty dělají člověka, Masaryk spíš Člověka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Jano Šrámek, zdroj: Hradní archiv
7. 3. 13:36

Při všem tom pokládání věnců, hledání demokratů a citování dalších myšlenek dnešního oslavence často zapomínáme jeden na druhého. Masarykův odkaz přitom rámují tři slova: Měj lidi rád!

Článek

„Tati, je pravda, že šaty dělají člověka,“ zeptala se mě dnes ráno Markétka, naše bezmála osmiletá dcera. „Nedělají, to je jeden z největších omylů naší civilizace. Člověka dělají přece jeho činy a to jak se chová k jiným lidem, ne jaké nosí hadry,“ odpověděl jsem celkem bez zaváhání. V následujících dvou minutkách jsme to kapku rozebrali a já lehce hodil zpátečku a uznal známému rčení těch pár špetek smysluplnosti. Celá ta mikrorozprava se mi vmžiku propojila s dnešním oslavencem. Ten se totiž hojně zabýval představami, co dělá či nedělá člověka, a jak bezpečně víme, krejčí to věru nebyl.

U příležitosti 173. Masarykovy slávy toho o prvním prezidentovi jistě hodně uslyšíme. Média, sociální sítě i chodníky před pomníky budou plné řečí o sebeurčení, diskutující demokracii, chybějících demokratech a jiných toliko skloňovaných odkazech. Snad si mezi nimi najde místo i odkaz, který by sám Masaryk stavěl v seznamu důležitosti hodně vysoko, ne-li úplně nejvýše, odkaz humanity.

Masaryk byl tělem, duší i svým politickým dílem demokrat, ale demokracie mu byla prostředkem, nikoliv cílem. Cílem byl člověk, který může být sám sebou před ostatními i před Bohem; člověk, který se stává Člověkem. Nositelem této proměny nebyly dokonale vycíděný fráček ani oslnivá róba ale něco, čemu Masaryk, věrný české literární a filosofické tradici, říkal mravnost.

„Především nic nového, nýbrž staré uznané pravidlo je základem i moderní mravnosti: Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Tak zní klíčový moment poslední kapitoly Masarykových Ideálů humanitních; moment, který Masaryk rozpracoval na mnoha místech svých textů do rozličných směrů; moment, kdy se v jedné větě dozvídáme, co skutečně dělá člověka. Tedy alespoň v očích jednoho malého Tomáše, který se později stane velkým člověkem.

Masaryk zde, jak je jeho dobrým zvykem, otevřeně vyznává své křesťanské kořeny. Současně nezapomíná vypíchnout, že mravnost není výsadou konkrétního náboženství, tím méně vybrané církve. „Mravnost není náboženstvím a náboženství není mravností. Může být člověk nábožensky velice věřící, oddaný své církvi, svým dogmatům i předpisům, a nebude mravný, ba bude třeba nemravný. Nemluvím jen o svatoušství. Ale náboženství je tolik různých forem, že prostě myslit, jako by ten, kdo má náboženství, proto už měl mravnost, je omyl. Mravnost, to je poměr člověka k člověku. Potřebujeme mravnosti ve svém styku s bližním,“ dozvídáme o pár odstavců dříve.

Masarykovi mravnost dělá člověka, ale mravnost mu není něčím, co nabudeme v kostele nebo v jiném institučním svatostánku. Náboženství chápe sice jako základ mravnosti, ovšem nedopouští se dnes běžného nešvaru, kdy ztotožňujeme náboženství s církevní praxí. Náboženství, které zakládá mravnost, nestaví na církevních poučkách ani farářských interpretacích evangelia, daleko spíše vychází z individuálního prožití našeho poměru k ostatním a konečně k bohu. Takže není tolik důležité, do jakého kostela chodíme či nechodíme, důležité je zdali lásku k bližním a k sobě skutečně žijeme, nebo o ní jen tlacháme a sníme.

Plně prožívat lásku k bližním pak můžeme nejlépe s lidmi, se kterými fakticky žijeme. „A nejbližší každému je matka, otec, bratr, sestra, žena, děti. My ještě nemáme potuchy, co se dá dělat v tomto kruhu, o kterém myslíme, že jej milujeme. Ale prosím, stopujte sebe i jiné, jaký je náš poměr k nejbližším osobám, a užasneme často, jak málo je známe a jak málo je ve skutečnosti máme rádi,“ nesmlouvavě diagnostikuje Masaryk.

Nevím, zdali myslel replikou „my ještě nemáme potuchy“ tehdejšího člověka, nebo chtěl poukázat na naše pozemské limity. Byla-li to varianta první, nutno s povzdechem poznamenat, že jsme za více než století mnoho potuchy nenabyli. Ale jak se říká: Lepší pozdě než nikdy.

Láska, nikoliv šaty, dělá člověka. Milujme sebe, abychom měli z čeho dávat, a když máme z čeho dávat, dávejme. Přemýšlíš, kde začít? Přece drobnou prací. I když máš pocit, že se na tebe hroutí nebesa, udělej si malou radost, dopřej si chvilku pro sebe. Tady začni, tady je ta svatyně, ze které můžeš čerpat a nosit radost ostatním.

I když toho máš v práci nad hlavu, zeptej se kolegy, jak se má - ale ne tou trapnou zdvořilostní otázkou, opravdu se zajímej. I když toho máš doma nad hlavu, zastav se a jdi obejmout svou ženu nebo svého muže. Zeptej se jich, co by potřebovali. I když zase nestíháš, vezmi do náruče své dítě a zeptej se ho, co by chtělo podniknout. I když toho člověka vůbec neznáš, usměj se na kolemjdoucího. Je to totiž nakažlivé a tahle epidemie nezabíjí, ale oživuje.

Jak Masaryk uzavírá, není to nic nového. „Mistr nedává jiné rady než: měj lidi rád!“ Chce tím totiž vykřičet do světa, že jiných rad netřeba; že tohle je to málo i moc, které stačí.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz