Článek
Můj táta, můj tatínek pláče, že chce zemřít. Je mu 94 let. Ještě před patnácti lety kácel stromy, pak ještě, možná před deseti lety, trošku truhlařil. No a od té doby je jeho životem televize, sleduje kolem dokola seriály, kterým už vlastně ani nerozumí. Má manželku, mojí maminku, která se z velké části o něj stará, sedí s ním u té televize, spí s ním v jedné posteli, jako již skoro sedmdesát let.
Píšu to s velkou láskou, snažím se tu pro ně co nejvíc být, ale připadám si jak divák, který sleduje melodrama v přímém přenosu. A ano, znám konec, vím jak jedině může hlavní hrdina dopadnout. Hlavní hrdina je v tomto případě táta. Mamka hraje vedlejší, také důležitou roli a také vím, jak dopadne. Vlastně všichni víme, jak náš současný život skončí. Skončí smrtí, jinak to ani nejde.
Loni v lednu zemřela moje sestra, bylo jí 65 let, byla krásná, zdravá, plná života, bavilo jí všechno a přesto zemřela. Její partner s ní vjel pod vlak. Ona chtěla žít, chtěla moc žít. Táta nechce žít, chce zemřít. Dnes to na mě křičel, několikrát to opakoval, když jsem hned nereagovala, nevěděla jsem vlastně jak. Ale mamka se do něj „obula“. Řekla mu, že my nechceme, aby zemřel. Já jsem jí opravila, že tohle mu nemůže říkat, protože je to rozhodnutí jeho duše a my do toho nemáme co mluvit.
Ale jak to vlastně je. Můžeme nutit svého blízkého člověka, aby žil, když už nechce? Chápu mamku, nedovede si svůj život bez něj ani představit. Přesto jí péče o něj unavuje a rozčiluje. Ale z druhé strany, jak mu můžeme pomoci zemřít? Nemůžeme, protože by to byla vražda a šli bychom do vězení. Vůbec netuším, s kým mám mít větší soucit. S mamkou, nebo taťkou. Trpí oba a já jsem zoufalá, protože nevím jak jim pomoci a občas jsem možná nespravedlivá.
Ano, můžu se znovu zeptat jak rozhoduje smrtka o tom, kdo kdy odejde. Myslím si, že ONA to ani nerozhoduje. Rozhoduje to naše duše, duše ví, kdy je náš čas. Stále přemýšlím co ho tady ještě drží, jaký úkol má ještě splnit. Co má pochopit, aby mohl jít. Trpí, všechno ho bolí, sotva se dokáže přesunout z postele do křesla a ke stolu na jídlo. Odchází, vím, že ano. Jenže asi to podle něj není dostatečně rychle. Jako sestra, ta dostala ránu od brněnského vlaku a během patnácti minut odešla. Měly jsme na pomoc rodičům být dvě.
Možná žiji jen v mém osobním vesmíru, kde si tvořím vše sama a jsem to já, kdo ho tady drží. Třeba je to můj karmický úkol. Postarat se o rodiče a zůstat laskavá, neztratit lásku a pochopení. V noci se budím a přemýšlím o tom všem, přemýšlím o životě. Nebojím se smrti, i když já ještě nechci jít ruku v ruce se smrtkou. Věřím na reinkarnaci, věřím, že se znovu narodíme. Jen chci svůj současná život prožít co nejlépe. Kdysi, na čtení z palmových listů, mi bylo řečeno, že můj současný život tu mám být pro svou rodinu, postarat se o ně. Tehdy mě to rozčílilo, protože jsem si myslela, že jsem přišla na svět, abych vykonala „velké činy“. Ale už se neptám kde jsem já, protože třeba postarat se o své blízké, je ten čin úplně největší.
