Článek
Věříte, že je vše v životě dopředu dané? Nebo si myslíte, že máte život pevně ve svých rukou a dokážete cokoliv změnit ke svému prospěchu. Ale co je váš prospěch? Myslíte, že to víte nejlépe a podle toho se řídíte? Nebo někdy musíte a chcete dát prospěch druhého na první místo?
Ještě loni jsem si myslela, že už neumím plakat, že život mě tak vytvaroval a zatvrdil, že nedokážu už fňukat a lkát. Říkala jsem si, že jsem sama, nemám partnera, dcera se odstěhovala se svým mužem a já jsem vlastně pro každého zbytečná, že vlastně k čemu jsem a komu jsem k užitku. No, varuji vás, nevyzývejte vesmír, nebo Boha, nebo cokoliv v co věříte. Slzy mi tečou proudem.
Sestra odešla a mně zůstali na starost rodiče. Tátovi je skoro 94 a mamce 87 let. Mamka je soběstačná, stará se i o tátu, ale jde to čím dál hůř. Táta chodí s chodítkem, ale všude v bytě to nejde, tak mamka ohnutá mu před ním posunuje židli, aby se měl čeho držet. No, to by docela šlo, ale taťkovi (myslím), vypadává možná nějak kyčel, protože čím dál častěji se mu noha podlomí. No a mamka ho zachytává a nebo teď nově, když jde s chodítkem, tak za ním posouvá židli, aby mohl v případě nutnosti sednout. Protože od dveří ke křeslu jsou asi čtyři metry.
Ano, já vím, jsem tu já. Ano, snažím se pomoci, co nejvíc můžu, jsem v důchodu a mám brigádu, ale právě mám pocit, že už ani na tu brigádu nemohu jít, je to na 12 hodin a bojím se je tu nechat samotné. Bydlíme v rodinném domě, já bydlím nahoře a rodiče dole v přízemí. Naproti přes dvůr bydlela moje sestra, byly jsme na péči o rodiče a na pomoc pro ně, dvě. Jsem na to sama a drtí mě to. Není to o tom, že bych je neměla dostatečně ráda, nebo jim nechtěla pomoci a drtí mě ta touha být ta „silná“ a dělat jak je vše dobrý, že když před dvěma měsíci zavedli tátovi stálý vývod z močového měchýře, že se nic neděje. Ano, vlastně neděje, naučili jsme se s tím žít.
Pak je ještě pečovatelská služba, táta se brání a já se mu nedivím. I když už není ten chlap, co býval, co kácel stromy a vše uměl, se vším si poradil, stále mu zbývá lidskost a sebeúcta, o kterou už z velké části přišel. Mamka ví, že jí ubývají síly a pláče, že je k ničemu, i když za mě to není pravda. Pro tátu je stále ta jediná a on pro ní, jsou spolu 68 let.
Jistě, já vím, že musí oba zemřít. Musím zemřít jednou i já a také vy. Ale to přece není o to méně bolestivé. Mně je šedesát čtyři let, věřím v Boha, jsem založením spíše Budhista, věřím v karmu, reinkarnaci. Věřím v lidskost, ale zatím mi moc nejde sebeobětování, i když to je přehnaný výraz. Jen mé ego občas vykřikuje „a co tvůj život“, snažím se ho neposlouchat, ale nemůžu si pomoci, občas se lituji. Teď už chápu mou sestřenici, které si její máma zlomila krček před rokem a nechodí. Sestřenice se hroutila, že jestli má strávit ještě zbývající pěkná léta péčí o ni. Já to tak úplně nemám, já cítím lásku, cítím soucit, jsem smířená s odchodem, ale těžké je odcházení. Otec nevěří ničemu z toho, co se mu snažím říkat, že po smrti existuje v jiné úrovni bytí, směje se tomu a já cítím, jak silná je jeho touha ŽÍT. Přeji mu to, neupírám, nikdo z nás nemá právo rozhodovat o druhém, o jeho svobodě, o jeho rozhodnutí, kdy odejít z tohoto světa.
O co jde v našich životech?
Proč jsme tady?
Jaký smysl a účel máme?
Kam vůbec kráčíme? Máme čistá srdce a děláme vše s láskou? Můžeme si na konci života říct, že jsme tady byli něco platní? Já zatím ne, ale snažím se ze všech sil.
Když zemřela sestra, objevila se jakási firma, která se snaží vymoci od pojišťovny jakési odškodné za její smrt. Museli jsme sepsat prohlášení, kde vysvětlujeme, jestli jsme utrpěli ztrátu smrtí té osoby. Je to fakt na hlavu, jak jim vysvětlit tohle všechno, jak jim vysvětlit o co všechno jste přišli.
Proto se znovu ptám: Věříte v osud?
