Článek
Jsem typický vodnář. Hlavu v oblacích, snílek. Miluji sci-fi seriály a to hlavně proto, že věřím, že všechno je možné. Věřím, že existují mimozemské civilizace, věřím na jiné reality, věřím, že svět si vytváříme svou vírou, svou myšlenkou, svou emocí. Ale co je hlavní? Věřím na lásku. Láska je ta nejsilnější hybná síla ve vesmíru, je to to nejkrásnější, co nám bylo dáno, je to to, co je nejdůležitější. Ano, je mnoho druhů lásky. Když jsme děti, milujeme své rodiče, snažíme se je ve všem napodobit. Pak přijde škola, první kamarádi, kamarádky, bez kterých si již nedokážeme svůj následující život představit. Ale pak přijde první láska, možná druhá a třetí, pak děti a je tu mateřská láska, pak dospějí a žijí si zase své lásky. A tak stále je tu nějaká láska.
Ale dnes bych chtěla psát o těch láskách posledních, ne-li té poslední. A to stále myslím v této realitě, v tomto životě, v mém současném těle. A mám na mysli lásku partnerskou.
Léta letí jako zběsilá, milovala jsem mnohokrát, zrovna tolikrát jsem byla zklamaná. Neříkám, že chyby dělali jen muži, já také. Když mi bylo 43, odešla jsem od svého posledního partnera po opravdu trýznivém, roky trvajícím rozpadu. Pak byly ještě nějaké pokusy o vztah, ale bylo to jen takové randění. Až v té době jsem věděla co od vztahu chci a co nechci. Vyzkoušela jsem snad všechny existující seznamky, zpočátku jsem věřila, že ti muži tam mluví pravdu, že dávají aktuální fotky. Šla jsem na nepočítaně prvních rande. Byla to sranda, vyprávěním o těchto schůzkách jsem bavila celou rodinu, mívali jsme z toho až záchvaty smíchu. Pak mě pomalu smích přešel, začalo mě takové seznamování frustrovat. Až jsem s tím úplně přestala. Ne, že bych to vzdala úplně, ale protože jsem fatalista, tak jsem si řekla, že jestli mám mít vztah, tak toho muže potkám někde cestou. Roky jsem se rozhlížela a vyhlížela pana vysněného. Občas se z povzdáli někdo mihnul, o kom jsem si myslela, že by to mohl být ON, ale pak se zase ztratil.
Jak jsem již řekla, jsem duchovně založená, miluji jógu a tak jsem před dvěma léty jela na Silvestrovský pobyt spojený s jógou a mimo jiné také s potní chýší. Při postupném příjezdu účastníků, jsem dostala první obejmutí od pána (říkejme mu Petr), který mi během pobytu byl čím dál víc sympatický. Postupně vyšlo najevo, že je instruktor jógy a především to, že má úplně stejné datum narození jako já, včetně roku. No a já? To bylo pro mně znamení od Boha, Osudu, Vesmíru, vlastně nevím, ale fakt jsem si myslela, že je to TEN, na kterého čekám. Nezamilovala jsem se, ale chtěla jsem Petra poznat, chtěla jsem jeho energii do svého života, tím myslím i jako kamaráda. No ale to jsem právě narazila.
Dávám svou povahu tady na pranýř, protože jsem urputná, tedy už se snažím nebýt, ale fakt jsem ho chtěla poznat. No ale on nechtěl. Tady by mělo být spoustu smajlíků, protože se tomu již směju, ale Petr se asi dlouho nesmál. Snažil se být milý a rok jsme hráli hru, že se jako někdy sejdeme, řekl mi, že nestojí o vztah, ale já vlastně chtěla jen poznat ho, abych věděla, že i muži, muži s velkým M, existují. No ano, veškerá snaha vycházela ode mě, ale na svou obranu musím říct, že on vždy nějak komunikoval. Nevím proč, nevím proč mě udržoval na nějaké čekací listině. Nic ve zlém, opravdu se kaju já, je to o mně, jen vyprávím příběh. Nemohla jsem pochopit, že když vidím osudovost a znamení já, proč to on také nevidí.
Před rokem mi tragicky zahynula sestra, zůstali mi na starost rodiče, vše jsem nějak zpracovala a přijala. Mluvím o smrti, odcházení, nezájmu, vše jsem přijala. Nejsem už smutná, žiji jak nejlépe v dané situaci dokážu, jen mám čas přemýšlet. Tohle píšu jako jakousi omluvu Petrovi, že jsem vlastně byla sobecká a chtěla po něm něco, co on necítil. I když jsem mohla mít pravdu a to setkání mohlo být osudové, měla jsem to nechat být. Prostě to neviděl a to je v pořádku.
Já to s muži ještě nevzdala. Přihlásila jsem se na rychlé rande, fakt i v tomto věku mohu během pěti minut vyzpovídat muže a zjistit, jestli máme něco společného. Ani s láskou jsem to nevzdala, stále věřím, že někde snad On čeká. Když nečeká, svět se nezhroutí, život mě baví. Praktikuji jógu, cestuji, žiji, cítím vítr ve vlasech.
Občas si myslím, že v seznamování je každý úspěšnější než já.
Třeba je mým osudem být sama, nebo možná ne, ani vlastně nevím, ale těším se na vše.
Je mi teprve šedesát pět let.
