Článek
Oba berou hromadu prášků, taťka už skoro nechodí, od šedesáti má operované kyčle, má plenky. Jediné, co zvládne, je dojít si na velkou a od postele ke stolu a na snídaní, ráno do koupelny. Ale je to dřina pro oba rodiče. Mamka ho jistí, on se drží chodítka, a přesto velmi často skončí na zemi. Každou chvíli je potlučený, samá modřina a odřenina. Pak ho zvedá sama, nebo s pomocí mou, nebo mojí sestry.
Když jsme žádali o příspěvek na péči, doktor si ho nechal dovézt sanitkou do vestibulu budovy, kde pracuje, kouknul na něj a řekl, ať ho dáme do ústavu. To mamka, ani my nikdy neuděláme. Rodiče jsou spolu 68 let, spoustu toho společně prožili, nevím, jestli mohu říct, že se spoustu toho naučili.
Sama nevím, co si mám o tom všem myslet. Myšlenky jsou jako dotírající ovádi. Někdy bzučí v dálce, někdy jsou těsně v mých uších. Ale důležitější jsou pocity. Samozřejmě nechci za nikoho rozhodovat, kdy a jakým způsobem má zemřít. Když pominu lásku dcery k rodičům, tak je tu má víra. Víra v to, že každá duše před svým narozením si vybrala to, co chce žít, prožít a to, jak chce svůj život ukončit.
Jen mě zajímá, co člověka, který tráví svůj život u televize a pořadů, ze kterých většinu času neví nic, co ho drží při životě. Myslím, že jeho duše už se z větší části odpojila a on je v čekárně. Někdy mám pocit, že zapomněl, na co v té čekárně čeká. Někdy si myslím, že ho drží naživu mamka silou své vůle, protože stále opakuje, že dokud bude moct, že se o něj bude starat. Stojí ji to stále více sil, když upadne, tak nad ním stojí, usedavě pláče a vyčítá to jemu a pak zase sobě, že ho špatně jistila. Bolí ji to, co se děje. A jistě, bolí to i mě. Táta byl vždy můj hrdina, ještě před osmdesátkou kácel stromy, byl to chlap, který si uměl poradit a dnes je jen stín u televize.
Neříkám, kdy a jak má odejít, opravdu věřím, že to musí poznat sám. Ani mě to nijak neobtěžuje, krom té bolesti a touhy jim jakkoliv pomoci. Ale vůbec nevím jak. Já vím, být tu pro ně, ale není to úplně jednoduché.
Jen vždy, když od nich odcházím, čekám až mi na pozdrav odpoví oba rodiče. Co kdyby to bylo naposled.
