Článek
Ano, já vím, nejsem sama, kdo se stará o své staré rodiče. Nejsem stále v módu stěžovatele, ale vždy když jsem (asi) skoro na dně, tak potřebuji se vypsat. Pokusit se vysvětlit jak se cítím.
Necítím se moc dobře, momentálně jsem zralá na dlouhodobou psychoterapii, nebo rovnou léčbu svých traumat, která se stále kolem dokola opakují a se stoupající razancí. Kdykoliv myslím, že jo, tohle už mám zpracované, tak se mi to vrátí jako bumerang z větším dorazem.
Já věřím v sílu myšlenky, v mnoha situacích jsem si tento předpoklad potvrdila, přesto nedokážu vyklouznout z té smyčky, kdy dostávám stále více zabrat. A ještě pořád si říkám, že to zvládnu, že přece jednou musí přijít odměna, že můj čas přijde.
Když před rokem a půl zemřela sestra, se kterou jsme se měly postarat o naše staré rodiče, tak jsem si říkala, je to tragédie, ale co se dá dělat, musím se o ně postarat sama. Vše jednou pomine, že? Je zvláštní, jak se můj přístup proměňuje. Tátovi je skoro 95 let, mamce 88 let. Jojo, oni tu byli pro mě, teď tu musím být já pro ně. Znáte to? Ano lidskost, úcta ke stáří, zbytek lásky. Já nevím, jestli je to ještě láska, protože z táty je již minimum toho, kdo byl můj (hrdina) táta. Je to troska kompletně závislá na péči druhých, ale přesto je v něm nějaký vzdor, kterým nám říká (špatně mluví, po mrtvici), že já a mamka jsme tu pro něj, že vlastně nepotřebujeme svůj vlastní život, že jediný náš úkol je postarat se o něj. Vždy jsem toužila po uznání od táty, které jsem nikdy nedostala. Teď už to nepotřebuji, nepotřebuji jeho uznání, ale ani nechci jeho výsměch, jeho pohrdání. Mamka byla včera na operaci šedého zákalu a nic nesmí dělat. Vlastně do včera byla ta nejhorší činnost na ní. Táta má stálý vývod z močového měchýře, takže se musí z pytlíku vypustit moč a na stolici chodí na stoličku (gramofon) vedle postele. A já si vzala roušku a rukavice, když jsem to musela dnes uklidit. Zeptal se mě, co to mám, tak jsem mu vysvětlila proč a co nechci a on se mi posmívá. Já pláču, když to píšu, chtěla bych křičet a řvát a zuřit, ale pokračuji jako stroj.
Kdy skončí mé osobní peklo? Pokud si vytváříme svůj život, jak jsem si mohla něco takového vytvořit? Copak jsem sadista?
Táta panuje, mamka na něj křičí a rozčiluje se a já? Já nevím, potají brečím a modlím se za klid jejich i můj. Zkraje jsem taťku litovala, že chudák dopadl, byl zvyklý makat a teď jen sedí na posteli a kouká na televizi, u které celý den klimbá. Pak jsem začala litovat mamku, která si stále stěžuje jak dopadla po sedmdesáti letech manželství. Ano a někdy polituji i sama sebe. A teď? Říkám si kdy to skončí. Co jsme nepochopili, co se máme naučit, jak naplnit karmu. Přece si nemůžu přát, aby někdo již odešel na druhý břeh, aby někdo odešel domů, do domova duší. Přece to musí být rozhodnutí duše toho dotyčného, ne moje. Kdysi jsem měla oblíbený citát : Nikdo není odpovědný za žádnou lidskou bytost, každá bytost si každý den tvoří svůj osud. Asi je to nepřesné, ale takhle nějak to je. Jsem odpovědná za svůj život, abych ho žila co nejlépe, abych se naučila nové věci, abych se naučila soucitu a lásce. Jenže zmítám se ve dvou extrémech. Jsem tu, abych jim pomohla, abych tu byla pro druhé. Nebo ten druhý extrém, jsem tu, abych se od pomoci druhým odpoutala a žila jen sama pro sebe? Co je pravda?
Jak dobře žít, kde najít tu rovnováhu. Vím, že jsou na tom ještě lidi mnohem hůř, přesto bych se ráda měla líp. Jsem utahaná, víc zatížená emočně než tělesně.
Ráda bych našla rovnováhu, klid a chtěla bych vrátit do života radost. Kamarádka si myslí, jak je to poetické, že bydlíme s rodiči v jednom domě, i když každý ve svém bytě. Jaké je to hezké, že jsme pohromadě. Ale já už tu poezii nějak nevnímám, vím, že musím přijmout situaci takovou jaká je, vím to! Je to jak to je. Vše jednou pomine.
