Hledá se Raoul Wallenberg. Muž, který zachránil tisíce Židů, sám zmizel beze stopy

Raoul Wallenberg se narodil 12. srpna 1912 do bohaté a velmi vlivné rodiny. Právě díky rodinnému zázemí měl dveře do světa otevřené – po roce studia ve Francii odjel do Spojených států, kde na Michiganské univerzitě vystudoval architekturu, po návratu domů se však vydal na dráhu obchodu, která ho zavedla mj. do střední Evropy.

Když nacisté v roce 1944 ovládli celé Maďarsko, které bylo do té doby jejich spojencem, a zahájili masové deportace maďarských Židů do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů, organizace War Refugee Board začala zoufale hledat někoho, kdo by mohl právě maďarským Židům pomoci. Raoul Wallenberg se díky svým kontaktům, jakož i znalosti tamního prostředí, jevil jako ideální volba. Dostal diplomatický pas a okamžitě odjel do Budapešti. Začátkem června 1944, kdy do maďarské metropole dorazil, bylo už více než 400.000 Židů odesláno do vyhlazovacích táborů (většinou do Osvětimi). Zbývalo zde ale pořád zhruba 200.000 těch, kterým ještě bylo možné pomoci.

Wallenberg v Budapešti zřídil kancelář a Židům začal vydávat tzv. ochranné pasy, v nichž stálo, že jejich držitelé jsou švédští občané, čímž zabránil jejich deportaci. Tato aktivita samozřejmě nebyla legální, protože pasy nebyly pravé, protože ale vypadaly věrohodně, Němci i Maďaři je většinou uznávali. Wallenberg šel ale ve svém úsilí ještě dál. Za peníze od War Refugee Board pronajal na různých místech Budapešti více než 30 budov, na které vyvěsil švédskou vlajku a nápisy jako „Švédská knihovna“ nebo „Švédský výzkumný institut“, což mu umožnilo ukrýt zde téměř 10.000 lidí.

Osudným se Wallenbergovi stal 17. leden 1945, kdy si ho zavolal maršál Malinovskij, toho času velitel armády, která obsazovala Budapešť, kvůli podezření z domnělé špionáže. Jeho poslední zdokumentovaná slova zněla: „Jedu za Malinovským. Jestli jako host, nebo vězeň, to zatím nevím.“ Jisté je, že přestože švédská vláda byla ihned informována, že Wallenberg se nachází pod sovětskou „ochranou“, již 21. ledna byl převezen do nechvalně známé věznice Lubjanka. Zde stopy končí. Tedy alespoň ty oficiální.

V roce 1957 sovětská vláda zveřejnila dokument datovaný 17. července 1947, podle kterého Wallenberg zemřel toho dne ve své cele, pravděpodobně na selhání srdce. V roce 1991 oznámil Vjačeslav Nikonov, kterého tehdy ruská vláda pověřila vyšetřováním Wallenbergova případu, že Wallenberg byl ve skutečnosti v roce 1947 popraven. Stejnou tezi pak potvrdil i Alexandr Jakovlev v roce 2000. Mohlo by se zdát, že případ je uzavřen, ale opak je pravdou.

Theodor von Dufving, německý důstojník, který byl dlouhá léta vězněn v Sovětském svazu, tvrdil, že viděl Wallenberga v Kirově v roce 1949. Podobně mluvil i švýcarský vězeň Brugger, který tvrdil, že s Wallenbergem, který byl umístěn ve vedlejší cele, komunikoval pomocí Morseovy abecedy ve vězení ve Vladimiru v roce 1948. Abraham Kalinski viděl Wallenberga ve stejném vězení mezi léty 1953 - 1955. Další a další svědectví o tom, že Wallenberg žije, se objevovala až do konce 80. let, ale Sovětský svaz celou dobu odmítal, že by se Wallenberg na jeho území nacházel.

Podle nenovějších odhadů historiků zachránil Raoul Wallenberg svým úsilím život 5 - 15 tisícům Židů. Byly po něm pojmenovány ulice, natočeny filmy, v nepřítomnosti či po smrti se od představitelů zemí celého světa dočkal těch nejvyšších poct a vyznamenání, ale i více než 30 let po rozpadu Sovětského svazu zůstává jeho osud záhadou. Vzhledem k hrdinským činům tohoto mimořádného člověka patří tato záhada k těm nejsmutnějším, které 2. světová válka napsala.