Jeli naši atleti na mistrovství světa, nebo na dovolenou?

Atletika, která je nazývána Královnou sportu, byla po dlouhá léta i výkladní skříní sportu českého, a to nejen v dobách Československa, ale i samostatné České republiky. Jan Železný, Barbora Špotáková, Tomáš Dvořák, Roman Šebrle… Naše rozlohou i počtem obyvatel malá země dokázala vyprodukovat překvapivé množství mistrů světa, světových rekordmanů i olympijských vítězů. Zdá se ovšem, že doby největší slávy jsou ty tam. Někteří dokonce mluví o konci české atletiky a právě letošní halové mistrovství světa jim dalo v mnohém za pravdu.

Česká výprava na 19. halovém světovém šampionátu čítala 23 členů. Nejvíce v historii. Navíc na mistrovství vyrážela s ambicí vylepšit nelichotivou bilanci z předešlého šampionátu z roku 2022, na kterém naši atleti nezískali ani jeden cenný kov. To se ovšem bohužel nestalo a nejlepším umístěním celé naší výpravy bylo 5. místo výškaře Jana Štefely a tři 6. místa (Švábíková - tyč, Krsek - 400 m, Stráský - sedmiboj). Celkově se se pak výkony českých atletů staly terčem většinou oprávněné kritiky. To, co bylo dříve připisováno smůle či souhře nešťastných okolností, je dnes již právem pokládáno za krizi tohoto sportovního odvětví u nás.

Největší oporou a „držákem“ naší reprezentace byl (respektive měl být) koulař Tomáš Staněk. Na halovém mistrovství světa v Birminghamu bral bronz, to už je však bohužel 6 let nazpět. Závod v Glasgow se Staňkovi vůbec nevydařil a muž s halovým osobním rekordem 22,17 m skončil hluboko v poli poražených, konkrétně na 11. místě. Žalostným výkonem 20,31 m navíc více než o metr zaostal za svým letošním maximem. Příčiny neúspěchu? Mužská koule šla v posledních letech neuvěřitelně nahoru a Tomáš Staněk má (ve vší úctě ke všemu, co v kariéře dokázal), ve 32 letech to nejlepší již za sebou.

Služebně nejstarším českým atletem byl v Glasgow Petr Svoboda, což je kapitola sama o sobě. Petrovi bude letos 40 let a kariéru (kvůli vážnému zranění nohy) původně ukončil již v roce 2013. Poté se vrátil, ale v posledních letech ho neustále ničí zranění. Každý rok se to opakuje. Na mistrovství republiky (nebo jiném závodě v ČR) splní limit na velkou akci, kde ale, většinou vinou zranění, naprosto vyhoří. Na minulém halovém světovém šampionátu skončil na 28. místě, minulý týden v Glasgow se hned po vyběhnutí chytil za nohu a závod pro něj skončil již v rozbězích.

Mezi „starou gardu“ pak lze řadit i dálkaře Radka Jušku. Ten v závodě v prvních dvou pokusech přešlápl a v posledním, který by mu případně zajistil účast v užším finále, dolétl na pouhých 768 cm, což stačilo pouze na předposlední 14. místo. Výčet českých neúspěchů pak korunovaly obě naše štafety na 4×400 m, když ani jedna nepostoupila z rozběhu.

Žalostná bilance českých atletů v Glasgow mrzí o to více, že tento šampionát vynechala spousta největších hvězd. Rok 2024 je olympijskou sezónou a mnozí sportovci tak letos halu vypustili úplně. Lze tedy říci, že medaile visely o něco níže než obvykle. Právě z faktu, že MS vynechala většina světové špičky, těžil Jan Štefela, který si ve výšce vyskákal 5. místo, stejně jako již zmíněný Matěj Krsek či Vilém Stráský, kteří ve svých disciplínách obsadili místa šestá. Absence většiny nejlepších závodníků nesnižuje jejich výkon, na druhou stranu však ukazuje, že ani při neúčasti světové špičky to prostě na medaili nestačí.

Jako bývalý atlet (byť ne vrcholový) vím, že kritériem úspěchu či neúspěchu na nejdůležitějších závodech není samotné umístění, ale to, zda ze sebe daný sportovec vydal maximum. V praxi by to mělo být tak, že forma se ladí na největší mezinárodní soutěže (olympijské hry, mistrovství světa), kde se očekává, že si atlet alespoň vylepší své sezónní či osobní maximum. Pokud se však podíváme na výsledky právě skončeného halového světového šampionátu, zjistíme, že z 23 sportovců si pouze vícebojař Stráský vylepšil svůj osobák a tyčkařka Švábíková si posunula alespoň své sezónní maximum. To je vskutku žalostná bilance.

Právě tento fakt se zdá být jednou z hlavních příčin neúspěchu české atletiky v posledních letech. Například ve sprintu jsme mohli na některých předchozích evropských šampionátech pod otevřeným nebem vidět, že naši přední sprinteři (Veleba, Stromšík) na stovce běhali v sezóně časy kolem 10,2 sekundy a na evropském šampionátu jen o pár dní později byli najednou až o 3 nebo i 4 desetiny pomalejší, což je (vzhledem k tomu, že nebyli zranění) opravdu těžko uvěřitelný propad, zvláště když uvážíme, že právě tento závod měl být vrcholem jejich sezóny.

Díky bohaté a úspěšné tradici, kterou u nás má, je na tom v dnes česká atletika podobně jako třeba hokej. Již delší dobu žije ze slávy let minulých, zatímco světová konkurence se nám pomalu ale jistě vzdaluje. Naše největší hvězdy postupně odchází do sportovního důchodu a mladí budou mít v neustále sílící světové konkurenci obrovsky těžké navázat na své slavné předchůdce.

Zároveň je potřeba si přiznat, že jsou disciplíny, ve kterých se zřejmě nikdy nebudeme moci rovnat se světovou špičkou (100 m, 10.000 m…). Naproti tomu však můžeme (a měli bychom) stavět na těch, ve kterých jsme tradičně silní a určitě máme co nabídnout (oštěp, technické disciplíny). Tak jako ve všech sportech je zároveň nutné zaměřit se na děti a mládež. I Jan Železný či Emil Zátopek totiž byli jednou dětmi.