Palach byl labilní a upálil se zbytečně, tvrdí Josef Mašín

Přestože by se mohlo zdát, že Jan Palach i bratři Mašínové stáli v boji proti komunistickému režimu na stejné straně barikády, evidentně to není pravda. Tedy alespoň ne podle Josefa Mašína, který Palachův čin po letech odsoudil jako bezvýznamný a samotného Palacha označil za labilního mladého muže, který trpěl depresí. Mašín rovněž uvedl, že nechápe, proč má česká společnost neustále potřebu si tento čin připomínat, a dodává, že oslavovat by se měli úplně jiní hrdinové.

...nemusí to být vždy totéž. A to je i případ Jana Palacha a Josefa Mašína, potažmo celé skupiny bratří Mašínů. I když se většina českého národa dodnes staví k odbojové činnosti bratří Mašínů negativně, shodu na tom, že bojovali proti komunismu, byť prostředky, se kterými se většina z nás neztotožňuje, bychom asi nalezli. A zdá se, že jako bojovníka proti minulému režimu Češi vnímají i Jana Palacha. O to překvapivěji může působit fakt, že se Josef Mašín od Palacha, který stál svým způsobem na stejné straně, nejen distancuje, ale jeho akt přímo odsuzuje.

V rozhovoru pro MF Dnes Mašín mj. řekl: „Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů.“ Rovněž prý nepovažuje za „fér vůči Janu Palachovi opětovně veřejně vzpomínat na čin spáchaný labilním mladým člověkem ve stavu duševní deprese.“ Palachův čin podle Mašína nic smysluplného nepřinesl a v boji proti sovětským okupantům ani domácím kolaborantům neměl vůbec žádný význam. Jako argument Mašín uvádí zejména fakt, že nepříteli, proti kterému Palach bojoval, jeho čin nikterak neublížil:

„Představme si vojenské jednotky nebo odbojové skupiny, které jdou do boje vyzbrojeny plechovkami s benzinem nebo s úkolem se při střetnutí s nepřítelem zmrzačit nebo spáchat sebevraždu. Myslím, že Hitler i Stalin by takové protivníky s radostí přivítali,“ uvádí Josef Mašín a v této souvislosti se odkazuje na amerického generála Pattona, který tvrdil, že položení života za svou vlast bez toho, aby tato obět měla přímý dopad na nepřítele, není podstatou ani účelem boje. Mašín má za to, že Češi by měli oslavovat úpně jiné hrdiny a jako příklad uvádí Gabčíka s Kubišem, kteří zlikvidovali R. Heydricha, nebo odbojovou skupinu Tři králové, jejímž členem byl i jeho otec, generál Josef Mašín.

Josef Mašín má sice pravdu, když říká, že žádný člověk vyzbrojený plechovkami s benzinem by neměl proti nepříteli, jakým je vojenská či jiná totalitní diktatura, nejmenší šanci. Na druhou stranu i on určitě moc dobře ví, že něco podobného ani nebylo Palachovým cílem. Stejně tak se Mašín mýlí, když tvrdí, že fyzický střet je jedinou možností, jak takového nepřítele porazit. Historik Jakub Jareš k tomu říká: „Myslím, že pan Mašín příliš zdůrazňuje svůj vojenský pohled. Ale existuje řada situací, v nichž přímé násilí nic nezmůže a je třeba nejdříve změnit vědomí lidí. Někdy i tím, co udělal Jan Palach.“

Lid by sám o sobě nepřítele typu totalitního režimu, který u nás panoval do roku 1989, násilím ani porazit nemohl. Nejen příklad komunistického Československa, ale i ostatních sovětských satelitů však ukázal, že nepříteli tohoto typu se dá přinejmenším značně ublížit i zcela nenásilně. Zatímco v 50. letech se obecně počítalo s tím, že komunismus bude moci být poražen pouze cestou vojenskou, v období normalizační šedi let 70. a 80. si západní svět uvědomil, že jistějším a zároveň i efektivnějším způsobem by mohl být apel na myšlení lidí v totalitních státech.

A historie nakonec dala tomuto přístupu svým způsobem za pravdu, protože režim v Československu, stejně jako v ostatních sovětských satelitech (a koneckonců i v samotném Sovětském svazu), se nakonec zhroutil zevnitř, bez jakéhokoli vojenského zásahu ze zahraničí. A srovnáme-li státní převraty ve střední a východní Evropě např. s převraty v Latinské Americe, zjistíme, že samotné změny režimu si u nás ani u našich sousedů v roce 1989 nevyžádaly prakticky žádné oběti na životech, přestože systém, který v těchto zemích do té doby panoval, jich měl na svědomí desítky milionů.

Nemá ale Josef Mašín přeci jen v něčem pravdu? Určitě má. Jan Palach se neupálil na protest proti sovětské okupaci, jak to ostatně dodnes bývá často mylně interpretováno. V dopisech, které napsal v den svého činu (16.1. 1969), uvedl své 2 hlavní požadavky. Prvním bylo okamžité zrušení cenzury, druhým pak zákaz rozšiřování „Zpráv“, propagandistické tiskoviny, kterou vydávala sovětská okupační moc. Ani jeden z jeho požadavků však splněn nebyl, takže z čistě faktického hlediska má Josef Mašín pravdu, když říká, že v tomto ohledu Palachův čin žádný posun v boji proti sovětským okupantům nepřinesl.

Na druhou stranu se Palachovi určitě podařilo národ šokovat, probudit a na několik dní pevně semknout. Jeho pohřeb lze bez nadsázky nazvat celonárodní demonstrací a ohlas, který jeho čin vzbudil nejen u nás, ale i v ostatních státech sovětské sféry vlivu, byl nesporný. Naděje na změnu poměrů, kterou Palach svým činem vykřesal, však velmi brzy vzala za své, zejména přijetím tzv. pendrekového zákona, který podepsal jak Alexander Dubček, tak prezident Svoboda a Československo se tak na dlouhých 20 let ocitlo v bezvýchodné normalizační šedi.

Čin Jana Palacha je i v naší společnosti dodnes vnímán rozporuplně. Rozhodně ale nevbuzuje takové vášně jako činy bratří Mašínů, kteří jsou opětovně navrhováni na státní vyznamenání. Podle průzkumu agentury SC&C z roku 2011 považuje bratry Mašíny za hrdiny pouze 15% Čechů, zatímco téměř dvě třetiny občanů si myslí, že si za své činy žádné vyznamenání nezaslouží. A nutno dodat, že neudělení státního vyznamenání bratrům Mašínům je jednou z mála věcí, na které se shodl Václav Havel s Václavem Klausem i Milošem Zemanem, a stejně se k této sporné záležitosi ostatně postavil i Petr Pavel. Právě v tomto osobním zklamání z postoje české veřejnosti lze možná nalézt kořeny a prapůvod kritiky Josefa Mašína vůči Janu Palachovi.