Proč Češi pořád ještě neumí anglicky?

Denis Diderot ve své době tvrdil, že angličtina se nikdy nestane jazykem vědy, protože je až příliš variabilní a nestálá. Ve francouzštině podle něj naopak slovosled ve větách přesně odráží myšlenkový proces člověka a právě přesnost je ve vědě zásadní. Dnes, více než 200 let po jeho smrti, můžeme spolehlivě říci, že v tomto závěru se slavný osvícenec a encyklopedista mýlil. Nejen že je dnes angličtina jazykem vědy, ale stala se z ní lingua franca, světový jazyk číslo jedna.

Zdálo by se, že naučit se anglicky nebylo nikdy snazší než dnes. 30 let po pádu komunismu žijeme v době internetu a moderních technologií, kterých je angličtina nedílnou součástí. Přesto ze své téměř 20leté praxe učitele angličtiny na různých typech škol nemohu říci, že by bylo osvojení tohoto jazyka pro většinu lidí snadným úkolem. V tomto článku se podíváme na to, proč tomu tak je.

Základní problém, před kterým stojí jakýkoli potenciální student angličtiny, spočívá v samotné slovní zásobě, respektive v počtu slov, jež angličtina obsahuje. V současné angličtině se běžně používá asi 170.000 slov. Toto číslo však nezahrnuje většinu slov z oblastí vědy, tzv. biologické nomenklatury a ani většinu hojně užívaných slov tvořených předponami (responsible - irresponsible) či příponami (music - musical). Druhá edice Oxford English Dictionary, která většinu těchto slov obsahuje, tak čítá zhruba 600.000 slov a podle výsledků projektu, na kterém se v roce 2010 podílel Google a Harvardova univerzita, je celkový počet slov v angličtině dokonce 1.022.000.

Pokud jde o slovní zásobu, tak krom obrovského počtu slov je problém i obrovské množství synonym, které angličina obsahuje. Tam, kde si v češtině vystačíme s jedním slovem, např. slovem tečka, je v angličtině třeba rozlišovat hned mezi několika výrazy - point je tečka ve smyslu bodu v prostoru, full stop je tečka za větou v britské angličtině, period je výraz pro tečku za větou v americké angličtině, tečka v mailové nebo internetové adrese se označuje slovem dot atd. Není to tedy pouze znalost slov jako takových, ale i jejich použití ve správném kontextu, které působí studentům angličtiny problémy.

Typickým rysem angličtiny (a zároveň noční můrou studentů) jsou frázová slovesa, tj. slovesa s předložkou, která mají vlastní význam (put out - uhasit oheň, get up - vstát z postele, make off - zmizet). Frázových sloves je v angličtině několik tisíc a jejich hlavní úskalí spočívá v tom, že jedno sloveso má často hned několik významů, které spolu většinou nijak nesouvisí, např. sloveso make up může znamenat vymyslet si něco, rozhodnout se, vynahradit někomu něco, udobřit se s někým, utvořit celek atd.

Zatímco u některých frázových sloves je možné jejich význam odhadnout, i když člověk dané spojení nezná, u jiných to dost dobře nejde. Například sloveso turn down může znamenat ztišit hlasitost (to turn down the volume). Pokud člověk ví, co znamená samotné sloveso turn (= otočit) a předložka down (= dolů), je zde možné význam fráze turn down the volume vydedukovat. Sloveso turn down ovšem také může znamenat odmítnout něco (to turn down the offer - odmítnout nabídku). Zde je však (pokud člověk sloveso v tomto významu nezná) o poznání složitější význam odhadnout.

Pokud jde o gramatiku, tak asi největší potíž spočívá v systému anglických slovesných časů. Zatímco v češtině máme časy pouze 3, angličtina jich má 6 (přítomný, minulý, předpřítomný, předminulý, budoucí a předbudoucí), přičemž každý z nich má 2 formy (prostou a průběhovou), jejichž použití se značně liší, takže z pohledu studenta je možné říci, že časů je v angličtině ve skutečnosti 12. Hojně používaným aspektem průběhovosti (např. I am playing místo I play) se angličtina liší od ostatních germánských jazyků, ve kterých se průběhové časy nepoužívají.

Z vlastní zkušenosti pak mohu říci, že zdaleka nejproblematičtějším časem pro české studenty je čas předpřítomný. Protože jsme v češtině zvyklí dělit veškeré události pouze na minulost, přítomnost a budoucnost, uvažovaní v jakési dimenzi předpřítomnosti nám není vlastní a většině lidem trvá poměrně dlouho si tento čas osvojit. Dalším úskalím je pak to, že některé věty s předpřítomným časem (např. I have been living in Brno for 2 years) se do češtiny překládají časem přítomným (Žiju v Brně 2 roky), zatímco jiné (I have just done it) časem minulým (Právě jsem to udělal).

Například francouzština používá 6 minulých časů, 1 přítomný a 3 budoucí. V běžném životě si však člověk vystačí zhruba s polovinou z nich. Důležitým rysem anglických slovesných časů ovšem fakt, že na rozdíl od francouzštiny se všechny (kromě času předbudoucího a budoucího průběhového) poměrně hojně používají a je tedy důležité je znát. Výše zmíněný předpřítomný čas, který dělá nejen Čechům největší problémy, je pak podle statistik dokonce vůbec nejpoužívanějším časem v britské angličtině.

Samostatnou kapitolou a zároveň oblastí, ve které Češi dělají v angličtině spoustu chyb, jsou chyby pod vlivem mateřského jazyka. Kanadský profesor angličtiny Don Sparling, který žije v České republice dlouhá léta, tento fenomén nazval slovem „Czenglish“ a v 80. letech napsal skvělou příručku zvanou English or Czenglish, která se právě touto problematikou zabývá. Stručně řečeno se jedná o slova a slovní spojení, která sice v češtině znějí logicky, ale v angličtině často vůbec neexistují nebo se používají v jiném smyslu, např. anglické slovo brigade neznamená brigáda, ale označuje nějaký organizovaný sbor (např. fire brigade - hasiči).

Tyto typické „české“ chyby se ovšem netýkají pouze samotných slov, která znějí podobně, ale používají se různě. Evergreenem jsou chyby typu We discussed about it yesterday (= Diskutovali jsem o tom včera), kde je sloveso discuss sice použito správně, na rozdíl od češtiny se však nepojí s předložkou „o“ (about), takže správně se řekne jen We discussed it yesterday. Stejně tak se chybuje i případech obrácených, tj. ve spojeních, ve kterých v češtině předložka není, zatímco v angličtině ano, např. věta „Připomínáte mi moji sestru“ se neřekne You remind me my sister, ale You remind me of my sister.

Díky internetu a různým moderním vymoženostem nebylo nikdy jednodušší naučit se anglicky než je tomu dnes. Z důvodu obrovského rozmachu a důležitosti, jaké se dnes angličtina ve světě těší, navíc její znalost přestává být považována za znalost cizího jazyka, ale začíná se brát jako samozřejmost. Naučit se alespoň základy angličtiny je poměrně jednoduché (např. ve srovnání s francouzštinou), naučit se skvěle anglicky však není o nic snazší než naučit se skvěle jakýkoli jiný jazyk. Není ale důvod, proč to nezkusit. Jak ostatně praví klasik: „I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.“