„Psovi psí smrt!“ aneb nejkrvavější politický monstrproces v Československu

Všechny odsouzené spojovalo to, že se stali oběťmi tzv. Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Nejprominentnějším z nich byl nepochybně sám Slánský, někdejší generální tajemník KSČ. Byl tu ale i bývalý ministr zahraničí Vladimír Clementis, svého času téměř všemocný Bedřich Reicin nebo náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb. Na rozdíl od procesu s Miladou Horákovou, ve kterém se komunisté zaměřili na nepřítele vnějšího, v procesu se Slánským nemilosrdně sáhli do vlastních řad.

Příčinou nejkrvavějšího politického monstrprocesu u nás byla původně roztržka mezi SSSR a Jugoslávií, respektive mezi Stalinem a Titem. Josip Broz Tito dal Stalinovi jasně najevo, že si v zahraniční politice hodlá počínat nezávisle na diktátu Sovětského svazu. Rozčílený a zároveň paranoidní Stalin se začal obávat, aby se podobné sny o větší nezávislosti nezačaly objevovat i v ostatních státech východního bloku. Výsledkem byl příkaz uspořádat vykonstruované politické procesy v sovětských satelitech jako výstrahu všem, kdo by do budoucna mohli odmítnout poslušnost. A tak došlo v Maďarsku k procesu s László Rajkem, v Bulharsku s Trajčo Kostovem a v Polsku s Wladyslawem Gomulkou. Na řadě bylo Československo.

Dnes už víme, že Gottwald, který nakonec se zatčením Slánského souhlasil, původně dlouho vzdoroval a myšlence hledat nepřítele ve vlastních řadách se bránil. Se Slánským ho navíc pojilo dlouholeté přátelství. Teprve poté, co mu bylo Sověty naznačeno, že pokud neobětuje Slánského, mohl by se hlavou vykonstruovaného spiknutí stát on sám, dal souhlas ke Slánského zatčení.

Vedle Rudolfa Slánského stanul na lavici obžalovaných ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, náměstek ministra financí Otto Fischl, zástupce generálního tajemníka KSČ Josef Frank, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Geminder, náměstek ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničních věcí Artur London, náměstek ministra zahraničního obchodu Rudolf Margolius, náměstek ministra národní obrany Bedřich Reicin, redaktor Rudého práva André Simone, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling a náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb.

Skoro všichni byli obviněni z velezrady, špionáže, spiknutí proti republice a záškodnictví, přičemž u většiny z nich byla použita kombinace obvinění ze dvou či více těchto přečinů. Jedním z mnoha překvapivých a zároveň odpudivých rysů celého procesu pak byl silný antisemitský podtext. 11 ze 14 obviněných bylo židovského původu a krom obvinění z trockismu a titoismu byli v průběhu celého procesu nazýváni sionistickými a buržoazně nacionalistickými zrádci.

Není žádným překvapením, že nikdo z obviněných nebyl vinen skutky, které se mu kladly za vinu a za které byl následně odsouzen. To ovšem neznamená, že šlo o 14 zcela nevinných komunistů. Slánský a Šváb se již dříve podíleli na přípravách hned několika politických procesů (mj. procesu s Miladou Horákovou), Bedřich Reicin byl jedním z hlavních strůjců několika justičních vražd (mj. generála Heliodora Píky), takže v těchto případech rozhodně nešlo o lidi bez viny. Na druhou stranu tu ovšem byli osobnosti jako Rudolf Margolius, který byl ryzím technokratem, a o kterém se dá s klidným svědomím říci, že byl naprosto nevinný.

Tento slogan, který použil básník Ivan Skála v souvislosti s procesem, je jen jednou z mnoha ukázek mediální masáže, kterou celý proces od začátku do konce provázel. Kromě Skály ostatně o průběhu celého divadla podobně referovali (v Rudém právu i jinde) i přední spisovatelé, např. Ivan Olbracht, Jarmila Glazarová nebo Marie Pujmanová. Na presumpci neviny se příliš nehrálo a všichni obvinění byli veřejnosti představováni už jako viníci ještě dříve, než padl rozsudek o vině a trestu. Několik tisíc petic požadujících pro obviněné nejvyšší tresty je důkazem, že tato kampaň zafungovala. Volba fanatického Josefa Urválka jako hlavního prokurátora pak nenechala nikoho na pochybách, že „hněv prostého lidu“ bude dostatečně vyslyšen.

Soudní přelíčení probíhalo od 20. do 27. listopadu 1952. U všech obžalovaných bylo použito jak fyzického, tak především obrovského psychického nátlaku. Ten trval tak dlouho, dokud i poslední z nich nebyl zlomen. Všichni se museli naučit své výpovědi nazpaměť a před soudem je pak už jen bez větších obtíží odevzdaně přeříkali. Zatímco v procesu s László Rajkem padly celkem 3 tresty smrti a v procesu s Kostovem jeden, českoslovenští komunisté šli v tomto ohledu příkladem. Ze 14 obviněných bylo k nejvyššímu trestu odsouzeno 11. Pouze Vavro Hajdů, Evžen Löbl a Artur London vyvázli „jen“ s doživotím.

Nikdo z odsouzených se na radu svých vyšetřovatelů proti rozsudku neodvolal. Většinou spoléhali na to, že jim prezident udělí milost. Říká se, že Gottwald při odmítnutí milosti pro Miladu Horákovou v roce 1950 se svým podpisem krátce zaváhal. Jak a jestli vůbec vůbec uvažoval, že by dal nyní milost svému kamarádovi Slánskému, bohužel nevíme. Strach ze Stalina a obavy o vlastní život byly pravděpodobně silnější a Gottwald u všech 11 odsouzených udělení milosti odmítl. Všichni byli popraveni v časných ranních hodinách 3. prosince 1952. Poslední slova Rudolfa Slánského byla: „Mám, co jsem si zasloužil.“