Válka o Fučíka na Seznam Médiu 80 let od jeho popravy

8. září uplynulo přesně 80 let ode dne, kdy byl popraven Julius Fučík. O tom, že postava komunistického novináře dodnes rozděluje společnost, jsme se mohli nedávno přesvědčit i zde na Seznam Médiu. Uživatel Jan Ziegler zde publikoval článek (odkaz ZDE), který na Fučíkovi nenechává nit suchou, na což reagoval uživatel Fondovník článkem (odkaz ZDE), který naopak Fučíka líčí jako hrdinu.

Možná by se nabízelo napsat, že pravda bude někde uprostřed, ale je tomu skutečně tak? Podívejme se na několik nejspornějších bodů celého příběhu pohledem historika.

Z dnešního pohledu lhal. Mezi historiky ovšem nepanuje shoda na tom, jak moc vědomě. Jeho kniha reportáží ze SSSR nazvaná V zemi, kde zítra již znamená včera nám svým propagandistickým tónem dnes může přijít až směšná, je ovšem důležité dívat se na ni optikou doby, ve které vznikla. Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR to vysvětluje následovně: „Reportáž pro literáta 20. a 30. let není to samé jako pravda. Součástí tehdejší reportáže je vyhraněné ideologické stanovisko pisatele. Není to zprostředkování faktů.“

Podobně jako Fučík tehdy ostatně Sovětský svaz oslavoval třeba Romain Rolland nebo G.B. Shaw. Oba SSSR navštívili ve stejné době, oba se vysmáli zvěstem o totalitním státě a oba o Sovětském svazu mluvili v superlativech. Nutno ovšem dodat, že Rolland, Shaw i Fučík tehdy viděli jen to, co jim bylo vidět dovoleno. Nikdo z nich neviděl hladomor na Ukrajině ani Stalinovy gulagy. Nemůžeme tedy říci, že by vědomě lhali. Spíš prezentovali svůj osobní pohled bez znalosti všech faktů.

Je nesporným faktem, že během svého zatčení, ke kterému došlo 24. dubna 1942 v bytě u manželů Jelínkových, Fučík z hlediska odbojových instrukcí selhal. Měl u sebe totiž dvě pistole, které nepoužil a vzdal se gestapu bez odporu. Komunistické instrukce přitom velely, aby se ozbrojený odbojář nevzdal bez boje. Tak či tak ho čekal soud za ozbrojený odpor, což se samo osobě rovnalo rozsudku smrti, takže šlo o to, pokusit se nepříteli alespoň co nejvíce uškodit. A to Fučík nedokázal.

Historik Petr Koura k tomu říká: „Já bych zase řekl, že to nebylo nic vyjímečného. Přestože vojáci měli dokonce přikázáno, aby se zatčení bránili se zbraní v ruce, aby nepadli gestapu do rukou bez odporu, řada z nich zbraň taktéž nepoužila.“ I když tedy v tomto ohledu Fučík selhal, podobně v obdobné situaci selhal nejeden voják.

Rozhodně však není pravda tvrzení, že se Fučík (než se vzdal) pokusil přehodit svou vinu, a tím i jistotu trestu smrti za ozbrojený odpor na manžele Jelínkovi tím, že své pistole ukryl do jejich postele. Ve svém výslechovém protokolu Fučík jasně říká, že zbraně byly jeho, čímž bere vinu jednoznačně na sebe.

Dnes víme, že mluvili oba. Fučíkovy a Klecanovy výpovědi se však diametrálně liší pokud jde o míru škody, kterou ve svém důsledku napáchaly. Zdá se, že v našem národě se po desetiletí vede spor o to, jestli zradil Fučík, nebo Klecan a jestli byl Fučík hrdina, nebo snad konfident gestapa, který neváhal udat své spolupracovníky, aby si zachránil vlastní život. Historické prameny, které máme k dispozici, však mluví celkem jasně.

Víme, že Fučík byl ihned po svém zatčení 24. dubna 1942 podroben tzv. „zostřenému výslechu“, což více méně znamenalo mučení a mlácení člověka tak dlouho, dokud nepromluvil. Dnes můžeme téměř s jistotou říci, že během tohoto výslechu Fučík skutečně nepromluvil a nikoho neudal. Naopak byl téměř umlácen k smrti, několikrát upadl do bezvědomí a trvalo několik dní, než byl schopen převozu do Petschkova paláce k dalšímu výslechu.

Z Fučíkova výslechového protokolu bohužel není úplně jasné, kdy přesně začal mluvit, respektive kdy začal hrát svoji pověstnou „vysokou hru“. Ve své Reportáži tvrdí, že nevypovídal „sedm neděl“. Historik František Janáček, přední znalec komunistického odboje, se domnívá, že soustavně vypovídat mohl začít až v době po atentátu na Heydricha (tj. nejdříve 27. května).

Jaroslav Klecan začal na rozdíl od Fučíka vypovídat okamžitě po zatčení a první protokol podepisuje už 27. dubna. Krom toho, že prozradil Fučíkovu pravou identitu, byli na základě jeho výpovědi zatčeni a později popraveni Vladislav Vančura, Zdeněk Dvořák, Bedřich Václavek, Karel Kropáček, Zdeněk Štich, Anna Jirásková (snacha A. Jiráska) a mnozí další. Jaroslav Klecan byl hrdinou už proto, že se aktivně zapojil do odboje, ale škody, které způsobil svými výpověďmi, byly nezměrné a dají se poměrně dobře zdokumentovat.

Podobně jako Klecan Fučík ve svém protokolu zmiňuje desítky jmen. Velký rozdíl je ovšem v tom, že Fučík v rámci své „vysoké hry“ jmenuje většinou lidi, kteří jsou buď již mrtví, nebo v exilu. Zároveň se snaží uchránit a odvést pozornost gestapa od předních osobností české kultury (Halas, Olbracht…), které byly v ohrožení. Historik Jan Boris Uhlíř k tomu v roce 2021 uvedl: „Že by byl někdo zatčen čistě na základě jeho výpovědi, jsem zatím nezjistil.“

Pro korektnost je třeba dodat, že Fučíkova výpověď mohla zapříčinit zatčení Vlasty Beerové, která ovšem válku přežila. Válku naopak nepřežil Dr. Miloš Nedvěd. Za jeho zatčení Fučík sice nemohl, ale jeho výpověď mu přinejmenším neprospěla.

Na závěr snad ještě jedna důležitá věc. V odboji existovala nepsaná zásada, že zatčený by se měl pokusit nevypovídat alespoň 3 dny, aby lidé na svobodě měli čas zamést stopy, uprchnout, přejít do ilegality apod. Fučík to prokazatelně vydržel několik týdnů, což je obdivuhodný výkon, a už proto je možné jej s klidným srdcem označit za hrdinu.

Komunisté ve své snaze udělat z něj poloboha paradoxně Fučíkovi uškodili. Již za minulého režimu se tak stal spíše směšnou figurkou a porevoluční snaha o zbourání jeho kultu se z dnešního pohledu dá pochopit. Dnes víme, že to nebyl bůh, ani prototyp dokonalého odbojáře, ale byl to rozhodně nesmírně statečný člověk, který jako stovky a tisíce jiných statečných Čechů, položil život ve jménu své vlasti.