Článek
Ale začněme od začátku. Dvacátého osmého června 1914 zemřel v Sarajevu rukou srbského atentátníka následník rakouského trůnu František Ferdinand. Josefu Švejkovi, který se živil obchodem se psy, přinesla tuto zprávu posluhovačka paní Müllerová. Sdělila mu, že pana arcivévodu zastřelili v automobilu, že atentátníků bylo víc a pan arcivévoda byl prostřílený jako řešeto.
Josef Švejk, poté co si ujasnil, o kterého Ferdinanda běží, podotkl, že jízda automobilem může být nebezpečná. A to měl v případě arcivévody a jeho paní nepochybně pravdu. Představitel rakouské moci v Bosně a Hercegovině generál Oskar Potiorek sebevědomě prohlašoval, že má vše pod kontrolou. Opak byl pravdou. Přes všechna varování nenasadil v Sarajevu dostatečné množství policistů. A to měl k dispozici tisíce vojáků, kteří nedaleko prováděli armádní manévry. Nevyužil je však, protože měli špinavé polní uniformy.
Paní Müllerová měla pravdu, když říkala, že atentátníků bylo víc. Když Ferdinand nasedal se svou manželkou do automobilu, ve městě již čekalo šest spiklenců. Vůbec se nejednalo o vycvičené zabijáky, ale o nevyzrálé kluky, kteří chtěli sprovodit ze světa člověka, který podle jejich mínění usiloval o zotročení srbského národa.
Jako první se odhodlal k činu Nedeljko Čabrinovič. Osmnáctiletý mladík hodil po projíždějícím automobilu bombu. Některé zdroje uvádí, že ji duchapřítomný Ferdinand odmrštil ze složené plachtové stříšky, jiné zase, že bomba sama sklouzla ze zadní části automobilu. Každopádně explodovala mimo jeho dosah a těžce zranila několik osob. Kolona aut potom zrychleným tempem dorazila na radnici.
A nyní nastává okamžik, nad kterým zůstává i po mnoha letech rozum stát. Místo toho, aby Ferdinand i s manželkou co nejrychleji opustil Sarajevo, nastupuje zpět do auta a vydává se znovu do zaplněných ulic města! Automobil má projet pozměněnou trasou po nábřeží do nemocnice, aby arcivévoda pozdravil pobočníky zraněné z předchozího incidentu. Ferdinandův řidič Leopold Lojka sleduje první vůz kolony, jehož osádce však někdo opomenul sdělit zprávu o změně trasy. Nesprávně zabočí do vedlejší ulice. Generál Potiorek začíná křičet, řidič zastaví a chystá se couvat. Přesně na tomto místě stojí na chodníku Gavrilo Princip a v kapse svírá browning. Nevěřícně civí na následnický pár. Potom vytáhne pistoli a nazdařbůh vypálí dvě rány. Vůbec nemíří. Jedna ze střel pronikne arcivévodkyni do břicha a způsobí jí vnitřní krvácení. Druhá kulka zasáhne arcivévodu do krku. Ferdinand a Žofie jsou během krátké doby mrtvi.
Gavrilo Princip tedy neprostřílel arcivévodu jako řešeto, jak říkala paní Müllerová. Nebylo to sedm kulí, které jej připravily o život. Byly to dva amatérské výstřely devatenáctiletého kluka, které vzaly následnickému páru život a změnily svět.
K zatčení Principa došlo bezprostředně po spáchání atentátu. Vzhledem ke svému věku nebyl odsouzen k trestu smrti, ale ke dvaceti rokům těžkého žaláře. Trest si odpykával v terezínské Malé pevnosti. Měl tuberkulózu a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Na sklonku války Gavrilo Princip zemřel. Když umíral, vážil pouhých čtyřicet kilogramů.
Po rozhovoru s paní Müllerovou se Švejk odebral do hostince U kalicha. Poručil si černé pivo s poznámkou, že ve Vídni mají taky smutek. Dal se do řeči s tajným policistou Bretschneiderem. Z atentátu obvinil Turky, Ferdinanda mylně označil za císařova strýčka a prorocky předpověděl, že bude brzy válka. Hostinský Palivec se z opatrnosti hovoru nechtěl účastnit, pouze Bretschneiderovi odpověděl na otázku, kam zmizel obraz mocnáře. Prý jej raději odnesl z lokálu na půdu, protože na něj kálely mouchy. Nakonec byli tajným policistou oba zatčeni a předvedeni na policejní ředitelství. Švejk za velezrádné a urážlivé řeči, Palivec za znečištěný obraz.
Švejk byl na policejním ředitelství dvakrát vyslechnut, přičemž neopomněl zdůraznit, že byl na vojně superarbitrován pro blbost. Na druhý den byl převezen k trestnímu soudu. Zde byl vyslechnut radou, který nabyl přesvědčení, že Švejk opravdu asi nemá všech pět pohromadě a nechal jej prohlédnout lékařskou komisí. Ta doporučila zastavit jeho trestní stíhání a umístit ho na psychiatrickou kliniku k pozorování. Švejk si prostě řekl, že když se doba zbláznila, tak proč si nehrát na blázna.
Sedmého července 1914 se sešla rakousko-uherská ministerská rada pro společné záležitosti. Projednávala se otázka postupu proti Srbsku po sarajevském atentátu. Všichni zúčastnění s výjimkou uherského ministerského předsedy hraběte Tiszy dospěli k názoru, že je třeba tlumočit Srbsku tak dalekosáhlé požadavky, o nichž se dá předpokládat, že budou odmítnuty. Pak bude možné radikální řešení cestou vojenského zásahu.
Dvacátého třetího července 1914 rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě předal Srbsku ultimátum, ve kterém byly tlumočeny požadavky, které byly v ostrém rozporu se srbskou suverenitou. Na ultimátum měla být dána odpověď do čtyřiceti osmi hodin. Přestože srbská vláda ve stanovené lhůtě vyšla vstříc téměř ve všech bodech, rakousko-uherská vláda označila odpověď za neuspokojivou.
„Svatá Anna chladna z rána“, říká se ve známé lidové pranostice. Dvacátého šestého července 1914 však pocítil nepříjemný chlad po těle nejeden člověk. Byla totiž vyhlášena částečná mobilizace. O dva dny později Rakousko – Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Stařičký mocnář František Josef I. v prohlášení svým národům oznamoval, že po dlouhých letech míru hodlá uchopit meč a zaútočit. Tedy ne osobně, ale prostřednictvím svých armád. Ostatní velmoci také postupně mobilizovaly a následně se rozhořel požár světové války.
V ten čas byl Švejk, po nařčení ze simulantství, vyhozen z blázince bez oběda. Veden strážníkem na policejní ředitelství, spatřil vylepený manifest císaře pána o vypovězení války. Obrátil se ke shromážděným lidem a začal volat: „Císaři Františku Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem.“ Na policejním ředitelství už neměli sílu případ Švejka znovu řešit, a tak ho pustili domů. V hostinci U kalicha se od paní Palivcové dozvěděl, že byl její manžel odsouzen za pokálený obraz císaře pána na deset let.
Na začátku druhého desetiletí dvacátého století stál svět na křižovatce. Objevy a vynálezy průmyslové revoluce byly uváděny v život a začínaly sloužit lidem. Evolučním vývojem mohlo lidstvo postupně zlepšovat kvalitu svého žití bez násilí a potoků krve. Nestalo se tak. Výsledky lidského myšlení a umu byly bohužel využity i k nesmyslnému ničení a vraždění.
Válka, která trvala čtyři léta, si vyžádala téměř deset milionů lidských životů na frontě a šest milionů civilních obětí. Vytvořila armádu zmrzačených lidí. Rozvrátila hospodářství válčících států, vedla k bídě, hladu a revolucím. Přivodila pád tradičních monarchií. Z evropské politické scény zmizel ruský car, rakouský a německý císař, turecký sultán. Pohroma pomazaných hlav uvolnila prostor změnám. Na troskách habsburského mocnářství povstaly nástupnické státy. Jedním z nich bylo i Československo.
Spisovatel Jaroslav Hašek se do nové republiky vrátil domů z Ruska na konci roku 1920. V Lipnici na Českomoravské vysočině v předtuše blízké smrti horečným tempem napsal své životní dílo. Postava dobrého vojáka Švejka se postupem času stala světově proslulou. Hašek v úvodu své knihy napsal: „…jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Hérostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“
Zdroje :
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1983
