Článek
Zatrnulo mi a za ušima vychladlo hned, co jsem firemní dodávku (osmipaletový Fiat, klasika co jich na silnici potkáte denně stovku) zatočil za roh plechového logistického gigantu (klasika tentokrát osmsetpaletová, podél silnic větších měst denní frekvence aspoň tucet). Před zataženými vraty skladové haly už stály tři podobné stroje, ve spěchu dodávkářského života docela dlouhá fronta. Na blikačky jsem se opatrně a s vířivým rozhlížením do všech stran zařadil a dal si pozor, abych hned nevypínal motor – nikdy totiž nevíte, zda zrovna tohle pečlivě vybrané místečko nemá nacvičené nějaký Kamionový Strejda pro otáčení a vytáčení a obtáčení a všelijaké další přesně vyměřená veletočení. Vypnutí motoru je totiž signál pro všechny, že hodláte na místě něco řešit déle, než pár minut, a vyčenichá ho každý řidič na vzdálenost aspoň sto metrů (i kdyby zrovna seděl na záchodě o tři haly vedle). Naštěstí měli všichni KS úplně jinou starost… Celá hala se totiž tiše pařila v poledním horku a nikde nikdo. Zaostřil jsem prachem dálnic sedřené bulvy a nestačil se divit: Na bráně byl velký nápis PAUZA a pod ním 12:30 – 13:00. S napětím a očekáváním okamžitého troubení a posměšného „Pohni si to jinam, mladej!“ jsem tedy vypnul motor. Nastalo něco, co jsem za dva roky za volantem ještě nezažil. Nastalo ticho a klid.
„Tyvole stará včera na mě vyjela, že už se ani neumim chovat jako člověk!“ zaslechl jsem z rozžhaveného stínu za jednou z dodávek, z jejíhož stínu se řinul kouř zapálených cigaret.
„No to neumíš Pavle ale, to má stará pravdu,“ prohodil nikotinem proschlým barytonem druhý skrytý řidič.
Pavel ale pokračoval, jako by kolega nic neslyšel.
„Už se prej ani neusměju na tchýni, i když je na nás tak hodná. Ježiškurňajs co na to řekneš ne?“ rozohnil se a v napjatém okamžiku po řečnické otázce všichni naráz natáhli a vyfoukli. Kouř se po laminacích letně tetelivého vzduchu nesl jako těžké myšlenky v horečnatém snu.
„No nic neřekneš,“ odpověděl baryton po chvilce.
„Nic, tak,“ přisvědčil třetí zadumaně a téměř šeptem.
Vyskočil jsem v tu chvíli z kabiny a začal se protahovat. Prásknutí dveřmi přilákalo pozornost skryté trojice a zpoza stínu dodávky přede mnou vykoukly hlavy. Plešatějící pánové v tričku a kraťasech se usmáli a pokývli mým směrem.
„Dobrej!“ kývnu na prvního.
„Zdar ti,“ řekne více plešatějící šedesátník a potáhne z cigarety, od pohledu velmi těžkého kalibru. Podle hlasu Baryton.
„Taky dobrej!“ kývnu na druhého.
„No dneska tady stojej,“ odpoví zadumaně a cigaretou mávne k nápisu na vratech. Podle hlasu poznávám Pavla. „Ale dobrej jinak, dobrej.“
Třetí nic neříká, zadumaně tahá kouř až do těch nejčernějších hrůtků plic.
„To se tam jdu teda hnedle podívat!“ odpovím prvním dvěma a vydávám se k bráně. Všichni na mě jen pokývnou a vrací se k předešlé debatě.
„No a jak jí to vysvětlim tý svojí tu utahanost z tý práce ne? Jak?“ pokračuje Pavel, když je míjím k záhadnému nápisu. Pavel vypadá taky jako prořídlý šedesátník v triku a kraťasech, ale ve tvářích má trochu růžovo z rozohněného líčení. Kývne na mě a líčí dál: „Vždyť tady v tý práci si člověk ani netrhne žvanec do držky, že jo? Honit materiál na telefonu mě unavuje, honit furt termíny s dispečinkem mě unavuje, i honit ten papek svuj seschlej už mě unavuje!“
Pousměju se nad už tradičním oborovým lamentováním a jdu dál. Přes cestu mi přeběhne jakýsi malý ptáček, nesoucí z jednoho trnitého keře mezi rampami nějaké drobné stéblo do jiného trnitého keře mezi rampami. Viditelně ho lidé ani stroje nezajímají, jen plní termíny a honí materiál. Sameček staví hnízdo, řeknu si a cítím, jak se mi po zpocené tváři roztahuje úsměv.
Za sebou slyším závěrečnou fázi debaty, kterou odpaluje Baryton: „To Pavle je jasný, že se nevysvětlí přece. Moje Janča zase porád něco o tom, jak sem vychrtlej a nemocnej z tý práce. Prej ať si dám čas na svačinku, ať se mažu krémem na pravý straně kam mě to napaluje furt, každý dvě hodinky zastávečka abych byl soustředěnej a takový chytračiny na mě. To bych ji chtěl vidět kdyby měla naloženo a nestíhačku! Kolik by toho dala vona!“
„Nic, nic by nedala s takovejma průsedama,“ zašeptal mezi šluky dosud mlčící kolega.
„Jo no! Co ty Ukrajinci tady no?!“ vyštěkne najednou Pavel tak nahlas, až mě to pleskne do zad. „Ti sou jak ta tvoje Janča se mi zdá hele, pauzičku sem a pauzičku tam tyvole, co to je? Tady se maká!“
Slovo maká se rozlehlo poledním klidem a plesklo o zavřenou bílou bránu stejně, jako mě přes záda. Ucítil jsem trochu zamrazení, protožev reakci na výkřik se začaly menší dveře v bráně hýbat.
Řidiči za mnou ztichli. Svět kolem mě ztichnul.
Dveře se otevřely a v nich stál asi dvacetiletý Ukrajinec s černými vlasy na ježka, ostře modrýma očima a tetováním tryzubu na masivním bicepsu. Podíval se na mě, pak na řidiče za mnou a pak si pečlivě ukousl z šunkou a salátkem naprané bagetky úhledně zabalené do ubrousku.
Žvýkal a my ho pozorovali. Z jeho postoje a výrazu mi bylo jasné, že jsem se skutečně a neomylně setkal s mýtickým fenoménem zvaným polední klid. Bylo na to potřeba Ukrajinců, ale bylo to tady…
Usmál jsem se šťastně na skladníka, který polknul a usmál se na mě nazpátek. Pochopil jsem, že to s klidem myslí vážně, otočil se a vydal zpět k autu. Cestou jsem si na hodinkách nastavil dvacet minut a rozhodl se, že je budu trávit tím nejkvalitnějším možným způsobem – spánkem.
Pavel a dva kolegové ale měli jiné plány a jiné názory.
„Pane skladník, co to je tohle? My toho máme plnou kartu dneska, todle není možný přece někomu zastavit celej den!“ křikl Pavel a vykročil přitom ze stínu jako naježený kocour.
Ukrajinec se na něj podíval a smířilivě mávl bagetou. „Tady pauza, pánové,“ prohlásí se zvonivou samozřejmostí.
„Jaká pauza prosimtě?!“ vyplivl Baryton a vyplul ze stínu po bok prvního kocoura.
Ze stínu haly se ale v odpověď vyloupl další Ukrajinec. V jedné ruce měl sendvič, v druhé lahev perlivé vody. Pečlivě polkl a ukázal sendvičem na dveře.
„Pauza tu,“ řekl klidně. Tři Češi zůstali nevěřícně mlčet a oba klidně žvýkající skladníky nevěřícně pozorovali. Mezi nimi opět proběhl čilý ptáček, hledající stébla v trní.
„Voni všichni svačej?!“ zamumlal nevěřícně Pavel.
„Fakt hele, tady budem dvacet minut čekat, než nás složej,“ zašeptal třetí tak potichu, jako kdyby z celé situace prožíval hluboký fyziologický šok.
„Ty co na to mladej?“ zeptá se mě Pavel a mávne rukou ke skladníkům.
Zastavím se a chvíli přemýšlím, co říct. Po cleou dobu v hlavě slyším hlas Timothy Snydera, kterého jsem nedávno poslouchal při řízení. Podle něj byla Ukrajina vždy západ, už od doby co tam Řekové založili kolonie a Římané brali bojovníky… A podle něj se nám teď snad Ukrajina konečně vrátí, až se finálně ubrání smutnému a hrozivému Rusku, a s ní přinese do života Západu tvrdou ocel v mladé krvi a novou naději rostoucí z nejcennější černozemě na Zemi… Ale jak to rychle vysvětlit kolegům, abych jim tím neprokecal celou pauzu? Něco, co možná ještě roky nezažijí?
„Jen ať nám to ukážou, jak se tvrdě pauzuje!“ řeknu a mávnu rukou.
Trojice mě ošlehne pohledem jako největšího blázna. Tentokrát se neusmějí, jen odvrátí zrak a dál hudrují a mudrují. Pokrčím tedy rameny a jdu padnout.
Ukrajinci mezitím z českého mumlání pochopili, že je další pokřikování nečeká, a v klidu zase zmizeli v hale. Dveře se zavřely a nápis PAUZA najednou vypadal ještě o píď zásadnější a důstojnější, než před chvílí. Byla to pečeť, hrdý symbol něčeho, co Češi už téměř zapomněli.
Já mezitím lehl na sedačky, sundal těžké boty a dal se do podřimování. Padlo to na mě po čtyřech hodinách za volantem jako na mimino po výletě a spal jsem jako šutr u potoka. Když jsem se probudil, tři Češi seděli u dveří do haly a každý měl v ruce nějakou dobrotu nebo kelímek s kafem.
„No to mi bodlo kluci teda, takhle sem si nedal kafíčko ani nepamatuju, i sem si zavolal s rašplí a byla nadšená!“ říká Pavel a zkoumá obsah kelímku.
„Mňamkový to maj tady to svoje bahýnko, to si dali záležet, asi doma taky přestanu sladit káfko,“ přitakává Baryton.
„Musim tý svojí vyřídit,“ šeptá ten třetí a nejtišší, „jak dobrej chlebíček mi připravila dneska. To si normálně ani nevšimnu vy paka, jak na mě každý ráno v kuchyni pomyslí. Za to ji proženu večer jak za mlada, to se těšte!“
Vyskočím z auta, natáhnu boty a během uvazování na tři kolegy mávnu.
Všichni na mě zazáří úsměvem, s mlaskáním a pohodou se culí do slunce a sledují sem a tam pobíhající ptáčky.
Ze dveří vyleze modrooký Ukrajinec a bradou naznačí Pavlovi. „Kafák dáte ještě?“ zeptá se s milou úklonou a poklepe na hodinky. Do 12:30 zbývá pět minut.
„No já už bych to asi začal rozplejtat a skládat, pane skladník, co vy na to?“ zeptá se opatrně Pavel.
Ukrajinec pohotově kývne a zmizí v hale, odkud se začíná ozývat zvuk startovaných vysokozdvihů a šustění tenisek po betonu.
Stojím vedle tří veteránů asfaltových řek a sleduju, jak se během té krátké, Ukrajinci vynucené pauzy proměnili. V očích světýlka, ve tvářích barva, hlasy živější a debata zajímavější.
„Pravda to byla, mladej,“ dopije Pavel kafe a vydává se ke svému stroji. „Takhle nás to učej tvrdě ti blbouni, ale je to pěkný tyvole!“ vykřikne a vyhoupne se za volant dodávky jako svěží mladík.
Mávám mu s úsměvem a jdu nastartovat tu svoji. Cestou se ještě pro jistotu protahuju a v kabině kontroluju a urovnávám všechny papíry - skládání tady bude určitě příjemně věcnej fofr.
