Článek
„Autor věří, že člověk stvořil sám sebe“
Autor (tedy já) samozřejmě nevěří, že člověk stvořil sám sebe. Podobným věcem věří lidé, kteří v antropickém principu hledají jakési esencialistické proudy a dumají, zda náhodou něco jako lidskost neexistovalo už před stvořením vesmíru. S tímto pohledem se rozhodně neztotožňuji a ačkoliv nejsem tvrdý materialista, rozhodně jsem v tomto smyslu existencialista a naturalista.
„Boha poznáme v účelnosti a kráse Jeho stvoření“
Samozřejmě chápu, že lidé v krásách našeho světa vidí nějakou nadpřirozenou moc - ale skutečně musíme tuto moc personalisovat a přikládat jí nějakou vůli nebo cíle? Nestačí transcendentalistické (Walden) nebo nekomplikované záhadně-preternaturální vysvětlení, že jednoduše příroda sama obsahuje jakési subtilní mystérium, bez přídavků a přímyslů?
„Jak mohla náhoda vědět, co vše člověk potřebuje?“
Upřímně nevím, o jaké náhodě v tomto případě mluvíte, paní Netolická. Náhoda samozřejmě nemohla nic vědět, protože (pokud víme) jde o zcela slepý fenomén. Člověka ve svém příspěvku popisujete jako něco krásného a dokonalého, ale přitom se stále lidé rodí s neuvěřitelně bolestivými a krutými vývinovými chybami, nemluvě o nahromadění obrovského množství vývojových rudimentů. Nepopírám, že mi lidské tělo přijde zajímavé a krásné, ale je nutné brát v potaz i to, že je zároveň kronikou evolučních chyb a zbytečností, působících neustálé problémy. Náhoda v přírodě není tak jednoznačná, protože dochází k neustálému tlaku na biologickou zdatnost každého druhu.
„Stalo se mnoho zázraků… i já zažila, že ke mně P. Ježíš promluvil“
V podstatě každý, s kým jsem kdy probíral hlubší životní otázky, zažil za svůj život nějaký ten zázrak. Je jich tolik a jsou tak různorodé, že mi přijde nesmysl je všechny přičítat bohu nebo je házet do jednoho pytle. Zázraky se dějí neustále, až v podstatě přestávají být zvláštní. Dokonce i ti nejsilnější atheisté a skeptici často přiznávají (mezi nejtvrdší skeptiky takto otevřeně vystupující patří například Michael Shermer), že se jim dějí věci nevysvětlitelně hluboké a zázračné. Pokud k vám osobně mluví Ježíš, může to být jednoduše proto, protože žijete v převážně křesťanské kultuře. Pokud byste žila v jiné kultuře, bude k vám promlouvat někdo jiný.
„Jak vznikla živá buňka? To vědci neví a samovolně je to nemožné.“
Vědci, se kterými jsem měl tu možnost mluvit, zcela bez zaváhání přiznávají, že o vzniku života neví téměř nic. Vědci obecně vždy uznají především to, co netuší. Jak funguje elektromagnetismus nebo rakovinné bujení také vědci netušili, ale dnes už vědí o něco více - není důvod se domnívat, že ve věci vzniku života zůstane věda slepá.
Osobně (nejsem ale vědec) vím o několika současných hypotézách:
- 1) V hlubších vrstvách planety (až v hloubkách přes 10 kilometrů) byl už od osmdesátých let měřen nebývale hustý obsah různých organických látek a "bakteriálních kapes". Podle posledních odhadů by mohlo jít o objem až trojnásobně větší, než slané vody v oceánech. Na zkoumání soupouchů na dně oceánu se dá jednoduše ukázat, že různé extremofilní (a primitivní) formy života existují i v těchto oblastech. Tato první hypotéza tedy navrhuje, že život vznikl v dynamickém prostředí tlaků a teplot této "hlubinné biosféry".
- 2) Život mohl také vzniknout v některé z dřívějších (prazvláštních) situací na planetě, například krátce po éře meteoritického bombardování před 4 miliardami let. Naše planeta prošla mnohem divočejšími změnami, než většině z nás v každodenním životě dochází, a některé z nich mohly díky principům mýdelnatění (saponifikace) a různých tlakově-tepelných a osmotických procesů dát vzniknout prvním membránám. I v dnešních podmínkách můžeme takové jevy sledovat v mnohem méně dynamické formě, což je pro mě dostatečný důvod brát i tuto druhou hypotézu vážně.
- 3) Třetí hypotézou je samozřejmě známá panspermie - ale i u ní jde o mnohem širší jev a vědci například neustále zdůrazňují, že celá naše sluneční soustava je v podstatě jeden propojený ekosystém (například s Marsem jsme si prý dokonce vyměnili tolik materiálu, že potenciální život na Marsu bude pravděpodobně příbuzný našemu). Mnohé formy organiky (priony, viry, extremofilní bakterie a dokonce hlísti nebo želvušky) dokáží přežít ve vesmírném prostoru a zásadně jim nevadí ani radiace, ani nepřítomnost jinak pro život zásadních prvků. Vesmír navíc existuje mnohem déle, než Země (i naše Slunce je čtvrtá generace sluncí), takže i kdyby život neměl dost času vzniknout zde (za už zmíněné zhruba 4 miliardy let), mohl na to mít někde jinde ve vesmíru o několik miliard let navíc. Vzhledem k tomu, že podle spektrálních analýz by až každá 300stá planeta mohla v nějakém zásadním ohledu připomínat Zemi, není míst ke dřívějšímu vzniku života zrovna málo.
Komentář k „mrtvé víře“
Samotné křesťanské instituce uznávají, že ubývá učitelů. To je podle historické zkušenosti jasná známka toho, že určitá forma víry umírá.
