Článek
Hypotéza je založena na statistickém výzkumu mnoha různých společností, od mandarinské Číny po současné Spojené státy, a nachází kromě zvýšené nestability i významnou souvislost mezi nadprodukcí elit a válkami. Hlavním indikátorem je extrémní koncentrace společenské moci v rukou úzké (méně než 1 % společnosti) vrstvě lidí, která vládne ostatním. Jakmile dojde k extrémní koncentraci moci, přístup ke skutečnému vlivu na svou společnost se tím pro mnoho lidí uzavře. Například v současnosti existuje jen velmi malé množství skutečně mocných pozic ve společnosti, jako jsou ředitelé prvních pár stovek nejvýznamnějších korporací, ministři, vysoce postavení politici a hrstka dalších. Koncentrace moci tedy vede k tomu, že si jednotlivé skupiny elit začnou konkurovat a o tyto klíčové pozice dokonce bojovat.
Problém tedy začíná koncentrací moci, která vede k boji o společenské role, ve kterých je koncentrována. Část soupeřících (nadbytečných) společenských elit je pak ochotna začít jednat proti současnému společenskému systému, čímž ho podrývají.
Ke koncentraci moci může docházet z ideologických nebo politických důvodů, jak ale dochází k tomu, že společnost začne produkovat nadbytek elity? Turchin navrhuje mechanismus takzvaného „čerpání blahobytu“ (wealth pump), kdy se při určitém nadbytku elit ve společnosti začnou objevovat různé mechanismy, kterými elity pumpují blahobyt z nižších společenských vrstev. V západních zemích se tato pumpa zapnula především v sedmdesátých letech, kdy se zaměstnancům začaly snižovat mzdy přesto, že rostla jejich produktivita. Elity tedy dosáhly toho, že za více práce začaly platit méně peněz, což Turchin považuje za první náznak toho, že se váhy společenské moci začínají vychylovat.
Čerpání blahobytu elitami v kombinaci s koncentrací moci na úzkou hyper-elitu pak na západě začalo postupně sžírat všechny ostatní společenské vrstvy. Turchin spojuje tento proces s nárůstem násilí a kriminality, takzvané „smrti ze zoufalství“, sebevražd a závislostí mezi nižšími vrstvami. V současnosti pak na západě zažíváme situaci, kdy se pumpa začíná dostávat i k nejvyšším vrstvám střední třídy. Ty zažily za posledních několik desetiletí obrovský úpadek v kvalitě života, ale nemají žádné prostředky, jak se společenskému systému ovládanému soupeřícími elitami bránit.
Jakmile efekty čerpání blahobytu a koncentrace moci dosáhly až k horním 10% západní populace (takzvané pod-elitě), nastartovaly v „podpalubí“ společnosti tři návazné procesy zároveň:
- stále bohatnoucí hyper-elity začínají pronikat do politického života, kde naráží na starší typy elit a mění celou politiku na arénu elit (místo aby elity vládly, tráví čas bojem o nadvládu)
- snižující se kvalita života vytváří celospolečenské napětí, kterého začínají některé elity ve svém politickém soupeření zneužívat (například přes vliv na média a politiku přiživovat některé společenské nálady, zatímco jiné dusit)
- nižší společenské třídy zažívají stále složitější životní situace a jejich rodinám hrozí zvyšující se nejistota, takže investují všechny dostupné zdroje na to, aby dosáhly vyššího statusu (čímž vytvářejí další a další elity, které musí soupeřit s elitami již existujícími)
Výsledkem těchto tří procesů je znehodnocení toho, co znamená být součástí společenské elity (10% pod-elity), protože být vysokoškolákem, podnikatelem nebo politikem najednou znamená mnohem méně, stojí více peněz a přináší méně užitku i uspokojení. Navíc se z elit stávají především lidé, kteří jsou odsouzeni k nekonečnému soupeření s ostatními elitami, i když by raději své životy věnovali společenskému užitku. Část této frustrované pod-elity tedy najednou začíná zjišťovat, že jim po desetiletích snah a investic současný společenský systém nemá co nabídnout. Takoví lidé jsou ale stále inteligentí, zcestovalí, ambiciózní a se silnými kontakty na jiné elity i společnost jako celek - podle Turchina z této frustrované pod-elity vzniká takzvaná „proti-elita“ (counter-elite).
Proti-elita se svými životními okolnostmi začíná blížit nižším společenským vrstvám (je zcela odtržena od mocenských válek mezi hyper-elitami) a postupem času se rozhodne své dosud nevyužité schopnosti a zdroje používat k tomu, aby začala aktivizovat a manipulovat společnost. Proti-elita přestává pracovat v rámci stávajícího systému a místo toho se dává na stranu těch, které systém dosud vyčerpával. Napříč společností tak vzniká linka frustrace a nejistoty, která začne bojovat proti hyper-elitám. Hyper-elity jsou postupně oslabovány tím, že jde o mnoho různých zájmových skupin a klientelistických struktur, takže jsou (často brutálně) odstraněny a je nastolen nový společenský systém.
Jak předcházet nadprodukci elit?
Podle Turchina máme k dispozici jen málo způsobů, jak se krizi elit vyhnout. Jako příklad dává britské impérium, které se takové válce elit vyhnulo tím, že je využívalo jako správce a agenty v různých koutech impéria (čímž předcházelo nadprodukci elit přímo v Anglii). Pokud ale neexistuje podobně přirozený způsob, jak s elitami zacházet, budou se nejspíš snažit jakýmikoliv prostředky udržet moc (což dá vzniknout neudržitelnému stavu koncentrace moci) a postupem času hyper-elity zapnou i čerpadlo blahobytu (čímž začne řetězová reakce dalších procesů ve společnosti). Krize tedy nejspíš v současném západním světě už probíhá a nevyhneme se jí, ale mohli bychom ji zmírnit nebo zastavit.
Zmírnit nebo zastavit už probíhající společenský rozklad (alespoň ten, který způsobuje soupeření elit) lze podle Turchina hlavně třemi cestami:
- první z nich je smysluplná politika odpouštění dluhů, při které se některé vrstvy obyvatel dobrovolně vzdají nároku, aby ulehčily nižším vrstvám a předešly tak růstu společenského tlaku
- druhá cesta je oddělit od sebe vzdělání a akreditaci a zrušit společenský důraz na vzdělání jako cestu k moci a bohatství. Potřebujeme co nejvíce vzdělanou společnost, proto musíme nabídnout i jiné cesty získávání praktické kvalifikace a pracovních dovedností. V současnosti vzdělanost ztrácí svou pozitivní roli, protože je považována za nutnou podmínku kvalitního života
- třetí je otevřeně adresovat čerpadlo blahobytu a zkoumat, proč a jak se zapíná a jak vlastně funguje. Turchin připomíná, že po druhé světové válce bylo zcela normální, že daň z příjmu pro hyper-elity dosahovala až „Rooseveltovských“ 90% a společnost si uvědomovala, jakou roli vlastně elity mají a o co se snaží. Místo toho, aby trávily čas soupeřením o hrstku vlivných společenských pozic, věnovaly se rekonstrukci společnosti a velkým společenským projektům
Centristický směr politiky jako zbraň ve válce hyper-elit
Centrismus je podle Turchina definován tím, že se snaží konzervovat současný stav věcí. Tím drží při moci současnou elitu, zabraňuje nutným reformám a nechává čerpadlo blahobytu dál působit společenské škody. Zajímavé přitom je, že populisté na levé i pravé straně politického spektra začínají hovořit velmi podobně - to naznačuje existenci určitého čtvrtého směru, kterému Turchin říká „konsensus“ a který nejen, že se vyhýbá pseudostabilizační roli centrismu a hledá spojité pozice napříč politikou, ale jde mu o neustálé analyzování a přebudovávání moci. Jeho základem je rozpoznání nutnosti průběžně investovat politické síly do pochopení hlubokých kořenů společenských problémů.
„Je to jako jízda na kole, konsensus musíte stále balancovat a pracovat na něm,“ říká Turchin.
Při překladu jsem vycházel z několika rozhovorů s Turchinem, ve finální verzi z videa na youtube kanálu The Realignment.
