Článek
Ještě na začátku července 1949 patřil Jaroslav Drobný k nejoslavovanějším československým sportovcům. Domácí noviny podrobně sledovaly jeho cestu Wimbledonem a psaly o něm jako o „našem mistru“. Drobný na londýnské trávě prošel až do finále, v němž svedl pětisetovou bitvu s Američanem Tedem Schroederem. Zápas skončil výsledkem 3:6, 6:0, 6:3, 4:6 a 6:4 pro Schroedera. Československo přesto mělo hráče, který stál jediný set od vítězství na nejslavnějším tenisovém turnaji světa.
Jaroslav Drobný
Drobný si podobnou pozornost získal už dávno předtím. Ve Wimbledonu poprvé nastoupil roku 1938, kdy mu bylo šestnáct let. Po válce se zařadil mezi světovou tenisovou špičku a pravidelně reprezentoval Československo v Davisově poháru. Jeho bilance za národní tým činila 37 vítězství a šest porážek. Současně hrál vrcholově lední hokej. V roce 1947 se stal mistrem světa a o rok později získal s československým mužstvem stříbro na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici. Takové spojení tenisových a hokejových úspěchů působilo výjimečně už mezi jeho současníky.
Po jeho boku stál Vladimír Černík, rodák z Roudnice nad Labem a jeden z hlavních hráčů poválečného daviscupového týmu. Společně s Drobným pomohl Československu v letech 1947 a 1948 postoupit až do mezizónového finále Davisova poháru. Černík nedosahoval Drobného světové popularity, pro reprezentaci měl však zásadní význam. Ve Wimbledonu 1949 prošel do čtvrtého kola a patřil mezi několik československých tenistů schopných pravidelně soupeřit s nejlepšími zahraničními hráči.
Československý tenista Vladimír Černík během zápasu
Jejich kariéry se mezitím dostávaly pod stále těsnější politickou kontrolu. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začala nová moc přestavovat také organizaci sportu. Kluby a svazy přecházely pod struktury ovládané státem a zahraniční starty reprezentantů závisely na rozhodování domácích funkcionářů. Úspěšný sportovec získával možnost cestovat, současně musel přijímat příkazy přicházející z Prahy. Reprezentace už představovala také nástroj propagandy, který měl v zahraničí dokazovat sílu nového Československa.
Drobný politiku veřejně nevyhledával. Chtěl hrát tenis a využít krátké období, během něhož se mohl udržet mezi nejlepšími hráči světa. Státní dohled však zasahoval přímo do výběru turnajů i do průběhu zahraničních cest. Každé povolení mohlo být poslední. Stejnou nejistotu cítil také Černík, jehož kariéru už dříve přerušila druhá světová válka.
Dne 11. července 1949 oba odletěli z ruzyňského letiště na mezinárodní mistrovství Švýcarska v Gstaadu. Dobový tisk informoval o jejich odjezdu i nasazení do soutěže a přesně sledoval jejich pohyb. Drobný přijížděl jako čerstvý wimbledonský finalista, Černík se teprve několik dní před cestou vrátil z Anglie. Z Prahy odjížděli oficiálně jako reprezentanti Československa. Během několika dalších dnů se z nich měli stát lidé bez domova.
Rozhodnutí v Gstaadu
Turnaj v horském středisku Gstaad začal pro československé reprezentanty podle očekávání. Jaroslav Drobný i Vladimír Černík vítězili a domácí tisk jejich výsledky průběžně zveřejňoval. Drobný přijel jako nejvýše nasazený hráč a po nedávném wimbledonském finále patřil k hlavním favoritům švýcarského mistrovství.
Do sportovního programu zasáhlo rozhodnutí z Prahy. Presidiální rada Československé obce sokolské 13. července 1949 nařídila oběma hráčům, aby z turnaje okamžitě odstoupili. Oficiálním důvodem byla účast tenistů ze západního Německa a ze Španělska ovládaného diktátorem Franciscem Francem. Československé vedení považovalo společné vystoupení na jednom turnaji za politicky nepřijatelné.
Drobný s Černíkem příkaz nejprve poslechli. Vzdali rozehrané soutěže a podle pozdějšího svědectví sdělili československému zastupitelskému úřadu v Bernu, že chtějí zůstat v Gstaadu alespoň jako diváci. Úředníci jim to odmítli povolit a požadovali rychlý návrat do Prahy. Rozhodnutí, které mělo demonstrovat poslušnost československých sportovců, tak oba hráče postavilo před otázku, zda ještě vůbec mohou rozhodovat o vlastním životě.
Během následujících hodin své stanovisko změnili. Podle později zveřejněných vzpomínek sehrál zásadní roli Černík, který Drobného přesvědčoval, že další příležitost k odchodu už přijít nemusí. Pro Černíka mělo rozhodnutí mimořádně tvrdou cenu. V Československu zůstávala jeho manželka a dítě. Drobný opouštěl rodiče, byt, automobil i postavení jedné z největších sportovních hvězd země.
Drobný původně uvažoval, že zůstane na Západě až během pozdější cesty do Spojených států. Situace v Gstaadu plán urychlila. Ve svých vzpomínkách později uvedl, že měl u sebe pouze několik košil, kartáček na zuby a padesát dolarů. Na dlouhodobý život v cizině připravený nebyl. Návrat by však znamenal vydat další kariéru do rukou funkcionářů, kteří mu právě přikázali opustit turnaj kvůli soupeřům pocházejícím z politicky nepohodlných zemí.
Oba hráči své odstoupení odvolali a v turnaji pokračovali. Dne 16. července 1949 svolali v Gstaadu tiskovou konferenci a veřejně oznámili, že se do Československa nevrátí. Zahraniční tisk jejich rozhodnutí popisoval jako otevřenou vzpouru proti komunistické vládě. Americké úřady zároveň naznačily, že případnou žádost obou tenistů o vstup do Spojených států posoudí vstřícně.
S datem útěku se proto pracuje dvojím způsobem. Dne 15. července padlo rozhodnutí neuposlechnout příkaz k návratu. O den později je Drobný s Černíkem oznámili veřejnosti. Z reprezentantů, jejichž výsledky československé noviny ještě několik dní předtím oslavovaly, se během jediného víkendu stali emigranti.
Zmizení ze stránek
Československý tisk reagoval rychle. Ještě na začátku července oslavoval Drobného jako „našeho mistra“ a jeho wimbledonské finále označoval za historický úspěch domácího tenisu. Po oznámení emigrace se tón obrátil. Rudé právo 17. července 1949 obvinilo oba hráče z neupřímnosti, touhy po dolarech a odcizení vlastnímu národu. Článek vykreslil Drobného jako člověka, který před státními představiteli pouze předstíral loajalitu a tajně připravoval útěk. Černík dostal ve vyprávění roli jeho společníka.
Proměna zabrala sotva dva týdny. Po porážce ve finále Wimbledonu poslal Drobnému blahopřejný telegram ministr informací Václav Kopecký. Režim tehdy sportovce představoval jako důkaz úspěšnosti československé tělovýchovy. Po Gstaadu stejný hráč zosobňoval údajnou morální zkaženost Západu. Propaganda tak řešila nepříjemnou otázku, proč jeden z nejslavnějších reprezentantů země dal přednost životu v emigraci. Odpověď hledala v jeho charakteru a zcela pominula státní zásahy do turnajového programu.
Po úvodním útoku přišlo ticho. Jména Jaroslava Drobného a Vladimíra Černíka z československého sportovního zpravodajství prakticky zmizela. Když Drobný roku 1950 postoupil do finále mistrovství Francie, sledované domácí deníky o jeho výsledku mlčely. Podávaly zprávy z československých soutěží a jednoho z nejúspěšnějších pražských sportovců vynechávaly. Fanoušci se o jeho zahraničních výsledcích dozvídali ústně nebo z vysílání zahraničních stanic.
První měsíce v cizině přitom neměly nic společného s pohodlným životem sportovní celebrity. Drobný přišel o československé zázemí a potřeboval doklady, se kterými by mohl dál cestovat po turnajích. Pomoc nakonec poskytl Egypt, jehož občanství přijal. Pod egyptskou vlajkou vyhrál v letech 1951 a 1952 dvouhru na mistrovství Francie a dál patřil ke světové špičce. Jeho kariéra po útěku pokračovala navzdory tomu, že ji československé úřady chtěly držet pod kontrolou.
Největší triumf přišel roku 1954 ve Wimbledonu. Drobný ve finále porazil Australana Kena Rosewalla výsledkem 13:11, 4:6, 6:2 a 9:7. Hrál s brýlemi, v ruce držel těžkou dřevěnou raketu a na kurt nastupoval jako reprezentant Egypta. Ještě pět let předtím stál ve wimbledonském finále pod československou vlajkou. Domácí čtenáři se nyní o jeho vítězství z oficiálního tisku téměř nic nedozvěděli. V zemi svého narození se stal zakázaným vítězem.
Také Vladimír Černík pokračoval v tenise. Později se usadil ve Spojených státech a v letech 1957 a 1958 vedl mužský tenisový tým University of North Carolina. Ve druhé sezoně s ním univerzitní mužstvo vyhrálo svou konferenci. Jeho jméno zůstalo v amerických sportovních záznamech, zatímco v Československu o bývalém reprezentantovi dlouhá léta téměř nevycházely zprávy.
K částečnému obratu došlo během pražského jara roku 1968. Rudé právo tehdy zveřejnilo telefonický rozhovor s Drobným a následně otiskovalo úryvky z jeho autobiografie Šampion v exilu. Tenista mluvil o touze znovu navštívit Prahu a přiznával, že ho rodné město stále přitahuje. Otevřenější tisk také připomněl, že jeho odchod souvisel s atmosférou strachu a s necitlivým jednáním sportovních funkcionářů. Invaze vojsk Varšavské smlouvy podobné otevírání minulosti brzy zastavila.
Drobný získal britské občanství roku 1959 a zbytek života prožil převážně v Londýně. Do Mezinárodní tenisové síně slávy byl uveden v roce 1983. Jeho wimbledonský pohár zůstal spojený s Egyptem, největší část předchozí kariéry však vybudoval jako československý reprezentant. Režim dokázal jeho jméno vynechat z novin. Výsledky ani vzpomínky fanoušků vymazat nedokázal.
P.S. Příběhy sportovců, které režim raději vymazal z novin, stojí za připomínání. Jestli chcete podpořit další podobné články, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.
