Konec Varšavského povstání: 63 dnů boje a cena, kterou nesli civilisté

Varšava vstoupila do roku 1944 po pěti letech okupace, s podzemní Armia Krajowa (AK) připravenou na plán „Bouře“: povstat ve chvíli, kdy se k městu přiblíží Rudá armáda, a osvobodit je vlastní silou dřív, než dorazí Sověti. Cíl byl politický i symbolický – prosadit nárok londýnské exilové vlády na budoucí správu země.

V létě 1944 se fronta opravdu převalila k Visle a východní předměstí se ocitla na dohled probíhajících operací. V atmosféře očekávání podpory a leteckých shozů se povstání rozběhlo 1. srpna 1944. Trvalo 63 dní – do 2. října 1944, kdy už vyčerpané město přijalo dohodu o ukončení bojů. Od začátku byli do konfliktu vtaženi civilisté: stavěli barikády, doručovali zprávy, pečovali o zásobování a zraněné – a současně čelili náletům a požárům.

Co se pokazilo? Povstalci drželi části města, ale bez rozhodující vnější pomoci přešli obránci do opotřebovací obrany pod německou převahou, zatímco sovětské jednotky na protějším břehu zůstaly bez průlomu do centrální Varšavy. Výsledkem byla jednání o ukončení palby a odchodu jednotek AK do zajetí se statusem kombatantů. Dne 2. října 1944 byla dohoda podepsána a povstání skončilo. Tímto dnem se v polské paměti uzavírá nejen vojenský příběh, ale i civilní zkušenost města „na hraně“.

Koncem srpna a v prvních zářijových dnech se obrana povstalců začala drolit čtvrť po čtvrti. 2. září padlo Staré Město; hlavní síly se proto stahovaly do centra města kanalizací, která sloužila k ústupu i zásobování. Tisíce vojáků a civilistů se tak dostaly do Śródmieścia a na Žoliborz, ale šlo o ústup pod tlakem, ne o manévr z volby.

Následoval boj o levobřežní nábřeží Visly. Němci nejprve prorazili severní Powiśle (6. září) a od 11. září sevřeli Czerniaków; poslední opěrné body tam padly 23. září, když už obráncům chyběla munice, voda i možnosti evakuace. Boje provázely masakry zajatců i personálu polních nemocnic.

Mezitím Rudá armáda obsadila pravobřežní Pragu v polovině září a jednotky 1. polské armády se pokusily o přechody přes Vislu (14.–19. 9.). Přes dílčí přistání u Czerniakówa a Powiśla neměly výsadky dostatečné krytí a byly rozstříleny; bez trvalého mostního předmostí zůstalo levé město odříznuté. Americký shoz 18. září i spojenecké noční lety z Itálie přinesly jen zlomek materiálu, který se k povstalcům skutečně dostal.

Po ztrátě czerniakovského předmostí Němci soustředili úder na zbylé izolované enklávy. Mokotów kapituloval 27. září, Žoliborz 30. září; ve Śródmieściu se dál bojovalo v obklíčení, bez reálné šance na zvrat. Tím byl zářijový zlom dovršen: obrana se smrskla na jádro města a zásoby byly na dně.

Po ztrátě Powiśla a Czerniakówa se velení Armie Krajowe (AK) přiblížilo k nevyhnutelnému rozhodnutí: bez průlomu z východu a se ztenčenými zásobami je nutné jednat. Kontakty mezi povstalci a německým štábem (SS-Obergruppenführer Erich von dem Bach-Zelewski) probíhaly už na konci září; šlo o to, aby ukončení bojů neznamenalo popravy či „banditské“ zacházení. Cíl vyjednavačů AK byl jasný: zajistit status kombatantů a ochranu raněných a zdravotníků.

Dne 2. října 1944 byla uzavřena dohoda o kapitulaci a téhož večera utichla palba ve zbylých enklávách. Dokumenty stanovily, že příslušníci AK budou považováni za válečné zajatce podle Ženevské úmluvy (1929); vztahovalo se to i na ženy-vojákyně, které Němci nakonec internovali v zajateckých táborech (např. Oberlangen). Formální podpis generála Tadeusze „Bóra“ Komorowského v německém velitelství u Ożarówa proběhl 3. října v přítomnosti von dem Bacha – praxe „2. 10. konec bojů, 3. 10. protokol“ se objevuje v muzejních a encyklopedických přehledech.

Dohoda řešila i technické náležitosti předání: složení zbraní organizovaně a pod dohledem, registraci zajatců a vyvedení jednotek AK do transportů do zajateckých táborů; na německé straně se k provedení zavázala Wehrmacht/SS správa města. Tím si AK vymohla alespoň rámec právní ochrany pro své lidi – v ostrém kontrastu k masakrům z počátku srpna. Jádrem podmínek tedy bylo uznání legitimního bojového statutu, nikoli „banditů“, což zachránilo mnoho životů po složení zbraní.

Po ukončení bojů spustili Němci organizovaný odsun obyvatel. Civilisté byli shromažďováni ve výchozích sběrných místech po čtvrtích a odváženi do tranzitního tábora Dulag 121 v Pruszkówě, kde probíhaly selekce: část lidí mířila na nucené práce do Říše, část do vyhnanství v Generálním gouvernementu, a vybrané skupiny – včetně nemocných či starých – byly propouštěny nebo převáděny do dalších táborů. Tábor fungoval od srpna 1944 do ledna 1945 a stal se hlavní branou poválečných transportů z Varšavy.

Současně s odsuny probíhala systematická likvidace města. Vedení okupační správy – od H. Franka po velitele potlačovacích jednotek – deklarovalo „potrestání úplným zničením“; v praxi to znamenalo vypalování bloků, strhávání budov a ničení infrastruktury ještě po zastavení palby. K provádění byly nasazeny speciální jednotky (tzv. Verbrennungskommando), které po masakrech spalovaly těla a odstraňovaly stopy. Zničení nebylo vedlejším efektem bojů, ale úmyslnou politikou po potlačení povstání.

Pro běžného obyvatele měla tato fáze jasný scénář: přepadové prohlídky domů, krátké lhůty k opuštění bytu, kolony na sběrná místa, transport do Pruszkówa, „selekce“ a rozdělení rodin – někdo na práci do Německa, jiný na venkov v GG, další do koncentračních táborů. Tato logistika navazovala na bombardování a dělostřelbu, které obyvatelstvo decimovaly už během povstání. Odsun a ničení se tak spojily do jednoho procesu „vyprázdnění“ a srovnání města.

Lidská cena povstání přesáhla rámec frontové bitvy. Jádrem je civilní bilance: v literatuře se pohybuje mezi 150 000 až 200 000 zabitých obyvatel Varšavy, přičemž část padla v masakrech prvních týdnů (Wola, Ochota) a zbytek při bombardování a pouličních bojích. Tyto řády velikosti potvrzují muzejní a archivní přehledy.

Ztráty povstalců (AK) se obvykle uvádějí řádově v desítkách tisíc: přehledy shrnují cca 15–16 tisíc padlých a nezvěstných, kolem 5–6 tisíc raněných a zhruba 15 tisíc zajatých po kapitulaci (statut válečných zajatců). Čísla se liší podle metodiky, ale uvedené intervaly se drží napříč autoritativními souhrny.

Německé ztráty jsou v pramenech nejednotné: od několika tisíc padlých a nezvěstných po vyšší odhady z poválečných výpovědí; rámcově se obvykle cituje 2 000–17 000 padlých a nezvěstných a kolem 9 000 raněných. Rozptyl vychází z rozdílných poválečných soupisů a ztrátových hlášení.

Bezprostředně po kapitulaci následovala masová deportace civilistů přes tranzitní tábor Dulag 121 v Pruszkówě: německé souhrny uvádějí ~350 000 registrovaných osob, jiné polské přehledy 500–700 000, přičemž desetitisíce byly odeslány na nucené práce do Říše nebo do koncentračních táborů. Rozptyl čísel je dán neúplností seznamů a rozdílným započítáním podtáborů a transportů.

Město bylo po potlačení povstání cíleně ničeno. Do ledna 1945 bylo zničených 85–90 % varšavské zástavby; část připadla na boje a bombardování během povstání, velkou část (cca 35–40 %) způsobila systematická demolice a žhářské oddíly (Brand-/Sprengkommandos, tzv. Verbrennungskommando) po odsunu obyvatel. Staré Město bylo zničeno z více než 85 %, což dnes připomíná i zápis památky UNESCO.

Bilance 2. 10. 1944 tedy znamená: město bez lidí, lidé bez města. Z vojenské operace se stala demografická a urbanistická katastrofa, jejíž čísla (civilní smrt, deportace, řízená demolice) rámují polskou paměť tohoto dne dodnes.

Spor o konec povstání se točí kolem otázky: proč Rudá armáda (RA), stojící na pravém břehu Visly, nezasáhla tak, aby zlomila německé potlačení? V půli září 1944 Sověti obsadili pravobřežní Pragu a na levý břeh se pokusily přejít oddíly 1. polské armády (tzv. berlingovci). Bez dostatečného krytí ale předmostí u Czerniakówa a Powiśla padla a výsadky byly rozdrceny. Tato časová souslednost – postup RA na východním břehu, krátké a neúspěšné pokusy o přechod, poté kolaps levobřežných enkláv – rámuje „záříjový zlom“.

Druhým sporným bodem je spojenecké zásobování. Sovětská strana dlouho neumožnila Západu využít svá letiště, takže britské a polské posádky létaly z Itálie na hraně doletu. Jediný velký americký denní shoz 18. září Sověti výjimečně povolili v režimu „Frantic“; značná část kontejnerů ale dopadla do německých sektorů. Následné žádosti o opakování Moskva odmítla (formálně 2. října), zatímco vlastní sovětské shozy začaly až v druhé půli září a měly omezený efekt. Řada historiků to čte jako politické rozhodnutí neumožnit londýnské exilové vládě získat vliv v hlavním městě.

Z širšího pohledu platí, že kapitulace 2. října 1944 zapadá do dynamiky východní fronty: RA po letním postupu narazila na logistické limity a přeskupování sil, zatímco Němci soustředili divize k potlačení povstání. Britannica shrnuje, že neúspěch povstání otevřel cestu prosovětské správě Polska – nikoli londýnskému exilu, což vysvětluje, proč je otázka „ne/zasahování“ dodnes politicky nabitá.

Datum 2. října je v Polsku bodem uzavření bojů a začátku obnovy. Každý rok se k němu vážou pietní akty ve Varšavě, mše a čtení jmen; město zároveň připomíná i „W-hodinu“ (1. srpna) jako start. Dvojice dat tak drží rámec paměti: začátek – konec, nadšení – ztráta, boj – vyklizení.

Těžiště připomínky nese Muzeum Varšavského povstání: interaktivní expozice, deníky, „kanalizační“ chodby, prostor pro veřejné debaty o smyslu a strategii. Na civilní zkušenost navazuje Muzeum Dulag 121 v Pruszkówě, které mapuje odsun obyvatel po potlačení bojů. V mapě města přibyla po roce 1989 hustá síť pamětních desek a pojmenovaných ulic, od „Kanałowej“ po „Żołnierskou“.

Městský prostor funguje jako učebnice: od Pomníku Varšavského povstání na Krasińského náměstí přes hřbitovy (Powązki, vojenské pole „Gloria Victis“) až po obnovované domy Starého Města s kotvou „PW“ na fasádách. Rekonstrukce centra po válce je sama součástí příběhu: památka nezmizela, ale byla „znovu vystavěna“ jako gesto vůči zkáze.

V kultuře se povstání vrací ve vlnách: Wajdův Kanał (1957) otevřel téma deziluze a bezvýchodnosti, novější Miasto 44 (2014) přitáhlo mladé publikum vizuálním stylem; písně jako „Pałacyk Michla“ nebo motiv kotvy „Kotwica“ fungují jako sdílené symboly. O to víc se vede diskuse o strategii: zda dát přednost politickému signálu a riskovat zničení města, nebo vyčkat. Paměť 2. října proto není jen pietní, ale i polemická — vede k otázce, jakou cenu může mít ozbrojené gesto bez reálné šance na pomoc.

Zdroje: The Allied Responses to the Warsaw Uprising of 1944 | The National WWII Museum | New Orleans

Museum | Muzeum Dulag 121

Warsaw Uprising | Summary, Dates, & Monument | Britannica

Warsaw Uprising - Wikipedia

Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.