Mezinárodní den tolerance: hezké heslo, nebo něco, co fakt potřebujeme?

Kalendář je v tomhle trochu cynik. Máme v něm dny všeho možného – od záchrany tuleňů po světový den palačinek – a mezi tím jeden nenápadný řádek: Mezinárodní den tolerance. Zrovna v době, kdy se lidi blokují na sociálních sítích kvůli jedné větě, rodiny se hádají kvůli volbám a „kdo není s námi, je proti nám“ se vrací v překvapivě moderním balení.

Oficiálně to zní vznešeně. Mezinárodní den tolerance se každoročně připomíná 16. listopadu jako mezinárodně uznávaný den OSN a UNESCO, který má upozorňovat na nebezpečí intolerance a podporovat respekt k lidským právům. V překladu do normální řeči: svět tímhle datem říká, že nenávist není jen nepříjemná, ale nebezpečná – a že „nechat si to být“ může skončit mnohem hůř než hádkou v komentářích.

Otázka je jednoduchá a nepříjemná zároveň: je tenhle den něco, co fakt potřebujeme, nebo jen další hezké heslo na plakátu, které si připomenou úředníci, školy a pár aktivistů? V době bublin, algoritmů a „zrušených“ lidí to působí skoro ironicky. A možná právě proto má smysl se zastavit u tak obyčejného slova jako tolerance a zkusit si ujasnit, o čem vlastně mluvíme.

Devadesátky měly pověst „konce dějin“. Zdi padly, bloky se rozpadly, v Evropě se mluvilo o míru, integraci a lidských právech. Jenže do toho přišla Rwanda, válka v bývalé Jugoslávii, etnické čistky a návrat nacionalismu v hodně syrové podobě. Svět si na chvíli myslel, že má vyhráno, a realita mu to rychle rozmluvila.

Právě v tomhle rozpoložení přichází UNESCO s nápadem, že nestačí jen obecně mluvit o lidských právech, ale je potřeba pojmenovat i to, co stojí proti nim – nenávist, netoleranci, sklony vylučovat celé skupiny lidí z normální společnosti. 16. listopadu 1995 proto UNESCO přijímá Deklaraci principů tolerance, dokument, který má státům i institucím říct, že tolerance není bonus navíc, ale základní podmínka soužití. Je to sice jen papír, ale papír, o který se dá opírat, když někdo tvrdí, že „takhle to přece vždycky bylo“.

O rok později se přidává OSN a dává tomu konkrétní datum i razítko. Valné shromáždění vyzývá státy, aby si 16. listopad připomínaly jako Mezinárodní den tolerance – oficiální den, který má připomínat, že rasismus, náboženská nenávist nebo xenofobie nejsou jen názor, ale problém, který může skončit válkou nebo genocidou. Místo euforie z vítězství studené války tak přichází střízlivé doznání: tohle téma nám jen tak nezmizí, budeme ho řešit pořád dokola.

Slovo tolerance je dneska trochu toxické. Jedna část lidí si pod ním představí kýč – duhové plakáty, hippies a povinnou lásku ke všemu a ke všem. Druhá část má pocit, že „tolerance“ znamená, že jim někdo shora diktuje, co si mají myslet, a zakazuje jim mluvit nahlas. Není divu, že na to spousta lidí reaguje alergicky.

Deklarace UNESCO ale mluví o něčem úplně jiném. Tolerance je podle ní aktivní postoj založený na uznání univerzálních lidských práv a svobod druhých – není to shovívavost ani lhostejnost, ale respekt a ocenění rozmanitosti. Neříká: „Musíš všechny milovat.“ Říká spíš: „Jsou lidi, se kterými nebudeš souhlasit, ale pořád mají právo existovat, mluvit, žít a nebýt kvůli tomu cíl.“

V praxi to znamená, že tolerance není „všechno mi je jedno“. Naopak. Když jsi tolerantní, klidně můžeš říct „s tebou zásadně nesouhlasím“, ale bez toho, abys z druhého dělal méněcenného člověka nebo mu přál, aby zmizel. Nejde o povinné nadšení z každého životního stylu, ale o to, že nebereš lidem jejich důstojnost a základní práva jen proto, že ti nepasují do škatulky.

Tady se to láme nejvíc: svoboda projevu vs. ochrana lidí před nenávistí. Názor je „myslím si, že tahle politika je špatně“ nebo „mám problém s tímhle zákonem / náboženstvím / hnutím“. Hate speech je něco jiného – zaměřuje se na lidi jako na skupinu, snaží se z nich udělat hrozbu, méněcenné bytosti nebo terč.

Rada Evropy proto mluví o hate speech jako o projevech, které šíří, podporují nebo ospravedlňují rasovou či náboženskou nenávist, xenofobii, antisemitismus a další formy nenávisti založené na netoleranci – a vyzývá státy, aby proti tomu aktivně zasahovaly. Neřeší jen sprostá slova, ale hlavně podněcování: když z „těchto lidí“ děláš hmyz, škodnou, vetřelce, když naznačuješ, že by se jim mělo něco stát, že nemají mít stejná práva, že by je „mělo někdo dát do latě“.

Rozdíl je v tom, na koho míříš a s jakým cílem. Můžeš ostře kritizovat vládu, církev nebo ideologii – to pořád spadá do tvrdého, ale legitimního projevu. Ve chvíli, kdy z toho uděláš útok na lidi jako takové („protože jsou Romové / muslimové / queer / migranti“) a začneš šířit nenávist vůči nim jako skupině, vstupuješ do zóny, kde nejde jen o „můj názor“, ale o problém, který má společnost právo (a někdy povinnost) zarazit.

Nenávistné řeči se často brání tím nejjednodušším: „to jsou jen slova, nebuďte přecitlivělí“. Jenže historie už několikrát ukázala, že to takhle nefunguje. Dřív než dojde na mačety, plynové komory nebo pogromy, většinou přijde fáze, kdy se z konkrétních lidí stanou „oni“ – hrozba, paraziti, zrádci, někdo, kdo „sem nepatří“. A to je přesně teritorium hate speech.

Právě proto se do toho vložila i OSN. Generální tajemník António Guterres v roce 2019 spustil „UN Strategy and Plan of Action on Hate Speech“, ve které označil nenávistné projevy za hrozbu pro sociální soudržnost, stabilitu států a za možný předstupeň násilí. Jinými slovy: když se nenávist nechá běžet bez reakce, není to „jen drsná debata“, ale rizikový faktor pro to, aby jednou někdo vzal zbraň do ruky.

Tolerance se tím pádem přesouvá z roviny „buďme na sebe hodní“ do hodně pragmatické otázky bezpečnosti. Nejde jen o to, jestli je někdo slušný v diskuzi, ale jestli společnost včas rozpozná, kdy se rétorika vůči nějaké skupině láme do přípravy na její vyloučení, umlčení nebo likvidaci. OSN tím vzkazuje jednoduchou věc: nenávistný slovník není jen nevkus, je to varovný signál, který je potřeba brát vážně.

Evropa si na vizitku píše „lidská práva“, takže u ní nejde jen o to říct „mluvte si, jak chcete“. Zároveň totiž ví, jak vypadá, když se nenávist nechá růst – zná vlastní dějiny. Výsledek je kompromis: svoboda projevu je základ, ale nemá se z ní stát klacek na menšiny nebo omluvenka pro podněcování násilí.

Dělá se to po evropsku, tedy papíry a soudy. Rada Evropy má svoje doporučení k hate speech, Evropský soud pro lidská práva řeší konkrétní případy a určuje hranici mezi ostrou kritikou a nenávistí, a do toho vstupuje Evropská unie s vlastními plány. Evropská komise v roce 2021 navrhla, aby se hate speech a hate crime zařadily na seznam „zvlášť závažných trestných činů EU“ – tedy do stejné škatulky jako terorismus nebo obchodování s lidmi. Důvod je jednoduchý: nechce, aby si každý stát řešil nenávist po svém, ale aby existoval společný minimální standard.

Neznamená to, že se má zakázat nesouhlas nebo ostrá debata. Spíš jde o to, aby v celé EU platilo, že organizovaná nenávist vůči skupinám lidí a násilí motivované předsudky není jen „trochu přes čáru“, ale trestný čin, který se bere stejně vážně bez ohledu na to, jestli stojíš v Praze, Varšavě nebo v Paříži.

Když se dneska mluví o toleranci, řeší se mnohem míň hospodská hádka a mnohem víc to, co běží lidem na displejích. Reálný „boj o normálnost“ se odehrává na Facebooku, X, TikToku a v komentářích pod články. Algoritmy mají jednoduchou logiku: emoce = pozornost, pozornost = zisky. Klidná debata neprodává. Vyhrává konflikt, výkřik, výsměch, zkratka.

OSN ve své strategii proti hate speech přímo říká, že online prostředí a sociální sítě jsou klíčovým prostorem šíření nenávistných projevů, protože se tam obsah šíří rychleji, levněji a ve větším měřítku než kdy dřív. To, co by se dřív ztratilo v hospodě po desáté večer, dnes během pár hodin obletí tisíce lidí. A čím je to ostřejší, tím větší šanci to má, že ti to algoritmus přinese až pod nos.

Dluh za to pak neplatí anonymní profily, ale konkrétní lidi – ti, o kterých se píše. Menšiny, uprchlíci, queer lidi, náboženské komunity. Tam, kde se online léta buduje obraz „parazita“ nebo „hrozby“, není pak daleko k tomu, aby někdo usoudil, že „je potřeba s tím něco udělat“. A to je přesně ten moment, kdy se z virtuálního sportu v komentářích stává opravdu nebezpečná zóna.

V Česku často zaznívá varianta: „My jsme přece tolerantní, nikoho nebijeme, tady žádný rasismus není.“ Na první pohled to sedí – žádné masové pogromy, žádné zákony na první dobrou nekopírující extrém. Jenže stačí se podívat do diskuzí pod články o Romech, LGBT+ lidech, uprchlících nebo muslimech a rázem je jasno: místo pěstí jede „slušně“ zabalená nenávist, která se schovává za věty typu „jen říkám svůj názor“ nebo „zdravý rozum“.

Evropské právo je v tomhle mnohem míň v pohodě, než bychom si mysleli. Evropský soud pro lidská práva opakovaně říká, že svoboda projevu nechrání projevy, které popírají základní hodnoty Úmluvy – včetně rasismu a násilné nenávisti – a že státy mají povinnost proti takovým projevům zasahovat. To znamená, že „můj názor“ není kouzelné zaklínadlo. Jakmile z konkrétních lidí nebo skupin děláš méněcenné bytosti, hrozbu nebo „svině, co by se měly odtud vyhodit“, už nejde o politický nesouhlas, ale o útok na jejich lidskou důstojnost.

V českém prostoru se tohle často maskuje ironií, „humorem“ nebo odvoláním na zkušenost: „Já je znám, já vím, jací jsou.“ V kampaních se to pak překládá do plakátů o „příživnících“, „nepřizpůsobivých“, „ideologii“ nebo „hrozbě pro děti“. Forma je zdvořilejší než v devadesátkách, obsah je často stejný. Otázka už pak nezní, jestli jsme tolerantní, ale spíš jestli nejsme jen pohodlní – hlavně nic nevidět, nic neřešit a tvářit se, že dokud nikdo neleží zbitý na ulici, je všechno v normě.

Pokud má mít Mezinárodní den tolerance nějaký smysl, musí zůstat něco jiného než obrázek na sociálních sítích a citát v přestávce mezi reklamami. Tolerance není póza, ale dovednost. A jako každá dovednost bolí – protože znamená žít s lidmi, kteří ti lezou na nervy, přemýšlejí jinak, volí jinak, věří něčemu, co ti přijde úplně mimo.

Deklarace UNESCO přímo říká, že tolerance je politická a právní povinnost států a má se podporovat vzděláváním, informacemi a otevřenou komunikací, ne jen prohlášeními na papíře. To je ale jen půlka příběhu. Ta druhá se odehrává doma u stolu, v hospodě, v práci a v komentářích. Tolerance v praxi znamená, že se naučíš říct „nesouhlasím“ bez toho, abys z druhého udělal nepřítele nebo méněcenného člověka. A zároveň mít jasnou červenou čáru: nenávist k lidem jako ke skupině není „jiný názor“, ale něco, co odmítneš – ať už přijde od politika, strejdy, nebo oblíbeného influencera.

Tohle není výzva k tomu, abys miloval všechny a všechno. Spíš k něčemu mnohem nudnějšímu a těžšímu: zkusit si občas v rodinné debatě neujet, na sítích nenaskakovat na nejjedovatější status a u sebe si poctivě přiznat, koho „už netoleruješ“ a proč. Den tolerance pak není jednou za rok, ale spíš každodenní test, jak moc jsme ochotní žít s tím, že svět není sestavený podle našich představ.

Celé to vypadá jednoduše. Máme den tolerance, deklarace, strategie, rezoluce. V realitě máme rodinné chaty, Facebook, „jen upřímné názory“ a lidi, kteří se radši stáhnou, než aby znovu četli, co o nich píšou anonymní profily. Mezi těmito dvěma světy je docela velká díra – a přesně v ní každý z nás žije.

Koho už ve svém životě odmítáš snášet – a opravdu je to kvůli tomu, co dělá, nebo jen kvůli škatulce, do které sis ho zařadil? Kde pro tebe končí ostrý, ale legitimní názor a začíná chvíle, kdy mluvíš o lidech tak, že bys nechtěl, aby někdo takhle mluvil o tobě? A kdy naposledy jsi sdílel nebo lajknul něco o toleranci jen proto, aby to dobře vypadalo, ale ve skutečnosti jsi nic nezměnil?

Možná právě v odpovědích na tyhle otázky se ukáže, jestli pro nás 16. listopad znamená něco víc než hezkou větu v kalendáři.

Zdroje: International Day for Tolerance | UNESCO

Declaration of Principles on Tolerance - Legal Affairs

United Nations Strategy and Plan of Action on Hate Speech | United Nations