Nahota za peníze: jak fungovaly nevěstince a prostituce ve středověkých městech

Když jsem se dostal k tématům jako je prostituce nebo nevěstince, hned na začátku mě praštila do očí jedna věc. O prostituci se pořád dokola říká, že je to „nejstarší povolání na světě“. Jenže jako historická věta to kulhá. Jako fráze je to totiž poměrně mladý vynález. Britannica připisuje rozšíření tohohle spojení Rudyardu Kiplingovi, který ho použil v roce 1888 v povídce On the City Wall. Jinými slovy: prostituce je samozřejmě mnohem starší než 19. století, jen ta slavná věta není starobylá pravda vytesaná do kamene. Je to moderní literární nálepka, která se chytla tak dobře, až působí dojmem věčného faktu.

Mně na tomhle slovním triku baví hlavně to, jak snadno odvádí pozornost od skutečných dějin. Když někdo řekne „nejstarší povolání“, zní to skoro jako něco přirozeného, nevyhnutelného a věčně stejného. Jenže právě to je problém. Historik Jamie Page v textu pro History Today výslovně upozorňuje, že klišé o „nejstarším povolání“ je ahistorické a zakrývá to, co bylo na prostituci v jednotlivých městech a obdobích opravdu konkrétní a odlišné. Středověká prostituce nebyla jedna věc. Byla to směs pouličního sexu za peníze, soukromých domů, městských nevěstinců, konkubinátu, koupelových domů a vztahů, které občas vypadaly jako láska, občas jako dluh a dost často jako obchod se vším všudy.

Když si ten nános frází odhrnu stranou, vyjde z něj velmi starý a velmi lidský problém. Města chtěla pořádek. Církev chtěla mravnost. Muži chtěli sex. (Co taky jiného, že?) Úřady chtěly kontrolu a peníze. Ženy v chudobě chtěly přežít, některé chtěly uniknout horší bídě, jiné chtěly vytěžit ze situace maximum, když už je svět postavil na okraj společnosti. A vedle toho všeho stála společnost, která prostituci hlasitě odsuzovala a zároveň ji po staletí znovu a znovu trpěla, regulovala nebo přímo organizovala. Tady se středověk ukazuje ve své plné kráse: hřích se nadšeně kárá, zdaní a pak se mu vyhradí vhodná ulice.

U raného středověku je potřeba být poctivý. Pramenů je méně a častěji slyšíme hlas zákoníků, církevních autorů a penitenciálů než samotných žen. To znamená, že o raně středověké prostituci víme méně detailů než o pozdně středověkých městských nevěstincích. Přesto víme dost na to, abychom viděli základní rámec. Už rané církevní právo a penitenciální literatura prostituci znaly, odsuzovaly ji a zároveň ji neuměly vytlačit z reality pryč. James Brundage ve své klasické studii o prostituci v kanonickém právu připomíná, že téměř každý právní systém měl potřebu se k prostitutce, kuplíři a obchodu se sexem nějak vyjádřit. V překladu do normální řeči: už raný středověk dobře věděl, že tohle téma nezmizí, když se na něj přísně podíváte přes kazatelnu.

Raně středověká církev navíc vnímala sexualitu obecně jako oblast, kterou je třeba krotit. Švýcarské Národní muzeum ve shrnutí sexuality ve středověku ukazuje, že už od raného období křesťanská kultura silně spojovala ženské tělo se sváděním, mužské tělo se slabostí vůči pokušení a ideál s cudností. Prostituce se v tomto schématu stala zvláštní slepou skvrnou. Byla hříšná, jenže zároveň zapadala do představy, že nekontrolovaná mužská sexualita ohrožuje „počestné“ ženy a společenský pořádek. Tady se začíná rodit ten později slavný model „nutného zla“, který ve vrcholném a pozdním středověku rozkvete naplno.

Právě raný středověk je navíc důležitý ještě z jednoho důvodu. V tomto období nevidíme tak jasně rozvinuté městské veřejné nevěstince, jaké známe ze 13.–15. století. Víc se pohybujeme ve světě soukromých vztahů, konkubinátu, služebnictva, otroctví, pouličního sexu a lokálních řešení. Proto je opatrnější mluvit pro ranější dobu spíš o sex work nebo o placeném sexu v širším smyslu než automaticky o městských bordelech se sazbami a provozním řádem. Tenhle rozdíl je důležitý. Jinak člověk snadno naroubuje pozdně středověký městský nevěstinec na století, která fungovala jinak.

Ve vrcholném středověku se něco zásadního změnilo. Rostla města, sílil obchod, přibývalo svobodných mužů, studentů, řemeslníků, vojáků, poutníků a obchodníků. A s tím rostl i tlak na to, aby se prostituce nějak usadila, lokalizovala a kontrolovala. Právě tehdy se naplno prosadila slavná a dost cynická představa, že prostituce je „nutné zlo“. James Brundage ve své kanonicko-právní studii ukazuje, že středověké postoje k prostituci stály právě na této ambivalenci: čin je hříšný, společnost ho přesto toleruje, protože jeho odstranění by podle mnoha učenců způsobilo ještě větší nepořádek. Medievalists to shrnují otevřeně: prostituce byla vnímána jako prostředek, který má „zkrotit mužskou chtivost“ a ochránit počestné ženy. Je to dost výmluvný model. Mužská žádostivost se brala skoro jako přírodní síla a účet za její zvládání měl zaplatit někdo jiný.

Augustin je v tomhle příběhu skoro povinná zastávka. Pozdější středověk mu rád připisoval myšlenku, že když odstraníš prostituci, rozvrátíš společnost chtíčem. Ať už tuhle formuli lidé citovali přesně nebo si ji rádi zjednodušili, pointa byla jasná: úplné odstranění prostituce se pokládalo za nepraktické. Církevní prostředí tedy stálo v nepříjemné pozici. Oficiálně odsuzovalo smilstvo. Prakticky připouštělo, že ve městě budou existovat místa, kde se s ním bude počítat. Švýcarské Národní muzeum to vystihuje dobře: církev chtěla uzavřít sex do manželství, současně se bála, že potlačená mužská sexualita obrátí pozornost ke svobodným pannám a naruší společenský řád. Takže přišel starý trik: když něco neumíš úplně zastavit, začneš to regulovat.

A přesně tady se rodí městský nevěstinec jako instituce. Ve 13.–15. století začala řada evropských měst prostituci licencovat, vybírat z ní poplatky, zavírat ji do určitých domů a vydávat pravidla pro provoz. V Německu se objevuje Frauenhaus, v Itálii městské magistratury, ve Francii a Languedoku podobné komunální modely. Paula Clarke ukazuje, že v Benátkách byl mezi lety 1360 a 1460 vybudován legalizovaný systém prostituce pod dohledem státních úředníků. Richard Trexler a další pro Florencii popsali úřady, které nevěstince přímo zakládaly, licencovaly a hlídaly. Municipalita se tak tvářila jako správce mravnosti a současně jako podnikatel, který má z hříchu pěkně seřezanou marži. To už je velmi středověké a velmi moderní zároveň.

Nevěstince nestály ve městě náhodně. Michael Hammer a Christopher Mielke ve výstupech shrnutých Medievalists ukazují, že ve střední Evropě bývaly nevěstince často u vody, u hradeb, u bran a na místech s velkým pohybem lidí. V Soproni, Košicích, Bratislavě nebo Budíně se nevěstinec objevuje poblíž vstupních bodů, u cest a na okraji nebo v první linii předměstí. To je chytré. Cizinec přijede, utratí peníze, město na něm vydělá a počestné centrum si zachová dekorum. A přitom to celé zůstane dost blízko, aby provoz neutekl úplně z dohledu. Středověké město umělo hřích odsunout stranou a přitom ho mít pohodlně po ruce.

Podobně to vypadalo i v severozápadní Evropě. Jelle Haemers ve studii o lázních a stews v nížinách ukazuje, že nevěstinec mohl být součástí koupelového domu, že voda byla pro provoz zásadní a že tyto domy bývaly ve velmi viditelných a praktických lokalitách. V Lovani nebo Bruggách byly nevěstince napojené na vodní cesty, vytápění a městské ekonomické sítě. Zároveň z jeho textu krásně vychází, že tyto domy nebyly vždy jen špinavé kouty na okraji společnosti. Mohly stát v dobré poloze, být majetkem bohatých rodin a být součástí širších investičních a nájemních vztahů. Když si někdo představuje středověký nevěstinec jako rozpadlou boudu za stokou, část reality mu utíká mezi prsty.

Ještě lepší jsou dochované městské předpisy. V Norimberku kolem roku 1470 existovala pravidla pro ženy žijící v nevěstinci a ta mimo jiné stanovovala povinnost majitele nevěstinců zajistit jim komory, lůžkoviny, slušné jídlo a dokonce týdenní koupel na jeho náklady. Tenhle detail je skvělý, protože ukazuje, že veřejný nevěstinec nebyl čistě spontánní chaos. Měl rytmus, pravidla a nějaký minimální provozní standard. Samozřejmě to neznamená bezpečný sociální podnik. Znamená to, že město umělo hřích formalizovat s odzbrojující administrativní přesností. Pořádek, čistota a smilstvo v jednom odstavci. Úřední sen.

Tady je potřeba shodit další romantickou mlhu. Středověká prostituce nebyla jen „volba lehkých žen“. Jamie Page v textu o nevěstinci v Nördlingenu ukazuje brutálně konkrétní obraz pozdně středověkého komunálního domu: zabavené šaty, dluhy, přeplácené jídlo, poplatky za přespání klienta, finanční závislost a někdy i otevřené násilí. Jedna z žen vypověděla, že po vstupu do nevěstince jí vzali lepší oblečení a zastavili je, jiné mluvily o předraženém víně, jídle a vynucených poplatcích. A právě tady se z hrubého klišé o „nejstarším povolání“ stává konkrétní sociální dějina. Mnohé ženy v systému nebyly jen účastnice obchodu. Byly i jeho materiál.

Současně ale není fér z žen dělat jen pasivní oběti. Historici posledních let upozorňují na jejich agency, tedy schopnost jednat, měnit postavení, vyjednávat nebo z trhu odejít, pokud se podařilo našetřit věno nebo najít patrona. Jamie Page výslovně připomíná, že některé ženy doufaly, že si našetří na sňatek a „obrátí se k poctivosti“. Jiné figurovaly jako svědkyně, nájemkyně nebo dokonce správkyně podobných provozů. Haemers zase ukazuje, že v Lovani, Bruggách nebo jinde v nížinách nevěstince často vedly ženy, muži i manželské páry a že provozovatelky mohly být ekonomicky schopné, půjčovat peníze a fungovat v městské obchodní síti. To je důležité. Svět prostituce nebyl jen svět klientů a prostitutek. Byl to i svět matrón, nájemnic, vlastníků domů a finančních vazeb.

A pak je tu násilí. To do toho tématu patří, i když se o něm čte hůř. V Nördlingenu se vyšetřoval případ nuceného potratu. V jiných městech prameny mluví o donucení, dluzích, omezené možnosti odejít a hrubé disciplíně. Oxfordský Past & Present článek z roku 2023 připomíná, že londýnské a westminsterské záznamy zachycují případy fyzického uvěznění v nevěstincích, dluhového svázání a prodeje velmi mladých dívek kuplířům. Není to pěkná část příběhu, jen do toho příběhu patří. A když ji člověk vynechá, hrozí mu, že začne středověký nevěstinec číst jako trochu kořeněnou městskou atrakci. To by byla chyba.

V českém prostoru se dostávám na pevnější půdu hlavně ve 14. století, tedy v době Karla IV. a jeho obří Prahy. David Mengel ve studiích o Milíčovi z Kroměříže ukazuje, že prostituce byla v pozdně středověké Praze dobře zavedená a početná, a že pražské nevěstince zapadaly do širšího evropského obrazu městské prostituce. Eleanor Janega k tomu z pražských archidiakonálních protokolů dodává, že v Praze existoval prostor pro licitní sex work a že ženy mohly být v teorii směrovány do známých nevěstinců, například Obory a Hampáysu.

Milíč z Kroměříže je v tomhle příběhu skoro povinná postava. Kázal v Praze proti prostituci, obrátil se na ženy z nevěstinců a založil pro bývalé prostitutky komunitu Jeruzalém. Cambridge článek Davida Mengela připomíná, že právě Milíčova práce s prostitutkami patří k výrazným rysům pražské náboženské kultury za Karla IV. a že na ni navazují další prameny i pozdější interpretace. Důležité je, že Milíč neřešil nějakou okrajovou drobnost. Řešil viditelný městský problém v rychle rostoucí metropoli. A Praha za Karla IV. k tomu měla ideální podmínky: dvůr, univerzitu, obchod, cizince, poutníky, studenty i peníze. Kde se hromadí lidé a hotovost, tam si prostituce zpravidla najde cestu bez ohledu na úroveň kleneb nad hlavou.

Na Praze je skvělé ještě něco jiného. Ukazuje, že prostituce nebyla jen „městský hřích“, proti němuž se kázalo z bezpečné vzdálenosti. Byla přímo propletená s městským prostorem, náboženstvím a reformními ambicemi. Janega ve své studii o „suspect women“ pracuje s reputací, pomluvami a tím, jak se v Praze sexuální pověst žen sledovala a trestala. To dobře sedí i k obecnému evropskému trendu: žena se mohla stát „podezřelou“ mnohem snáz, než by jí kdo dokázal konkrétní placený sex. Stačila špatná pověst, špatná ulice, špatné oblečení nebo špatný počet mužů v okolí. V tomhle směru byla prostituce nejen profesí, ale i morální kategorií, kterou šlo na ženu nalepit dost rychle. A přesně tam se téma propojuje s městskou kontrolou, pomluvami a strachem z ženské sexuality obecně.

A pokud vás zajímá, jestli ve středověku byli také zlatokopky, jako v dnešní době. Tak tady budu trochu opatrný, protože slovo „zlatokopka“ je moderní a do středověku se nedá přenést bez výhrad. Když ho ale přeložím do klidnější historické řeči, můžeme si tu otázku položit asi takhle: existovaly ženy, které cíleně hledaly bohatší muže, patrony nebo klienty s penězi? Odpověď je ano, jen to ve středověku nefungovalo pod jednou nálepkou a už vůbec ne vždycky jako cynický plán ve stylu dnešních bulvárních představ. Část toho spadala do prostituce, část do konkubinátu, část do vztahů s patrony, část do ekonomického vyjednávání, které tehdejší svět považoval za velmi normální.

Výborně je to vidět v pozdně středověké Valencii. Nový výzkum shrnutý Medievalists ukazuje, že městské autority tolerovaly prostitutku a tolerovaly konkubínu, jen nechtěly, aby žena byla obojí zároveň. Článek v Speculum shrnutý v tomhle přehledu vysvětluje, že konkubinát mohl ženám nabídnout větší kontrolu nad životem a jistější finanční oporu. To je přesně moment, kdy se „zlatokopka“ rozpadá na něco historicky mnohem zajímavějšího. Žena se mohla snažit přejít od nestabilního prodeje sexu k trvalejšímu vztahu s mužem, který jí poskytoval bydlení, ochranu a peníze.

Pozdně středověká a raně renesanční města navíc znala i stratifikaci trhu. Ve Florencii, Benátkách nebo v německých městech neexistoval jeden druh klienta a jedna cena. Richard Trexler ve studii o Florencii přímo mluví o patronages and clienteles, tedy o sítích patronů a klientel. Mielke a Hammer zase ukazují, že některé nevěstince se umisťovaly poblíž bran, vody a obchodních tras právě proto, aby byly přístupné zámožným kupcům a cizincům. Pokud bych to měl přeložit do dnešní češtiny bez zbytečné cudnosti, vychází mi z toho jednoduchá věc: ano, část žen velmi dobře věděla, že existují lepší a horší klienti a že blízkost peněz mění podmínky hry. To není skandál. To je ekonomika.

Ještě lepší je, že se kolem toho točily i dary, půjčky a majetek. Haemers ukazuje finanční sítě majitelů nevěstinců a jejich napojení na půjčky, nájmy a kapitál. V jiných studiích na Itálii se objevuje praxe darů a finanční podpory od patronů nebo mužů, kteří ženy „drželi“. Takže když někdo chce za každou cenu najít středověkou „zlatokopku“, nějaký ekvivalent by našel. Jen historicky poctivější je říct to jinak: ve středověku existovaly ženy, které se snažily navázat vztah s movitějším mužem, protože peníze znamenaly větší šanci uniknout horší bídě, nestabilitě nebo životu v nevěstinci. A taky existovali muži, kterým to vyhovovalo. Na tom je možná nejmíň středověké právě jen ten výraz. Mechanismus je starý dost.

Čím víc o tom čtu, tím víc mi vychází, že středověká města prostituci netrpěla navzdory své morálce. Trpěla ji právě skrze svou morálku a správu. Nevěstinec byl nástroj kontroly. Udržel obchod se sexem na dohled, mimo „počestné“ čtvrti, přinesl poplatky a zároveň dal radnici iluzi, že město drží situaci v ruce. Ve Florencii měla prostituce dokonce sloužit i jako hráz proti mužské homosexualitě a sodomii; městská politika se ji pokoušela využít jako prostředek, jak odklonit mužskou sexualitu „správným“ směrem. Jestli je na středověku něco opravdu obdivuhodně absurdního, tak právě tohle: morální panika a chladná městská účetní logika spolu uměly sedět u jednoho stolu velmi pohodlně.

Změna přišla hlavně s reformací a s proměnou městské morálky v 16. století. Jamie Page píše, že v jižním Německu a podobných prostředích byly komunální nevěstince po reformaci zametány pryč hromadně, protože městské autority už nechtěly nést tenhle kompromis. Medievalists totéž shrnují pro střední Evropu: s luterstvím a novou přísnější morálkou začaly nevěstince upadat. Prostituce nezmizela. Zmizela hlavně pohodlná městská fikce, že ji lze držet v licencovaném domě a ještě na ní vydělávat bez větší mravní újmy. Jinými slovy: hřích zůstal, trpělivost úřadů se zmenšila.

Když si ten celý příběh složím od raného středověku po pozdní města, vychází mi z toho jeden dost tvrdý obraz. Prostitutka byla pro středověkou společnost zároveň potřebná, opovrhovaná, viditelná a odstrčitelná. Město ji chtělo mít na očích i stranou. Církev ji odsuzovala a současně připouštěla jako menší zlo. Muži k ní sice chodili, ale pak o ní kázali. Reformátoři ji chtěli zachránit nebo zavřít. A ženy samy v tom systému někdy trpěly, někdy manévrovaly, někdy si hledaly patrona, někdy se snažily utéct, někdy vedly podnik a jindy byly jen další položkou v cizí účetní knize. Právě tím je to téma tak silné. Ukazuje společnost v okamžiku, kdy si chce zachovat morálku a zároveň si moc dobře uvědomuje, co všechno v noci opravdu funguje.

A kdybych to měl říct úplně po svém, bez učených titulů a bez falešné cudnosti, asi takhle: čím víc o středověké prostituci čtu, tím méně věřím starým frázím. „Nejstarší povolání“ je líná zkratka. Mnohem zajímavější je sledovat, jak se z placeného sexu stala městská instituce, jak se církev naučila žít s něčím, co kazatelsky nenáviděla, a jak moc tenhle obchod odhaluje fungování celého středověkého města. V přístavu, u brány, u lázní, v Praze Karla IV., v Lovani, ve Florencii i v Norimberku. Všude tam byl sex za peníze méně romantický, než si lidé rádi malují, a mnohem důležitější pro pochopení městského života, než se dlouho přiznávalo. A přesně proto mě to téma tak baví.

Další zdroje: Sexuality in the Middle Ages – Swiss National Museum - Swiss history blog

https://assets.cambridge.org/97805218/44338/excerpt/9780521844338_excerpt.pdf

https://trivent-publishing.eu/history/samebodiesdifferentwomen/5.%20Eleanor%20Janega.pdf

P.S. Nevěstince, kazatelé, městská rada a peníze z jednoho hříchu. Přesně v těchto střetech je středověk nejzajímavější. Jestli má pro vás podobné psaní hodnotu, můžete mě podpořit v dalších textech. Díky, že čtete.