Nezávislý stát Chorvatsko: Obrození národa, nebo zrod fašistické zrůdy?

10. dubna 1941 přinesl jednu z nejkontroverznějších událostí moderních balkánských dějin. V Záhřebu byl slavnostně vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) – nově vzniklý režim, který se prezentoval jako uskutečnění dávného chorvatského snu o samostatnosti.

Na první pohled šlo o moment národní hrdosti a obrození. Německé tanky projížděly ulicemi hlavního města, zatímco nadšený dav vítal vojáky jako osvoboditele. Nad radnicí vlála nová vlajka, zaznívala hesla o svobodě, spravedlnosti a budoucnosti pro Chorvaty.

Jenže tento stát nevznikl z vůle lidu, ale pod patronátem nacistického Německa a fašistické Itálie. A místo svobody přinesl teror, etnické čistky a genocidu, na které se i dnes jen těžko hledají slova.

Byl to opravdu krok k nezávislosti, nebo jen fašistická iluze vytvořená na troskách jedné rozbité Jugoslávie? A proč dodnes některé hlasy tento stát hájí jako „nutné zlo“?

Abychom pochopili, proč se 10. dubna 1941 v Záhřebu slavil vznik nového státu, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět – k samotnému vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918, později přejmenovaného na Království Jugoslávie.

Tento mnohonárodní stát měl od počátku zásadní problém: dominanci srbské politické a vojenské elity. Mnoho Chorvatů vnímalo Jugoslávii jako pokračování srbského království a nikoli jako rovnoprávné společenství národů. Napětí mezi Srby a Chorvaty se postupně vyostřovalo a nezmizelo ani s přijetím nové ústavy či federalizačních návrhů.

Ve 30. letech 20. století se část chorvatské společnosti začala radikalizovat. Vedle snah o autonomii se objevily i hlasy, které požadovaly zcela nezávislý stát. Z tohoto prostředí vzešlo extremistické hnutí Ustaša, vedené Antem Pavelićem – organizace, která už tehdy plánovala násilné řešení „jugoslávské otázky“.

Ustašovci byli ve 30. letech v exilu v Itálii a připravovali ozbrojené akce. Získávali podporu od Mussoliniho, který měl zájem na destabilizaci Jugoslávie. Chorvatský nacionalismus se tak spojil s fašismem – ideově i prakticky.

Když v dubnu 1941 nacistické Německo zahájilo invazi do Jugoslávie, začal se tento plán realizovat. Během několika dnů se monarchie rozpadla, armáda se zhroutila a nacisté otevřeli cestu ustašovcům k moci.

Ve čtvrtek 10. dubna 1941 se v Záhřebu začaly rojit davy. Lidé lemovali ulice, mávali chorvatskými prapory, vítali vojáky Wehrmachtu a s nadšením naslouchali zprávám, že se konečně naplnil dávný sen: Chorvatsko je opět nezávislé.

Zatímco německá armáda postupovala z východu do Chorvatska a obsazovala jugoslávské území, v Záhřebu oznámil Slavko Kvaternik, zástupce ustašovců, vyhlášení Nezávislého státu Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska – NDH). Stalo se tak v rozhlase, krátce před polednem.

Kvaternik prohlásil, že jugoslávský stát přestal existovat, a vyzval chorvatský národ k poslušnosti a jednotě pod novou vládou. Zatímco se ozývala slova o svobodě a národní jednotě, bylo zřejmé, že nový stát je okupovaný režim bez skutečné nezávislosti – vázaný na Německo a Itálii, které si rozdělily sféry vlivu.

Brzy poté přijel do Záhřebu z exilu Ante Pavelić, který se stal vůdcem (poglavnikem) NDH. Jeho návrat nebyl náhodný – byl přesně načasován tak, aby mohl převzít moc nad novým režimem vytvořeným podle nacistického a fašistického vzoru.

Na veřejnosti panovalo nadšení, především v části chorvatské společnosti. Pro mnohé to byla dlouho očekávaná chvíle. Jenže radost netrvala dlouho – už v následujících dnech začal režim ukazovat svou pravou tvář.

Nezávislý stát Chorvatsko měl ve svém názvu slovo „nezávislý“, ale realita byla jiná. Režim pod vedením Anteho Paveliće byl zcela závislý na podpoře nacistického Německa a fašistické Itálie. A stejně jako jejich vzory, i Ustaša, vládnoucí fašistické hnutí, začalo okamžitě budovat totalitní stát postavený na násilí, strachu a ideologii nenávisti.

Již během dubna a května 1941 ustašovská vláda přijala sérii zákonů, které de facto kopírovaly norimberské zákony nacistického Německa. Tyto předpisy diskriminovaly Židy, Srby, Romy a další „nežádoucí“ skupiny obyvatelstva.

Zákony však nebyly jen formální – za nimi následovaly masové deportace, vyhánění z domovů a zabíjení bez soudu. Největší nenávist byla upřena vůči srbskému obyvatelstvu, které ustašovci považovali za hlavní překážku své národní vize.

Cílem režimu bylo vytvořit etnicky čistý chorvatský stát. Srbové byli podle oficiální politiky buď:

Zatímco někteří obyčejní Chorvati tuto brutalitu odmítali, ustašovské oddíly – často tvořené mladými fanatiky – systematicky páchaly masakry v srbských vesnicích, pálily domy a vraždily celé rodiny.

Stejně tragický osud čekal i Židy a Romy, kteří byli deportováni do koncentračních táborů – mezi nimi i do jednoho z nejhrůznějších míst druhé světové války:

Koncentrační tábor Jasenovac, zvaný také „chorvatská Osvětim“, se stal symbolem hrůz ustašovského režimu.

Počet obětí je dodnes předmětem sporů, ale i podle nejnižších odhadů zde zemřelo desítky tisíc lidí, některé zdroje uvádějí i více než 100 000.

Ustašovský režim nebyl jen o politické moci – šlo o fanatickou víru ve „čistotu“ chorvatského národa, kombinovanou s náboženským fundamentalismem a naprostým popřením lidskosti těch, kteří byli označeni za „nepřátele“.

Režim se stal nástrojem genocidy, nikoli jen autoritativní vládou. A přestože zpočátku některé kruhy v Evropě doufaly, že půjde jen o „tvrdý nacionalismus“, brzy bylo jasné, že se v Chorvatsku zrodil stát stejně brutální jako jeho nacistický vzor.

Nezávislý stát Chorvatsko nebyl izolovaným výtvorem. Od svého vzniku byl produktem geopolitické hry nacistického Německa a fašistické Itálie, které na troskách Jugoslávie rozdělily sféry vlivu. NDH měl být spolehlivým spojencem, ale nikdy nedostal plnou důvěru ani Berlína, ani Říma.

Pro Německo byl NDH vítaným nástrojem k rozbití jugoslávského odporu a k udržení kontroly nad Balkánem. Chorvatské území mělo strategický význam – přes něj vedly důležité zásobovací trasy a bylo považováno za nárazníkovou zónu vůči partyzánskému hnutí.

Itálie měla jiné zájmy. Mussolini si nárokoval části Dalmácie a snažil se omezit vliv ustašovců ve prospěch vlastních ambicí. V praxi tak v NDH probíhal skrytý konflikt mezi německým a italským vlivem, což oslabovalo stabilitu režimu.

Velmi kontroverzní je postoj části katolické církve, především Vatikánu. Ustašovský režim měl silný katolický podtext a prováděl nucené konverze pravoslavných Srbů ke katolicismu.

Někteří chorvatští duchovní, včetně biskupů, spolupracovali s režimem nebo mlčky přihlíželi jeho zločinům. Přestože nelze celou církev paušálně vinit, absence jasného odsouzení genocidy a poválečné skrývání ustašovců v církevních strukturách vyvolávají otázky dodnes.

Spojenecké mocnosti (Velká Británie, Sovětský svaz, USA) se na NDH dívaly jako na součást nacistického tábora, a nikdy ho diplomaticky neuznaly.

Zároveň se začal velmi brzy zvedat partyzánský odpor vedený Josipem Brozem Titem. Tento odpor nebyl jen vojenský – představoval alternativu k nacionalistickému a fašistickému vidění světa.

Partyzáni sdružovali lidi bez ohledu na národnost či víru a jejich úspěchy – zejména po roce 1943 – začaly postupně podrývat moc NDH, která stále více závisela na nacistické vojenské pomoci.

Ve světě byl obraz NDH spojen s brutalitou a nelidskostí. Zprávy o koncentračních táborech a masakrech se dostávaly i za hranice, ačkoli často až se zpožděním. Zatímco nacisté si ponechávali určitou „formální brutalitu“, ustašovci byli popisováni jako fanatičtí a krutí i ve srovnání s německými okupačními silami.

Jak rychle Nezávislý stát Chorvatsko vznikl, tak rychle také začal ztrácet půdu pod nohama. Od druhé poloviny války bylo jasné, že spojenecká převaha a sílící partyzánské hnutí NDH postupně rozkládají.

Po italské kapitulaci v roce 1943 začal odpor pod vedením Josipa Broze Tita ovládat rozsáhlé části jugoslávského území. Zatímco ustašovský režim se opíral o nacistické zbraně a pomoc z Berlína, partyzáni získávali podporu od Spojenců.

Ustašovci, zpočátku draví a brutální, začali ztrácet sílu. Jejich moc se omezovala na města a klíčové komunikace, zatímco venkov se dostával pod kontrolu partyzánů.

Na jaře 1945 se německý front hroutil. V NDH panoval chaos, dezerce a panika. Ante Pavelić si uvědomil, že se blíží konec, a namísto obrany země se soustředil na vlastní záchranu.

V květnu 1945 začaly masové úprky ustašovců a jejich příznivců na západ – doufali, že se dostanou do americké nebo britské zóny. Statisíce lidí, včetně civilistů, prchaly přes Slovinsko a Rakousko směrem na západ.

V květnu 1945 se tisíce příslušníků ustašovských a kolaborantských jednotek vzdaly britské armádě v rakouském Bleiburgu, ale byly vydány zpět jugoslávským partyzánům.

Následovaly krvavé odplaty a hromadné popravy, často bez soudu. Tyto události, označované jako „Bleiburský masakr“, jsou dodnes předmětem ostrých debat a traumatem chorvatské paměti.

Ante Pavelić se před spravedlností zachránil. S pomocí vatikánských kanálů a podpory některých sympatizantů utekl do Itálie, později do Argentiny a nakonec do Španělska.

Nikdy nebyl postaven před mezinárodní soud. Zemřel v roce 1959 na následky zranění po pokusu o atentát. Jeho jméno ale zůstalo symbolem zrady, brutality a fanatismu.

10. duben 1941 byl pro mnohé tehdejší Chorvaty dnem naděje. Naděje, že po letech dominance jiných národů budou moci konečně rozhodovat sami o sobě. Jenže tahle „nezávislost“ byla od začátku iluzí – vznikla z vůle okupačních mocností a byla vykoupena krví, násilím a systematickým vyhlazováním jiných.

Ustašovský režim nezanechal dědictví svobody, ale dědictví genocidy. NDH byl stát, který svou existenci postavil na vylučování, rasismu a vraždění.

A přesto – i dnes, po tolika desetiletích, zůstává 10. duben rozdělujícím datem. Zatímco většina chorvatské společnosti vnímá NDH jako tragickou kapitolu národních dějin, existují skupiny, které dodnes oslavují ustašovce jako bojovníky za národní nezávislost.

Je možné oddělit touhu po svobodě od prostředků, jimiž byla uskutečněna? Může být „nezávislost“ legitimní, pokud vzniká z nenávisti a útlaku? A co nám tahle zkušenost říká dnes – v době, kdy se znovu objevují snahy o jednoduchá řešení složitých otázek?

Dějiny Nezávislého státu Chorvatsko jsou varováním, že vlastenectví bez morálních hranic se může snadno změnit ve fanatismus. A že největší tragédií může být, když se národ nechá přesvědčit, že jeho svoboda vyžaduje zničení jiných.

10. duben 1941 není jen datem z historie. Je to připomínka, kam až může dojít slepá víra v ideály, pokud nejsou spojeny s odpovědností a lidskostí.

Zdroje: Nezávislý stát Chorvatsko – Wikipedie

Genocida Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko – Wikipedie

Jasenovac | Holocaust Encyclopedia

I když je to těžko uvěřitelné, Chorvat Ante Pavelić, pokud jde o zvěrstva, předčil i Hitlera. A ještě si myslel, že spasí svůj národ | Náš REGION